GAISAKA: Myslim, ze ten satek je myslen spis na nechodici dite. A i takove samozrejme potrebuje dost casu solo, aby se vubec chodit naucilo, to da rozum.

Jinak nase deti taky zerou :)
(teda jedno zere a druhe nezere)

MALKE: No pro mě taky, nesmím nikam odkládat dítě a pracovat, tak za co jako:D i když teď mám paní na úklid, Alenka s mopem šůrovala půl dne :D

STAROJDA: mno, já tady nechci moc rozpatlávat své nežeroucí a krom mlíka cokoliv odmítající dítě, ale přesně tohle je velkopanská rada, která ho při první nemoci dostala na kapačky (btw, než se tam dostal, tak jsme ho co deset minut museli zakleknout a násilím do něj nacpat dvacet mililitrů čaje - ne že chceš, ale MUSÍŠ, protože to dítě samo nic jíst ani pít nechtělo celý den ani další den, ani další... z mlíka blilo a začínalo být dehydrované víc než zdrávo. věř mi, že tohle, dítě zoufale se bránící a plačící, protože nechápe, proč mu ubližuješ - a ty nemáš jinou cestu, protože samo se nenapije, nechceš zažít. NIKDY.). po této zkušenosti jsem zcela nekompromisně zlomila jeho dětskou duši a donutila ho pít. při příští nemoci jsem v klidu seděla a při čtení pohádek za každou větou dávala loknout.

Ještě do tý doby, než jsem cítila, že je Alenka připravená, třeba ona první dva měsíce nespala v noci vůbec, 0 hodin a střídali jsme se s ní. Nebo jí nedávno rostly zoubky, plakala jiným tónem, tak jsem chodila spát s ní apod.

GAISAKA:
a) přehodnoť význam slova "normální". Jistě chápeš, jak je tohle slovo nebezpečné na výklad. Pokud si myslíš, že spát s dětma v posteli je normální, tak to imho rozhodně není. V mém okolí neznám skoro nikoho (a to tu je mladých rodičů dost) u koho by dítě spalo v posteli. Všichni hned do postýlky a diví se, proč nechce spát a brečí.

b) dej konkrétní otázku a dostaneš jistě konkrétní odpověď. Například řešíš to, že prcek nechceskoro jíst. Na to ti nabízím svoji odpověď: Ať tedy nejí, nenuťte ho. Pokud je pořád trochu kojenej, tak nějaké ty živiny má. A ikdyby neměl, tak hlady neumře! Pokud ho budete moc nutit, tak tím spíš mu vytvoříte nějakou blokaci se stravováním. Zkuste co mu chutná a nechutná. Dost dětí, "kupodivu", nemá rádo maso a tak. Stejně tak jiné děti nemají rády zeleninu. Nenuťte ho a nechte ať si na to přijde sám. Pokud bude mít fakt hlad, tak jíst bude. Taky je možné, že chce jídlo cucat (jako když je kojený) a tak je i možné mu jídlo namixovat dát v lahvi. To je ale jen dočasné řešení, protože ho na to nechceš nechat zvykat.

Vždycky je zásadní jasně si říct, co je mým cílem:
- Mým cílem je, aby se dítě chovalo podle mých představ (tedy jedlo tady a teď)
- Mám cílem je, aby dítě bylo spokojené a necítilo se nucené do něčeho, co nechce dělat

Snad z formulace těchto dvou rozdílných cílů je jasné, co je pro dítě příjemnější. Pokud ho budeš do něčeho nutit, tak počítej s odporem. Pokud ten odpor chceš zlomit, tak se ti to podaří, ale za cenu zlomené duše.

YMLADRIS: My máme bubáky nejen ve skříni, ale všude. Za oknem, pod postelí... Bobeš je často večer vyhlíží a hledá,)
A je nám doma moc líto těch dětí, který nikdo nepochválí://

WITCHIE: Uf...
Zkusím to asi v bodech, bude to nejméně náročné pro obě strany.

a) Normální výchova neznamená "konvencniho proudu "dite si ma zvykat na samotu" a "nevim jak jinak vysvetlit diteti ze to nema delat nez ho placnout" a "mam taky narok na svuj zivot a dite me nebude omezovat"". Normální výchova - tedy v mém pojetí - samozřejmě obsahuje věci jako spaní malých dětí s rodiči v posteli. Naopak rozhodně neobsahuje věci jako nechávat dítě plakat o samotě. To je pouze hodně ujetá démonizace jiných na základě vlastních frustrací z dětství za totáče.

b) K tomu, chodit do podobných klubů (ve kterých se začasté objevují stále ti samí lidé), mě vede to a přesně to, že se ze začátku chodím pobavit (typicky debaty jak mluvit s dítětem a náhodou ho nepochválit, lhostejno, že úryvky "nechválící komunikace" vypadají jako první pokusy s umělou inteligencí, co do větné stavby i smyslu, což dítě jistě potěší a uvrhne na správnou trajektorii výchovy a vzdělání). Po stadiu bavení se nad příspěvky se pomalu vkrádá druhé stadium, kdy se WTF mění na pomalu se rozevírající kudlu v kapse, to třeba, když se mluví o "odkládání dětí" a propaguje se "šátkování", nejlépe s odkazem na to, že jej používají všechny námi podmaněné inferiorní (ano, čtete dobře) kultury.

