CYBORCA: začal jsem pít především tvrdej, denně po práci. Zpočátku mě brzdil syn, teď i když mám kluka, tak jsem schopný se solidně nacamrat.
Samozřejmě - domů ho dovedu, večeři udělám.
Z práce chodím poměrně vystresovaný a potřebuji ten stress upustit, před deseti lety jsem "upouštěl" jointem.
A poslední dobou jsem cítil večer po panáku slast, úlevu, skoro jak když si závislák na heroinu dá dávku.
Denně pět šest panáků.
A občas eskapády, deset dvanáct nepočítaně, panáky všech barev.
Bolavý a drahý.
Neaspiruji na to stát se abstinentem, ale řekl jsem si dost.
Nechci se celej den klepat v kocovině jak ratl, další motivace je, že musím tenhle měsíc dát 12.000 za můstek, co jsem si vylomil před 14 dny.
TAk...
Je 5.6., neměl jsem pět dnů panáka.
Včera jsem byl na festivalu Ještědská odyssea, dal jsem si od 16:00 - 1:00 asi 5 osmistupňových piv. A odolal jsem, i když to nebylo jednoduchý :)

Musím přestat pít a nevím jak na to.

Daneček se začal intenzivně zajímat o smrt.
Vzhledem k tomu, že Páje se rak vrátil (usídleno kdesi v dutině břišní) a mámě též (5 metastází na játrech), tak jsem klidný a odpovídám, ale ve skutečnosti mě z toho mrazí.
***
"Teď jsem malej, ale pak budu pán.
A pak budu starej.
Pak umřu a půjdu k doktorovi.
Ten mě oživí... A pak zas umřu.
A pak nebude nic.
Nebudu já, táta, máma, dědeček, babička.
Nebude nikdo.
Ale počkat... Budou tu domečky!"
***
Člověk se i zasměje, ale mrazení tam zůstává.

Dnes intenzivní sentimentální sen... Trochu drásající, plný slz.
***
Někdo z rodiny pronajal pro rodinnou sešlost velké 5+1, ve kterém dříve bydlela babička, s dědou a jejich tři dcery.
Procházel jsem tím obrovským bytem v secesním baráku. Bytem který vznikl rozdělením ještě většího bytu napůl na dva byty.
Asi znáte snová místa, krajiny snů, do kterých se člověk vrací častěji.
Často jsou odrazem skutečných míst, ale s odlišnostmi.
Tenhle snový byt má třeba jednu místnost navíc, která tam nebyla.
Rodinná oslava byla v plném proudu, nějakému kamarádovi jsem ukazoval vychytávky z počátku století, integrované žehlící prkno.
Zásuvné prosklené dveře s krásným zábrusem, zamykaly se otočením kličky ve tvaru srdíčka.
Mosazná klika, která když se zvedla, tak zevnitř zamkla záchod.
Tohle jsou reálné vzpomínky, to není sen. To tam bylo.
Stejně tak v tom bytě byla krásná vitráž v koupelně.
Nechal jsem kamaráda kamarádem a šel si vychutnat pohled vitráží ven, barevné sloupce světla proudící skrze okno.
Dojem z vitráže, staromilský zápach starého bytu, vše to na mě sedlo, až jsme začal plakat.
Přišla teta, již mrtvá teta Romana, ta z těch tří sester nejzlejší.
Byla dojatá z mého splínu, něco žvatlala a hnala mě ke sváteční tabuli.
Cestou jsem potkal Janču. tu svou femme fatale. A docela obvykle, jak to v mých snech bývá, byla to napůl Janča a napůl Pája.
Objal jsem ji rukou okolo pasu, lehce se odtáhla, chtěl jsem jí dát letmý polibek na rty, musel jsem se propnout v nohách a přizvednout paty kvůli její výšce.
Odvrátila hlavu a tak můj polibek skončil místo rtů na její líci.
V tu chvíli mě jak blesk zasáhlo vědomí, že vše je už prohrané, karty rozdané a nic s tím neudělám.
Zadrhávajícím hlasem jsem hlesl:
"Prosím, neodcházej."
Probudil mě telefon, bylo pět hodin ráno, ač sobota, musel jsme vstát, abych synovi za pomoci násilí (na nic jiného nereaguje) vnutil antibiotický sirup.
***
Ten sen se mi přes den vrátil několikráte v jakési lucidní formě. Chvíli jsem musel přemýšlet, zda ona vysněná místnost navíc v bytě byla či ne.
Sentimentální pocit smutku a ztráty zůstal.
A pocit blížící se katastrofy také.
Máma má 5 metastází na játrech, Páje se zas zvětšily uzliny v tříslech.
Ta zdánlivá vítězství nad smrťákem v tomto roce byla asi příliš snadná.
BTW ta vitráž v té koupelně. Je už asi 20 let zazděná. A je to severní strana, slunce tam nemůže svítit.

