NECECH: já se velice omlouvám, ale už mě to blábolení, které dost možná má být velice podnětným uvažováním nad podstatou poezie, pěkně sere - a protože, což nelze neodhadnout, bude patrně ještě dlouhé, šlo by se s ním přesunout do jiného, speciálně k tomu určeného, klubu, aby se tu objevovaly spíše věci, kvůli kterým sem nejen z nás chodí, totiž tyto?

Bubáci

I. Pondělí

Dcera mi schválně nastavuje křivé zrcadlo:
to z hrdla v mém rozkroku dělá se mi zle.

A syn, má pýcha, žvaní, Bože, nesmysly,
až kolem dásní vaří se mu sliny.

Žena, jež mi kryje záda,
už skoro nevidí.

A doma máme přitom čtyry smrti,
nepočítám-li smrt kanára.

Tu jednu jsem dnes viděl:

Když ráno žena
drkotavou rukou nalévala čaj,
tak Ona stála za ní
a s něžným úsměvem a opatrně
strkala otýpku prstů
ženě do účesu.

Žena si stoupla na špičky
jak gejša s pěti kostěnými jehlicemi v hlavě
a vykřikla.
Ruce vyletěly,
čaj stékal do podšálků.
ale kostěná otýpka
už stavěla v koutě
hnízdo pro slaboučké hihňání.

A já jsem se díval,
jak z ženiny nakrátko ostříhané hlavy
se k zemi snáší
jeden velmi dlouhý vlas.

II. Úterý

Dcera mi křísá krásným čelem do čela,
aby mi rozpoltila lebku.

A syn, má pýcha, vystrkuje na mě pyšně nahé břicho
a v chůzi vrtí zadkem sexbomby.

Žena, jež mi kryje záda,
s bezelstným úsměvem balancuje na hranách stolů.

A doma máme přitom čtyry smrti,
nepočítám-li smrt kanára.

Tu jednu jsem dnes viděl:

když odpoledne dcera
mlátila do klávesnice
prsty tvrdými
jak kovové bodáky
a ty přesné údery do skloviny
mi budily zanícené nervy na spánku,
tak Ona stála za ní
a s vlídným zájmem se jí dívala přes rameno.

Pak starostlivě opravila prstoklad
a dceřin vzteklý výkřik
málem přehlušil skleněné třesknutíčko:

překlep
a zlomený nehet cvrnknul do okenního skla.

Otýpka v koutě stavěla hnízdo
a já jsem na parapetu našel
dlouhý a široký nehet,
ačkoliv dcera
jako všichni u nás
si okusuje nehty téměř do masa.

II. Středa

Dcera nastavuje mým dvěma prstům oči
jak šedě mramorové chodby do mozku.

A syn, má pýcha, tajně, na záchodě,
zkouší, věčně nanečisto, prudký úder proti.

Žena, jež mi kryje záda,
denně zametá své střepy.

A doma máme přitom čtyry smrti,
nepočítám-li smrt kanára.

Tu jednu jsem dnes viděl:

Když syn k večeru
se holil před milostnou schůzkou,
tak Ona stála za ním
a byla vidět v zrcadle,
jako by to ani nebyl upír.
Bylo jí fajn;
vždyť v úsměvu spustila temnou čelist
a do hochovy ruky
držící břitvu po dědečkovi
rozmarně naznačila lehké drcnutí.

Jen naznačila; nedotkla se.
Syn se dál hladil ostřím po tváři.
A Ona znova. A znova.

„Tentokrát to ještě stihnu!“
napadlo mě,
Vykřikl jsem tedy.
V tu chvíli
šel její úder naostro.

Syn sebou trhnul,
zaklel, otočil se
a po tváři
rejsnutý krvavý šrám.
„Zbláznil ses?“ volala má pýcha.

Kostěný krvavý klacíček
se pomalu sunul
do šedivých úst.

III. Čtvrtek

Dcera na balkóně s rutinou katů
váže mi z prádelní šňůry oprátku.

A syn, má pýcha, dnes na záchodě místo úderů
masturboval; voní mu potřísněné prsty.

Žena, jež mi kryje záda,
seká si prsty s pažitkou.

A doma máme přitom čtyry smrti.

Dnes v noci zabiju kanára.

