GOLDBERRY: Jsou tam zárodky obrazů, které by se mohly pěkně rozvinout. To ovšem neuděláš. Místo toho, jako bys na hromadu snesla pouhé náznaky všeho, co by z toho mohlo být, a nerozhodně je bereš do ruky a zase odkládáš. Proto celek (aspoň pro mne) nefunguje; zaťuká, ale nevejde.

FAERTIS: Dýňových dní! Moc pěkné :)

Podzim
...
Přišel čas dýní
a dýňových pyré
polívek z dýně
i dýňových dní
a dýňových koláčů
tfuj.

NATASHA:
TOMASZ:

Děkuji, jste dobří. Slabiny textů vnímáte stejně jako já. Míním tím interpunkci, šroubovanost, profánnost (ta mi nedocházela), velká slova. I když orla takto nevnímám. Je pro mě symbolem role muže ve vztahu se ženou, protože má přehled, přilétá ze skalnatých hor.

Zkusím se v textech ponořit více do skutečnosti a uvidím, co z toho vyleze. Jednou z toho ten Nanao třeba bude:)

Díky a krásný den

ITCHYHEAD: Poezie, to je extrém a protiklad. Začíná tam, kde končí osvědčené rutinní postupy. Podaří-li se Ti minimalistickými prostředky jednoduše zachytit něco subtilního a normálně nezachytitelného, a přenést to následně i na čtenáře, může tak vzniknout veliká věc.

Naopak text, který je pouze rozčleněn jako báseň, ale v podstatě zůstává profánní, a je jen uměle ozvláštněn, třeba archaizujícími koncovkami, se může stát leda literárním ekvivalentem sádrového trpaslíka.

ITCHYHEAD: Dokážu se vmyslet do základního pocitu, že básní se má sdělit cosi velikého. Že se to má sdělovat slavnostně, má to znít jako z knihy a má to být trochu tajnosnubné, protože přece je to poezie :)
Je to docela obvyklé východisko u autorů, kteří začínají, ale vede k mnoha potížím.
Třeba už jen ta snaha o velkolepou slavnostnost končí častěji jako taková legrační zašmodrchanost.
Hovořit jazykem mýtu taky nejde jen tak, bez hluboké znalosti.

Opěvování dívek a žen je obecně populární téma, nic proti němu. Stejně tak starost o svět. Jsou to přirozené věci, je to stále aktuální.
Ale proč nezkusit jít blíž ke skutečnosti? Tolik to všechno nešroubovat...