Uff, po dlouhé době dobré zprávy.
Zatímco v úterý vypadala Pája jak v posledním tažení, teď přišly zprávy dobré, ozařování a měsíc chemoterapie zabraly, markery nízké a nádor se zmenšil tak, že je neznatelný.

Týjo...
Byla tu holka, která jako první v životě vložila můj penis do svých úst.
Těch prvenství měla víc.
Panicky jsem se bál jehel, ale ona mě špitla do ucha "jestli mě miluješ, tak to musíš zkusit".
A pak tam poslala ten opalizující náklad barvy jantaru.
Heroin.
Třídenní vztah.
Pak jsem frčel na jehle sedm let.
Ona udala všechny okolo a z toho narkokolotoče vystoupila.
Dnes jsem šel se synem domů, stavil jsem se Vokně na skinny bitch, ve vedlejší budově probíhala vernisáž.
A viděl jsem tu známou tvář.
"Ahoj, Lucko".
Bylo to elektrizující, těch věcí, co mně projelo hlavou.
Vypadá dobře, bitch.
Na 44 let, několik zničených životů, vypadá fakt moc dobře.

..a nemusí být od věci se poradit i o tom, jak to nejlíp probírat s malým. Určitě cítí, že se něco děje a furt je ještě v dost kritickým věku, na to aby to zpracoval sám.. drzte se

VYHULENY_UFO: myslím, že bys dokázal získat pozornost i jinak než jako profesionální debil. Zase ale dokážeš dobře kanalizovat hněv. Jestli je to záměr, klobouk dolů. Ale spíš o tom pochybuju.

CDR: kdybys potřeboval nějaké kontakty na profi pomoc (odlehčení, skupiny pro onko pacienty apod), dej vědět do pošty, léta tě ráda čtu, tak se ráda podělím s tim, co vím. Jinak pro nemocnou mamu tvýho dečka bych moc doporučovala i nějakou psychoterapeutickou nebo aspoň podpůrnou pomoc (např tu skupinu), tělo a duše dost propojeny .. A ty si kdyžtak taky neváhej ulevit - přeju, aby to bylo dobrý, ale může to být dost narocny

CDR: Jestli muzu doporucit, zkus najit pomoc tam, kde s tim maji zkusenost. Jsou ruzne organizace, ktere se snazi podporit jak onkologicke pacienty tak jejich blizke. Treba ti pomuzou zpracovat to mnozstvi emoci a myslenek, ktere se na tebe v tuhle chvili vali. Jinymi slovy, nemusis na to byt sam. V rychlosti jsem nasla pobocku organizace Amelie v Liberci.

Centrum Liberec - Amelie
https://www.amelie-zs.cz/liberecko/centrum-liberec/

Myslim na vas

Danielovi jsou dnes 4 roky.
Asi cítí, že se něco děje, samozřejmě ví, že je máma nemocná, babička jí dává injekce na ředění krve do břicha, vžd yto musí vidět.
Ale ještě nemůže rozumět, že je to vážné.
Včera byl nějaký vyměněný, samozřejmě zlobil jako vždy, ne nepůjdu spát, ne, neuklidím to. Ale zároveň byl nějaký tulivý, to je nezvyklé, většinou mě jen řeže a pošťuchuje.
Když jsem ho dával spát, chytil mě okolo krku a držel se jak klíště, tvář na tváři.
Provedl jsem svůj rituál: "Dobrou noc, táta tě má rád. A ty máš rád tátu?" a dal mu mlaskavou pusu.
Přikryl ho, zhasl, zavřel dveře.
Zapálil jsem si v obytné kuchyni krátkou camelku a tupě čuměl na vypnutou televizi.
Snažil jsem se na nic nemyslet, ale nešlo to.
***
Ráno jsem se smál. Zas ten obvyklý boj.
Dannyho jsem sice probudil celkem lehce, ale neotevřel oči, byl vzhůru a jen opakoval "nejde to, nejde to" a poslepu se snažil nahmatat deku, aby se přikryl.

SCHWALBE: eee... Dnes jsem se domlouval s Pájou. Od příštího týdne 1 x týdně chemo a od pondělí do pátku ozařování.
Nejsem odborník, ale zdá se mi to brutální.
Nevím, jestli to vydrží.
To může být strašně rychlý. Ne za rok, dva, tři...
Budu mít dannyho teď každý večer, Pája bude chodit na ozařování v šest ráno. Budu se o něj střídat s dědečkem (Pájiným tátou).

No... Snad to nebude tak hrozný, ten hrozný černý mrak, co jsem měl včera nad hlavou se trochu rozplynul.
Pája k tomu přistupuje pragmaticky.
Těšil jsem se letos na dovolenou, minulej rok jsem byl jenom týden s Dannym a nic víc.
A letos se to bude opakovat, za 5 týdnů půjde Pája na 14 dnů do Motola, tak budu hlídat.
Tak jsem koneckonců táta.
V práci se poserou.
Aťsi.