YMLADRIS: ty otázky a odpovědi jsou skvělý - kéž bych to takhle dokázala vidět u všech mých reakcí a vybírat si tu první :-(
Jak se ti daří přepisovat ty nefunkční vzorce?Já jsem přesně z rodiného prostředí, který mě právě donutilo se vzbouřit a hledat vlastní cestu, protože to co jsem zažila bylo strašný, ale na druhou stranu najednou ta veliká zodpovědnost a těch cest, kterýma se člověk může vydat, ale s anprosto chybějícím jakýmkoliv ukazatelem kudy(veliká nejistota ve všem) je to hodně náročný. A navíc pořád tvrdě narážím na své limity a schopnosti, které jsou velmi hluboko pod tím co bych si myslela že by bylo dobré pro moje děti, rodinu a mě. Prostě to nezvládám a velmi často nakonec opakuju ty nenáviděné vzorce a to jak tímto ubližuju svým dětem mě ničí ještě víc.

YMLADRIS: k tomu cituju "a jedina odpoved je "ono je to takove obdobi", tak jsem rada za to, ze jsem takovy cteci resic, kterej furt kouma a resi" - naprostej souhlas, rozum mi fakt stoji nad lidma co treba deti mucej metodama a la Estevill a spol a pak vykladaj jak nejaky obdobi vzdoru a nenesitelnosti je nevyhnutelny a sneslo se uplne z ciryho nebe. At si to klidne delaj, ale at si s tim proboha zustanou v tech svych klubech a nechodej lidem co tohle nedelaj vykladat jak jejich metody nefungujou. Ono totiz nejde si jen vybrat co se cloveku hodi do kramu a myslet si ze to bude fungovat. Kdyz v diteti silou a moci zlomim uplne zakladni duveru ve me v to ze naplnim jeho naprosto bazalni zivocisny potreby, tak se pak nemuzu divit, ze na me pozdejc taky reaguje silou a moci tam, kde si mysli, ze mu to bude fungovat. Normalni jak se do lesa vola tak se z lesa ozyva, akorat ze spousta rodicu proste vychazi z toho, ze "to si prece dite nemuze dovolit", "dite prece musi poslouchat", apod - no, ve finale musi, ale neznamena to, ze to bude v pohode pro obe strany - prootze dite proste prirozene reaguje tak, jak se clovek chova k nemu.
Ted o vikendu jsem mela strasidelnou prilezitost videt neco takovyho na vlastni oci - byli jsme na nasvteve u znamych. Holka 6 let, kluk 2 roky. Holka poslusna az vystrasena. Honili se po byte a kriceli, otec po nich vzdy rval at prestanou, prestali na par vterin a zas znova, na po x-ty je vyhnal do pokoje, vratili se tedy uz potichu. Pozdeji kluk zacal trochu provokovat, vyhoazovat knihy z knihovny apod. Otec opet krik ze se to nedela, ze je osklivej (??!). Kluk sel k mame a zacal ji tahat pryc, ona zustala sedet, chtela ho obejmout, kluk se zacal branit ze nechce a zas ji tahal pryc. Kluk zacal rikat "si oskliva", otec ho zacal prekrikovat "a ty ses snad hodnej??", pak mu zacal vyhrozovat ze ho vytaha za ucho (??! netusla jsem ze to jeste dneska nekdo dela), a nakonec se fakt zved, vytahal ho za ucho a odnes ho do pokojicku do postele. V prubehu konverzace z nej vypadlo ze je kluk panovacny, diktatorsky, ze porad urcuje prikazy co kdo ma delat apod. Ze by mu doslo, ze to ma od koho prebirat, ze to nespadlo z ciryho nebe? Ani omylem. Asi ze holka je bojacnejsi tak si mysli, ze kluk taky musi byt. Taky z nej pak vylezlo, ze se ho snazi odnaucit odpolednimu spani. Bylo kolem 16h. Takze kluk byl proste unavenej. Misto aby se zeptal "ty jsi unavenej?", tak na nej rve ze je osklivej apod. Tyhle lidi pak pochopitelne reknou akorat "on je takovej a makovej" nebo ma ted takovy obdobi, se proste musi prezit" a dal aplikujou vychovu bojem a tim si to co rikaj potrvzujo protoze to reprdukuje zas ty samy schmata.