c) Nemohu mluvit za tvůj hypotetický plurál, ale já osobně si rozhodně nemyslím, že bych dělal všechno správně, ikdyž ano, ve výchově si docela věřím, protože mám tu jednodušší roli otce, spoluhráče a buditele fantazie, či jak to chcete, kterou ZATÍM dávám IMHO dobře. Ale rozhodně máme s Ferdánkem problémů dost, typicky že často nechce x dní skoro vůbec papinkáčkovat (když vás tak nadzvedlo to zcela normální slovíčko na "ž"). Bohužel, a tady se dostáváme k jednomu z jader problému, alternativní metody výchovy - typicky zmíněné šátkování - mají jistou ideologickou základnu, která produkuje děti klidné a spíše introvertní*, takže jak zkrotit naše malé tornádo se tu asi nedovím, max dostanu pár přežvýkaných rad od Al-Dortové, které jsou asi tak použitelné, jako výše zmiňovaný slovník nechválících rodičů.

d) Respektující přístup není sám o sobě špatný, ba naopak. Bohužel kluby o alternativním rodičovství nejsou jen o něm, ale o celé síti ideologicky zaštítěných teorií. Pak se i z toho respektujícího přístupu stává součást něčeho uplně jiného. Což je případně na delší debatu, bude-li zájem.

e) Ne jen "moje" normální, ale ani konvenční rodičovství, není, až na sociálně vyloučené skupiny (kterých dnes, pravda, není málo) o tom, že "ne to nemuze fungovat, je to nesmysl, neni to potreba, moc badate, nasi se s nama taky neparali, blabla". Tenhle paušalizující přístup volí lidé jen jako první linii obrany (před PASIVNĚ agresivními alternativci), a to ještě ti, kteří prostě patří k intelektuálně/vzdělanostně/sociálně nižším třídám (čti: nemaj na alternativní vyfikundace čas, chuť ani schopnosti). Většina relevantních argumentů jde cestou PROČ a JAK "je to nesmysl a moc nad tím bádáte",)

f) Zprivátnit prosím né. Ona ta legrace zase přijde.)

---
* Za tím si stojím velmi, i když studie na to samozřejmě nejsou, teda pokud vím,) Ono taky když chodící dítě tráví půl dne v šátku... těžko se pak něčemu diviti.

WITCHIE: třeba já jsem sem vlezla proto, že mě zajímají konkrétní jiná řešení, která tu můžu najít (vyřvávání už není aktuální, ale třeba právě v podobné diskusi jsem si utřídila přístup k novorozencům - oba spali se mnou v posteli, nosili se atd.) - protože jakkoliv mi tištěné věci nic moc nepřinesly, věřím, že v praxi se objeví leccos užitečného. že mě lehce nadzvedl přístup "ty ubohé děti, které jsou vychovávány jinak než podle svaté Naomi", je věc jiná, chápu potřebu dělat to jinak, nechápu potřebu útočit na ty, kteří to dělají jinak než já. o plácání dál diskutovat nehodlám, patří do mé teorie smečky, nikomu to tady nenutím.

WITCHIE: tohle je přesně to "peklo", co popisovala YMLADRIS. Mě je z toho uplně do breku. Naštěstí děti jsou "odolný" a v pubertě s pořádnou rebelií z tohoto systému snad vyskočí na vlastní nohy.

SEBIEN: myslím že ano a nebojím se použít drsných prostředků :). Máme už zkušenosti s naší nekonvenční stravou (makrobiotika) - tu obě rodiny tak nějak akceptovali a od úvodního odmítání a nedůvěry se dostali k toleranci a zájmu. U dětí to ale asi bude trochu složitější, sic tam tradice a konveční přístup mají mnohem pevnější základ.
Spokojenej budu ve stavu, kdy přede mnou nebudou dítěti dělat to, co já nechci. Pokud to budou dělat tajně za mými zády, tak s tím už nicmoc asi neudělám.

jako, mně se to kecá, my (zatím se zdá) máme mimořádné štěstí na rodiny a okolí - když jsem nejprve vyhlásila, že si pořizuju šátek, tak moje máma zkusila něco o škodlivosti, já jí řekla, že v Praze to bude praktický, že se dostanu snáz všude a už nic neříkala a pak se běžně obě rodiny ujišťovaly, že šátek berem, abychom mohli na výlet atp. Moje máma, z mého pohledu normálně konvenční, asi nikdy nenechávala děti vybrečet, soudě dle toho, že bratra dlouho uspávali držením za ruku, takže se nediví, že to taky děláme, mě pak několik měsíců tahala furt na rukách, protože jsem jinak řvala tak, že jsem modrala. Tchýně zas tak zbožňuje všechny děti, že by se rozdala a rozhodně by nedělala něco, co by jim způsobovalo nepohodlí (akorát v praxi na skutečné hlídání úplně není), manželova devadesátiletá babička sice někdy řekne něco jako "ale to bys ji už měla naučit, aby spala/whatever sama", aby vzápětí dodala "nojo, my jsme jak blbci dělali všecko podle knížek a bylo to hrozný, taky už bych to dneska dělala jinak" a už mi nic nevymlouvá a nenutí.

Jasně že se neshodnem na všem, tchýně si třeba spojila jejich praxi a nějaké zběžně zaslechnuté poznatky a přesvědčovala mě, že snad ve dvou třech měsících už mám dávat dítěti ochutnávat kde co. Ale bydlí daleko, tak jsem si to moc nebrala. Nic závažnějšího jsme zatím asi neřešili, takže nevím, co to je, když mi do toho někdo kecá furt a ještě to při hlídání praktikuje...