KEIKIN: Mnoho změnit jde, ale mnoho taky ne. Já osobně spíš zastávám názor, že se změnami by se mělo začínat u sebe (max. svého dítěte, ale ono to dítě už jenom nasává to, co cítí/vidí u rodiče), to bohatě stačí. Mám zkušenost, že štěstí je o nastavení jistého vnímání, optiky, kterou zpracováváme vjemy. Nebo by se taky dalo říct, že co vyzařujeme, to se nám vrací. Když budu vyzařovat nespokojenost, vrátí se mi to v podobě dalších podnětů k nespokojenosti. Já hledám a nacházím štěstí v tom, že žiju spokojeně v daných podmínkách, které mi nepřijdou nikterak extrémně omezující (a to i když většinovou společností bych zřejmě byla označena za alternativní osobu, přesto si myslím, že je to ok, když je možné být "alternativní"). Štěstí mi přináší taky práce na sobě a možnost překračovat své vlastní hranice.
Koncept kontinua znám, ale ani bych to nemusela číst, myšlenka, že stát dítěti za zadkem mu nějak "pomůže", je mi cizí. Moje dcera je možná díky tomu velmi šikovná a umí mnoho, co ani o několik let starší děti nesvedou (co se týká motorických dovedností). A chování dítěte, to je sice hezké, ale každé dítě na to má svůj vlastní osobní názor :-)