YMLADRIS: Tak to bych se docela ohradila, já nevím, jak starý máš dítě, jestli už má období vzdoru. Ale je to opravdu období a také o osobnosti dítěte, některé jsou prostě dominantní a na ty hranice tlačí víc. A nemusí to být ničí chyba. Některé děti jsou vzteklé z povahy a nemusí to být z frustrace. Třeba Tonda měl období, kdy to bylo k nevydržení. Důvod byl nasnadě těhotenství a pak to upoutání na lůžko. Já jsem s ním stejně byla hodně, večer mu četla a pod. Ale nemohla jsem s ním být venku a vymýšlet náročný program. Bral to jako zradu, ale neobrátilo se to proti Alence a mají spolu hezký vztah, na což jsem hrdá. Stálo mě to v šestinedělí moc a moc sil, abych se mu věnovala, ale stálo to za to. Teď má období, kdy je prostě úžasný, pak třeba zas bude hrozný a není snadné se dopátrat jádra pudla i s uznáním pocitů, leckdy mi to dojde po čase. Ale já nikoho neodsuzuju, jak své děti vychovává, když to dělá podle svého nejlepšího svědomí. On druhý sourozenec je obrovský zásah do dětského světa, do koloběhu rodina, matka je nevyspalá, zesláblá, rozpolcená- já třeba trpěla, když měl Toník 40, volal mě a já kojila a nechtěla je dávat k sobě, aby se Alenka nenakazila. Prostě nejsme roboti a je to šílený období.
YMLADRIS: Dává a naprosto souhlasím. Já bych rozhodně dítě neodrazovala od něčeho, na co podle mě nemá vlohy. Já byla tlusté dítě, s dysfunkcema ohledně šikivnosti, orientace v prostoru, ale milovala jsem sport. Všichni mě podceňovali, ale já se kousla a dokázala držet krk. Pevná vůle a odhodlání je leckdy víc než kopa talentu. A nadšení.

YMLADRIS: Mínusíčko máš ode mě.

Předem říkám: nevymezuju se vůči tobě (ačkoliv spolu nesouhlasíme docela často), vymezuju se vůči tomu, co říkáš: jako ta spíš "přirozená" matka říkám jedinou věc - nemám nic vůči N. Aldortové (nebo jakémukoliv jinému stylu) apriori. Mám zcela konkrétní problémy s jejími názory, které jsem četla (nesouhlasím s ní), a s aplikací jejího přístupu (nechápu, jak to může fungovat na malé dítě).

Pointa ale je, že nemám potřebu litovat děti, které jsou tímto způsobem vychovávány, nebo jejich rodiče (probůh, ať si činí, co jim libo, jestli jim to funguje, zaplať pámbu - můj problém je spíš v tom, že všichni - včetně tebe - nabízejí obecné rady, kdykoliv kdo přišel s řešením konkrétní situace, ukázalo se, že to tak nějak moje potíže neřeší).

Nerozumím tomu, proč máš potřebu označovat jejich životy za peklo, nerozumím tomu, proč máš potřebu se vůči nim vymezovat jako majitelka jediné zjevené pravdy (protože tobě jich je líto, ale oni mají právo na lítost pouze s tvým ironickým úšklebkem). A docela se sama sebe ptám, proč je pro tebe tak strašně podstatné být onou majitelkou klíčů. Nevěnuju se internetové psychologii ani často, ani ráda, ale možná by ses nad tím měla zamyslet taky - věnuješ tunu respektu dítěti, ale dospělým...?

TORUVIEL: ad "ty moc ctes, to neni prirozene" - pripada mi, ze kdo je spokojen s vychovnym stylem ve sve rodine, tak ho inu vicemene opakuje a nema co resit. Kdo spokojen neni (napr. ja), snazi se prolomit nejaky tezce nefunkcni vzorce, tak inu vicemene opakuje zas nekoho jinyho koho v te oblasti pojme za autoritu. Kdyz to bude fungovat, casem se uvolni(m) a "cteni" uz neni tolik potreba. U sebe vnimam za ten rok a pul tento posun. Jsem fakt rada ze dneska jsou dostupne informace vseho typu, blogy diskuse reporty knizky. I kdyz to, co jsem se "ctenim" naucila osekam na to nejdulezitejsi minimum, tak dve veci bych proste sama nevymyslela ani omylem a jsou uzasny: 1) potvrzovani pocitu 2) mocenske hry.

A na druhou stranu kdyz ctu ty vylevy tzv prirozenych matek, ktere se "ctenim" nezatezuji, o tom jak s detma bojuji a navzaejm si zpusobuji peklo na zemi, a jedina odpoved je "ono je to takove obdobi", tak jsem rada za to, ze jsem takovy cteci resic, kterej furt kouma a resi, protoze je mi tech deti tech prirozenych matek fakt docela lito. Ale co se da delat, proste tak to je, jim je mozna zase lito tech deti "ctecich" rodicu, kteri furt museji premyslet a nemohou byt proste jen tak prirozene normalni... (ironie). Proste takovy je stav.