NATASHA: První storfa je naprosto báječná! Okamžitě mne chytila za ruku a smýkala za sebou... ale zároveň se z ní - aspoň pro mne - stalo úskalí celé básně, protože mi slíbila něco, co nepřišlo... Následující obrazy jsou sice "Lesní" a půvabné a neotřelé (a je vidět, že je "umíš"), ale chybí mi v nich právě ten strašidelný les. Dynamika úvodu se jemní a mělní, neklid se vytratil. Pozoruji okolí a nemám strach! Ani o Renatu. Jsme na divném místě, ale možná se jedná "pouze" o vernisáž obrazů, piknik nebo maškarní... Pravda, poslední řádek svou potutelností poodhaluje, že kdesi hlouběji se možná odehrává něco ošklivého - a dal mi vzpomenout si na postavu usmívajícího se klauna v knihách S. Kinga, který ve svém úsměvu nese tmu - ale to už se musím hodně zamyslet a rozhodně mne ten pocit minul při prvním přečtení.

NECECH: Zdá se mi, že textu chybí vnitřní integrita, nerozumím moc tomu, jak zacházíš s rytmem textu. A už od soboty se čas od času zastavím a nemůžu se zbavit věty "křičela jsem hlasitě"( ale mě hrozně dráždí pleonasmy a spol.)
Myslím, že za uvyklost na Hiršalovy a Fryntovy překlady se nedá v tomto případě tak schovávat.
Problematika překladů je téma strašlivě široké a disciplína je to těžká. V tomto směru svou otázkou už otvíráš debatu, která se vzdaluje od tvého textu - respektive původního účelu"vložení básně do AUTORSKÉ POEZIE". "Umění" je dost možná víc než jen řemeslo, ale umění překladu je pro mne zejména řemeslo a empatie k autorovi originálu.
Myslím, že pokud bys chtěl pro příště k podobnému textu relevantnější odezvu, bylo by vhodné jej vložit i s odkazem na originál a nejlépe i na podstročnik.

NATASHA: Hmmmm. Tak bud jsme blizko bodu, kdy si zacneme rozumet. Anebo bychom nasi debate mohli dat malou pauzu, nez se zacneme vzajemne unavovat. Uvidime.

Rekl bych, ze Morgensternovu dikci na mem textu nepoznas, protoze jsi zvykla na dikci Hirsala a/nebo Frynty, ktera pro tebe predstavuje "opravdovy cesky Morgenstern, tak jak ma byt". Hlavni rozdil mezi mym a tradicnim prekladem je, ze rymova struktura pro me neni nejdulezitejsi prvek celeho textu. Tento muj konkretni preklad vzniknul, kdyz jsem se v noci vracel domu z vecirku, kde jsme s kamosem slozili hudebni doprovod pro recitaci nemeckeho originalu, kvuli niz jsem do textu proniknul celkem hluboko. Cestou jsem si vsimnul, ze nektere radky funguji i v ceskem prekladu. A pak to prislo vicemene samo. Mym cilem bylo udrzet vyznam slov a rytmus/melodii, nic vic.

A ted ocekavam, ze bys rada odpovedela neco jako: Vyznam slov a rytmus/melodii udrzuji i Hirsal a Frynta. Ty jednoduse pises hur nez oni. To je vse. Ale nastesti jsi uz polozila zaklad pro me vyvraceni: Umeni je vic nez jen remeslo. Remeslne jsem na tom podstatne hur nez Hirsal a Frynta, ale oni jsou mrtvi, nemaji poneti o dnesnim svete a jejich texty jsou vyrazem jejich doby. Jak by asi psal Morgenstern DNES? (Urcite lepe nez ja, ale o to prece nejde, nebo jo?)

NATASHA: Zminil jsem Krchovskeho jako nekoho oblibeneho, libovolne jmeno "velkeho autora". Drive jsem si myslel, kdyz jsem precetl dobrou basen, ze takdle dokazu prece psat taky, a vetsinou moje vytvory byly v necem podobne originalu, ale samozrejme jsem nikdy nedosahnul uroven profika, odhlede od skutecnosti, ze i duch doby a spolecensky vyznam/ukol lyriky se zmenily. Pochopil jsem ale, ze vsichni, i "velci autori" opisuji. Za epigonstvi se nikdo nemusi stydet. Je to remeslo. Ani za chyby se nikdo stydet nemusi. Je to remeslo.

A ted si prosim prohledni jeste jednou muj text (NECECH). Je to preklad z jazyka nemeckeho. Autor je znamy dadaista. A vsimni si, jak jsou postavy lyrickeho ja, ropuchy, mesice / stribrneho hrebce nalomene, surealni, zaroven uveritelne a predstavitelne. Titul je "Modlitba sibenicniho bratra a vyslyseni". V mem prekladu je to samozrejme "Modlitba sibenicni sestry a vyslyseni". V zavorce stoji jeste "(Nocni pisen pro recitaci na onem svete)". Myslis si snad, ze bych byl schopny vymyslet si tak hustou metaforiku? Pro me osobne je to vyznamny text, protoze jsem pouzil vubec poprve lyricke ja v zenskem rode, diky cemuz jsem se od nej dokazal odpoutat mnohem lepe.