LALINA: Podle mě jde o ty úrovně abstrakce. Ne o schopnost nudit se, i když i tuto schopnost život jistě také má. Život je právě to ono, že na nižším levelu existují náhody, statisíce náhod. Ale ta robustnější struktura nad tím - nad těma náhodama - umožňuje vytvořit nový děj, odehrávající se v nové abstrakci. Náhoda se odehrává ve vyšší abstrakci. A to stačí, samo o sobě.
Něco jako šachy. Pokud z šachovnice odstraníme všechny figury a ponecháme jen jedinou, nebude existovat žádný komplexní level "hra šachy", pak ubohé šoupání jednou figurou, ať už je to střelec nebo pěšák, bude úplná nuda. Hra šachy nebude existovat. Ale stačí šachovnici obsadit 16 černými a 16 bílými figurami, a existuje hra šachy. A takhle nějak existuje sám život. Vůbec nevadí, že pěšák táhne o 1 dopředu a střelec umí šikmo. O ty samotné atomy nejde. Život je v tom existujícím systému/struktuře/komplexnosti a v té atomární nahodilosti pod tím.
Chybu úsudku vídávám v tom, když si uvažující poplete atomy s komplexní strukturou. Neumím si to poplést. Náhodný jev na té vyšší abstrakci je to tehdy, když na téhle naší úrovni hry nemohu za druhého v reálném čase odpovědět já, jak se nyní rozhodne. Když (z mého úhlu pohledu) je to náhoda, jak on se rozhodne. Na tomhle se nic nemění, přestože v nižších levelech v nižší úrovni abstrakce může být "náhoda" dost primitivním deterministickým výpočtem (pseudo náhoda) a paralelně probíhají statisíce těchto pseudo náhod, ale souběžně s tím jsou v reálném čase všechny tyto pseudo náhody (jakožto souhrn) černou krabičkou z pohledu vyšší abstrakce, z pohledu života.
Pokud šachový automat bude "muset"/umět při každé konstelaci šachové partie táhnout jedním jediným způsobem, přestože v daný moment existuje několik rovnocenných alternativních možností, jak táhnout "totožně úspěšně", bude to pro mě hra s automatem. Pokud stroj navíc obsahuje generátor náhody (atomicky je mi lhostejné který z generátorů je zrovna použit), a v úrovni naší šachové hry nebudu umět za stroj rozhodnout já, kterou ze tří variant hry si stroj sám svobodně zvolí, tehdy má pro mě stroj "vědomí šachové hry". A klidně budu hrát ("vést dialog") s jinými šachisty a i s tímto strojem. Hra zůstane hrou.
Pokud má navíc šachový automat paměť a pamatuje si můj styl hry, a v rozhodující situaci si z ekvivalentně kvalitních možností zvolí hřešit na slabiny v mém úsudku, když má stroj reflexi dění okolo sebe, tehdy vedeme dialog. Pro mě známka ještě vyšší inteligence.
Teď už jen stačí, aby tenhle "stroj s atomární nahodilostí uvnitř" vnímal o trošku víc, než pár figurek. Přihodíme sebereflexi. A máme tady UI. Která si ze mě umí udělat vtip, která se umí rozhodnout dobrovolně prohrát jednu partii, schválně udělat špatný tah. Protože AI začala vnímat větší kontext, než pouhou jednotlivou šachovou partii. A příště mi to nechá sežrat i s chlupama.
Takže já to nevidím, že jedna z potřeb inteligence je nahodilost. Takový výrok se mi zdá nesmyslný. Vidím to naopak. Nahodilost (na nižší abstrakci) umožňuje komplexnímu systému mít vědomí. Vést dialog. Mít svobodnou vůli. Být životem. Život JE ta nahodilost, ta náhoda.
Tedy resp. ten systém, který byl na vyšší abstrakci nad těmito nahodilosti zkonstruován a právě nahodilost mu umožňuje rozvíjet se (na onom abstraktním levelu "hry"). Živé je to, co je atomárně postavené na nahodilosti. A jedině z živého lze zkonstruovat vědomí/inteligenci.
Kdo umí u AI vypnout všechny ty generátor náhody, ten umí živou AI zabít. Bez náhody může systém slušně fungovat jako stroj, jako robot. Ale už ne jako život.
BRENMCGUIRE: Ve výpočtu jsem se ztratil. Uniklo mi zadání, výsledek, i postup. Tohle bych byl schopný absorbovat nejspíš v dialogu, písemně to vidím na zbytečně dlouho...