Jinak sem jsem asi nehazela jeste muj oblibeny rozbor na tema co je pro koho prirozeny napr. kdyz dite ma trapeni. Co z toho je prirozeny, zejo. Proste to, co jsme my osobne zazili jako batolata. Veci se cykli dal a dal.


Child: "My dear pet rabbit is dead!"
Parent1: "I am very sorry, it was a good rabbit"
It's ok to feel Sad.

Parent2: "You should have taken better care of the rabbit!"
Don't feel sad, feel Guilty.

Parent3: "It's contagious! Let's get the doctor to visit you!"
Don't feel sad, feel Afraid.

Parent4: "Ooooh, it went to heaven, how lucky! We'll buy you a better one!"
Don't feel sad, feel Happy.

Parent5: "The pet store is a fraud! They said it was perfectly healthy!"
Don't feel sad, feel Angry.

Parent6: "Come on, it's only a rabbit"
Don't feel anything at all.

TORUVIEL: tak se k dětem snažím být upřímná, nelhat jim. Mám z každého jejich pokroku upřímnou radost, takže ano, je to spontánní. Bylo by pro mě nepřirozené nechválit.

MARKYSHA: Myslim že je dobrý říkat dítěti vlastní názor, a nedělat nic moc uměle, co nevychází z člověka. Když třeba pochválim dceřino nadšení do "práce", vnitřně se mi to "líbí" (jsem s tím v souladu) daleko víc, než když jí řeknu, že je "šikulka" (to pak cítím uvnitř jakousi "kostrbatost", nebo jak to říct). Osobně vnímám výchovu, respektive vztah matka-dítě jako jeden z nejbližších možných vztahů, co může být, a s tím pro mě přichází i upřímnost a přímost, snaha oprostit se od různých psychických nánosů, které stojí mezi tím sdílením, tou blízkostí (např. nějaké výchovné konstrukty, bloky z dětství apod.). Takže pokud chválíš tak jak chválíš proto, že to jde z tebe, tak je to fajn, pokud někdo chválí, protože tak by se to mělo, nebo "aby" dítě nemělo pocit, že...tak to mi přijde umělé. Prostě upřímnost, spontaneita, pravdivost.

To je vlastně podobný (teď trochu odskočim od tématu pochval), jako s jakýmkoliv tímhle výchovným postupem, někdy je člověku vyčteno, že praktikuje třeba tu Aldort, respektující výchovu, proč že jako nevychovává podle sebe? Ale je otázka, zda kdyby to s člověkem nerezonovalo, zda by to vůbec mohl přijmout a dělat, vždyť to by bylo o ničem. Prostě si myslím, že si k tomu najdou cestu akorát takový lidi, který jsou na to tak jako tak naladěný a akorát jim to dá trochu formu (mně třeba Naomi dost sedí s jógou, takový to zvědomování činností).

INUSHKA: jo, jenže já jsem nikdy v dětství na nic žádnou pochvalu od mámy nedostala, takže tady ti to moc nefunguje. Když mě pak někdo pochválil mimo domov, tak jsem div nepanáčkovala. Později v pubertě se do toho vložil otec s kritikou na hranici ponižování, takže jsem pak nepanáčkovala, protože jsem té pochvale prostě nevěřila. Obojí nemá žádnou spojitost s nadměrným chválením.

Osobně souhlasím, že je lepší říct, že něco udělali dobře, hezky než ten přívlastek, na druhou stranu já jsem vnitřně přesvědčená, že Toník je od malička nadprůměrně manuelně šikovný a Alenka chytrá, tak proč jim to neříct? To jim to mám jako zamlčovat, když je to můj názor?

