KEIKIN: Měla jsem takový období, těsně po skončení sš a nástupu na vš, že jsem dost zvažovala, proč dělám to, co dělám. A hledala jsem takovou tu vnitřní motivaci k činnostem, činnorodost. Tu jsem totiž úplně postrádala, do té doby jsem prostě dělala to, co se ode mě chtělo a cítila jsem se polichocena, když jsem za to byla chválena. Ale něco tomu chybělo, vnitřní zápal, nadšení pro činnost. Ideál je vykonávat činnost pro ni samou, ne pro následnou odměnu...radost přináší ten proces, ne naprosto nesouvisející odměna poté. Příklad: běhám protože chci zhubnout/získat kondici/cokoliv...nebo pro to, že mě to baví? Ta volnost, slunce, vzduch, pohyb a příroda kolem a tak všechno...je to neskutečnej rozdíl, zažila jsme oboje...Stává se, že zapomínáme na tu cestu a vidíme jenom cíl. Je to o tom prožívání okamžiku a nesoustředění pozornosti tolik do budoucnosti na ten "bonbon", co bude následovat. Učí to dítě podle mě i tohle. Když to aplikuju třeba na to vyměšování do nočníku, může to dítěti i pomoct si uvědomovat sama sebe, pocit po vyprázdnění, úlevu...jo, asi o zní zrovna na tomhle příkladku legračně, ale jo, proč ne, podle mě je fajn, když se dítě učí pracovat se svým tělem nějak vědomě, cítít, co se v něm kde děje, co mu jeho tělo říká...
Ale jak už tu bylo řečeno, každej to máme jinak...podle mě je zas super, když je pochvala upřímná a od srdce, a pak je asi jedno, jakou formou je podaná...pro motivaci toho dítěte je asi nejdůležitejší úpřímný zájem toho rodiče, sdílení prožitku. Odstrašující příklad je asi jen komentování bez nějakýho náboje, "šikulka" za každý prd, aby se jako neřeklo. TO je k ničemu. A zase je fajn naučit se tu "šikulku" trochu rozvést, nebýt líní, říct dítěti co se nám teda konkrétně líbí.