RICARDERON: Stejně tak!

OTERI: Tam vlastně přijdou "hory" místo těch "strání", když to teď znovu vidím... :-)

OTERI: ( je, to je o mne! krasa )

stráně mezi prostory
slova mezi tichy
rozrušení letory
přesně vprostřed míchy
slunce orlů

GOBERS: Protože, vzpomenu-li si na Niobe, vybaví se mi Rodinova socha Evy. Nevíra, schoulená do sebe, křehká...nu a aby toho nebylo málo. Je tu ještě jedna Niobé. Z Inkarnace nesmrtelnosti od Anthonyho Pierce. Tak si vyber. :)

SPECTATOR: Taky me tam ta Niobé zarazila. Proc je sladka? Vztahujes se tim k te jeji pyse, ke ztrate nebo k cemu? Nebo jen trpim tim, ze vim kdo to je, zatimco basnik proste chtel libozvucne jmeno... :-D (btw. v cestine se pise s dlouhym é)

CICHLASOMA: Roztříštěnost poslední dobou problém, pravda. Niobe řekněme jako "řeka slz" Ale viz první věta

SPECTATOR: Hodně zajímavejch jednotlivostí, ale jako celek mi to pohromadě nedrží. Resp. se mi celkový vyznění vytrácí do téměř naprostý neurčitosti, neuchopitelnosti. Možná to byl záměr, ale já bych to hodnotil výše, kdyby se některý prvky z toho postavily samostatně a jednotlivý básně by nějaký aspoň tušený vyznění měly. Třeba i


Po ránu připršela
se zbytky k obědu,
s polibkem,
prosoleným tmou.


by mi přišlo docela dobrý.

(Jo a tu Niobé tam nějak vůbec nepobírám.)

S večeří přišel den,
bezmocný v noci,
ticho ve zdech,
šramotí.

Stínala stromky a přesto byla milá,
za pasem růži,
že trny nebolí,

Vážou a spojují,
o sladká Niobe.

Po ránu připršela
se zbytky k obědu,
s polibkem,
létem prosoleným tmou.

vadnoucí

JANEQ: prdlajs rozhořčení. to je jen dramatická písemná forma. kdybych se musel pokaždý rozhořčit, jsem po mrtvici 356.215.487krát, takže už zvolna přicházím opačným směrem k velkém třesku-plesku :-)

FIN: to tvoje neutuchající rozhořčení žeru ;-) a to tě ani neznám..

CICHLASOMA: Děkuji. Vzdávat to nehodlám, rozhodně ne do té doby, co budou mít tyhle moje básně v mém životě nějaký smysl.

Jinak, všechna čest, poměrně přesně jste mě tu rozebrali. Na formě řeším maximálně jen ty tři sloky - to je přesně ten správný počet pro to, abych to hned po tom zaříznul s čistou hlavou a nějaké další aspekty teorie básní jdou totálně mimo mě. Každopádně se nad tím zkusím zamyslet, až mě zase obskočí nějaká ta múza. :-)

BLOUZNIVEC: Z první sloky by se možná dalo nějak udělat čtyřverší, který by neurazilo. Nepřijde mi tady dobrý to "ukolébán" takhle samostatně, udělal bych z celý sloky jednu větu, takže by bylo jako "ukolébán [...] položím hlavu" ("příslovečný určení"). To "ukolébán na" je v obou případech problematický, může to působit neotřele, ale taky to může (asi spíš) působit neobratně. "Vlastních snech" vypadá, jako bys potřeboval určitej počet slabik a byl línej hledat ke snům lepší adjektivum než (poněkud pleonastické) "vlastní". "Položím Ti" bych psal s velkym "T", ať je přinejmenším naznačená možnost, že se myslí na Pána nebo jinou nadlidskou bytost. Žádnej zázrak by z toho nebyl, ale jak řečeno, "mohlo by to neurazit" (kdyby se ještě něco udělalo přinejmenším s těmi "vlastními sny"). :)

Druhou sloku zahodit.

Třetí sloka by jako samostatný čtyřverší mohla být po nějakých vylepšeních slušná. Třetí verš zahodit, vymyslet lepší, první verš nějak vylepšit, nevim jak.

Ty jsi na tu formu o třech slokách nějak zásadněji fixovanej? Mně přijde, že se ji snažíš za každých okolností naplnit, na obsah nehledě, buď dál rozmázaváš, co už bylo dostatečně naznačeno, nebo holt přilepíš něco jinýho.

Každopádně to nevzdávej! :)