ONA_MAKARONA: Já jsem Aldort stále nečetla, takže nevím, co přesně ona o tom píše (OK, dávám si novoroční předsevzetí se k tomu letos konečně dokopat). Nicméně "nechválit" nebo aspoň "chválit správně" říkají i jiní autoři a já s tím celkem souhlasím. Častá chvála totiž jednak bere vnitřní motivaci (dítě pak dělá věci, aby bylo pochváleno, ne proto, že ho těší nebo baví) a tím vytváří perfekcionismus typu "když něco neumím dokonale, nedělám to radši vůbec", protože když za to nebudu pochválen, nemá to smysl. A jednak, když se chválí takovým tím nálepkovacím způsobem ("ty jsi šikovná/hodná"), buduje se tím v dítěti taková identita. Když pak něco udělá špatně a pochváleno není nebo je mu dokonce něco vytknuto, najednou tu identitu ztrácí - už nejsem šikovná/hodná holka, tak co teda jsem?
Snažím se místo pochval hodně děkovat (když dítě udělá něco, co jsem po něm chtěla nebo co mě potěší či pomůže), vyjadřovat svoje pozitivní pocity ze situace nebo zrcadlit pocity dítěte. Přijde mi to tak i přirozené, když mi dvouletá dcera přinese "obrázek", který nakreslila, a ukazuje mi ho se slovy "tam máma" (čili nakreslila jsem mámu) a skoro u toho skáče nadšením, nedává mi smysl jí na to říct, že je šikovná. Sdílet její radost a říct něco jako "Jé, tys nakreslila mámu? No jo, poznávám se, tady mám vlasy, že jo?" mi přijde mnohem smysluplnější a nemusím nad tím nijak moc přemýšlet. Výjimečně použiju něco jako "to je fajn/super/dobře" případně "to je od tebe hezké/milé/povedlo se ti to", klasické "jsi šikovná" nepoužívám prakticky nikdy.

NYCKER: Prosila bych nezaměňovat "nechválení" s negativní kritikou. Nechválit neznamená říkat "je to špatně". Tohle spojení právě naopak často vzniká u dětí, které už si na pochvaly navykly a nepřítomnost pochvaly automaticky jako kritiku berou.

ja princip nechvaleni chapu, spis mi pripada dost tezka hranice mezi "chvaleni" a vyjadrit radost z toho, co decko delalo

ONA_MAKARONA: a co tobe osobne dela, kdyz te nekdo chvali?
motivuje te to? demotivuje te to? sla bys pro pochvalu sveta kraj? pristihujes se ze se vyhybas konani ve kterem asi nevyhrajes/nebudes nejlepsi/nebude pochvala? nebo jak to mas

Tak, tohle je myslím přínosné i pro rodiče, často tak reagujeme na děti (je to to Naomino potvrzení emocí, opět)
RSA Shorts - The Power of Empathy
https://www.youtube.com/watch?v=1Evwgu369Jw#t=159

KEIKIN: mluvim v kontextu batolete, ktere "nema pojem" a kteremu se do tri let zapoji 50 % jeho neuralni site na celej zivot a ktery telku fakt k nicemu nepotrebuje nejspis.
Predskolak, tj dite ve veku kdy totalne resi pribehy fantazii krasno, tam je to jina vec, pohadky (dobre pohadky) jsou super a urcite nebudou "doma zakazane", akorat budou doma prebrane a nemodelujici nefunkcni predstavy

ale jak pisu, toto je tak cerstva otazxka, ze poradne vyzkumy nejsou a kazdej si to resi dle sve uvahy

YMLADRIS: Každá strana má dvě mince. Není to třeba tak, že těm dětem takhle můžeme oddalovat přijetí těch slastí ? Měl bych obavu, aby dítě později pak u babiček, kamarádek nevyhledávalo tenhle druh zábavy jen proto, že doma je to zakázané. Tím chci říct, že dřív nebo později na to děti stejně přijdou a těch slastí si užijou. My sme se s našima dívali na pohádky normálně, až tak bych to nedémonizoval.
KOTENCE: a tady jsme opět u těch (zákonných) omezení naší společnosti o kterých jsem psal. Děti to ale nepoznají tak do 5-6 let si myslím. Teda pokud nehulíš přímo s nima, hehe.

YMLADRIS: Jak kdy viď. Ale obecně mám tu snahu, přes den jsme dost aktivní na to, aby to Bára nevyžadovala. Má akorát jednou denně "večerníček" (tv nemáme, tak pohádka dle našeho či Báry výběru), za normálního režimu (tedy když jsme u nás doma, ne někde na návštěvě). Ale třeba tady u rodičů na návštěvě co jsme teď, no, darmo mluvit, tady fičí telka 24/7.

Inspiruju se zejména tady:

http://becomingpeculiar.com/raising-a-low-media-toddler-why-bother-an-introduction/

http://becomingpeculiar.com/raising-a-low-media-toddler-participating-in-everday-life-and-work/

http://becomingpeculiar.com/raising-a-low-media-toddler-ideas-for-toddler-montessori-activities/

http://becomingpeculiar.com/raising-a-low-media-toddler-preparing-the-environment/