• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ONA_MAKARONAŠťastný rodič, šťastné dítě.
    Tato diskuze se zaobírá zejména tzv. Nevýchovou a učením Naomi Aldort. Jakou výchovu doma upřednostňujete a proč? Praktikujete ve své rodině tyto "alternativní" směry výchovy? Opravdu fungují? Otázky, rady a pomoc ohledně (ne)výchovy vítány.
    rozbalit záhlaví
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    YMLADRIS: No, můžu mluvit jen o tom, jak to mám já, takže nevim, jestli to odpoví na tvou otázku (a knihu teprv začínám číst, tak nevim, jestli tam má nějaký východiska). Mně ta teorie o zranitelnosti dává dost smysl, a taky mi to odhaluje různý věci (třeba proč mám tak přichcíplou kreativitu :-).
    Vyrůstám z holčičky, co ve škole seděla v lavici a bála se otočit, rozhlídnout, podívat se na lidi a jen si tak neustále něco malovala dos ešitu, aby nemusela zvednout tu hlavu (tak pro představu, bylo to se mnou fakt zlý, měla jsem tu bublinu bezpečí fakt malou). Ale vždycky jsem tak nějak tíhla k tomu, strkat hlavu za tu bublinu. Někdy to bolelo, někdy to šlo. Někdy mě to vrátilo o roky zpět...ale jen abych se zase oklepala a pak se ta bublina zase o dost zvětšila. Zatím to vypadá, že čím víc si nabiju hubu, tím víc mi pak ta moje stará bublina připadá směšná, zbytečná. Ale je to pomalej vývoj.
    Ale jak jsem řekla, jsem spešl případ (kdyby se za mého dětství rozdávaly diagnózy jako teď, jistě bych dostala nějakýho pěknýho autistu nebo aspoň soc.fóbii :-). Ač jsem byla vždy extrémně uzavřená, přesto jsem měla touhu po nějakým lidským sdílení, a to o to větší, čím jsem byla uzavřenější. Takže mě to táhlo za tu mou zónu bezpečí a do těch situací, kde jsem se cítila zranitelná, ale měla jsem za to, že to pomůže, abych si na to zvykla. A částečně taky jo. Dost mi taky pomáhá jóga a meditace.
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    TORUVIEL: jenomze jak kurnik sopa jako se mam precvicit? Cely zivot jsem zvykla jezdit na kole stylem blizi se bolest - zraneni - okamzite shutdown, zavrit se, udelat vsechno proti te zranitelnosti. Je to jak reflex. To se ji to pekne vyklada ze zranitelnost je kamos, ale ja zranovani proste nepripustim. Bud to cely vypnu (situaci) nebo ublizim. Tys cetla to Daring greatly a ona to tam resi? Nebo to bere jako ze to je kazdyho problem a neresi to "jak na to"

    pripadne diky

    Jako ja vidim jak to syn dela - proste jde do veci a kdyz narazi na hranici (napr na matku), tak se holt zurive rozerve... hranice/zklamani/bolest ho rubne a on to sebou necha projit a je zas dobrej. Jenze ja to proste nevim jak rozchodit, vzpomenout si jak to ty deti delaji
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    rekla bych mu to uz v prubehu anglicky tonem popisujicim vzor na tapetach (hej vyzni ji to jako nespravedlnost myslim ze to nestoji za to), protoze kdyz ty neco mnohem driv vidis jak je, tak k cemu je cekat az si vsimne i ten kratkozrakejsi partner? ovsem nepises nam nic o tom jaky ma tvuj partner postoj k prijimani rad, jak to chce on, zda jste nejak domluveni pro tyto situace atd
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    INUSHKA: já obecně reaguju tak, že to partnerovi řeknu, že se mi to nelíbí, ale většinou to pak odnesu, takže je lepší raději mlčet. Já bych na Tvém místě dcerku asi vzal sám do postele a přečetl jí pohádku (krátkou).
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    INUSHKA: čistě teoreticky - řešila bych jako teď ty, tzn. nechala to běžet a pak i nechala druhýho si to dotáhnout. A pak bych mu asi řekla, že se mi to úplně nelíbilo.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    Otázka do pléna - jak reagujete, když druhý rodič před vámi používá výchovné metody, s kterými úplně nesouhlasíte?
    Já se každopádně držím toho, že důležitější než konkrétní metoda je být před dítětem za jedno, ale nějak nevím, jestli mám v těchhle situacích muže podpořit nebo se do toho prostě nemíchat, ať si to udělá po svém a sám si pak taky vyžere následky.
    Proč se ptám - aktuální situace: Malvína už trochu přetažená a unavená, u večeře začala blbnout a pokládat si nohu na stůl vedle talíře. Já jsem jí několikrát zopakovala, že nohy na stůl nepatří a pak jí tu nohu prostě chytila, dala pryč a držela, aby ji nemohla vrátit. Ona se tomu řehtala na celé kolo, evidentně naprosto mimo (dělala pak i další blbiny s jídlem a tak). Jenže muž měl zřejmě pocit, že by měl zasáhnout rázněji a prohlásil, že "zlobivé holčičky chodí spát bez pohádky" a ať si teda Malvína vybere, jestli je zlobivá holčička nebo hodná. Ona se prohlásila za zlobivou a nohu samozřejmě na just nechala na stole. Takže muž řekl, že půjde spát bez pohádky. Pak jsme ještě chvíli dojídali, Malvína nakonec nohu ze stolu sundala sama, když chtěla nalít další kelímek mlíka a tatínek řekl "tak nohu ze stolu", než jí ho nalil.
    Po večeři ji muž chtěl jít nachystat do postele (to je u nás normálně mužova "práce" a většinou se mu do toho nepletu, maximálně podávám čisté pyžamo) a samozřejmě nastal hysterický řev a dožadování se pohádky. Malvína poukazovala na to, že přece její noha už na stole není. Muž teda vytrval, neustoupil, odnesl ji i přes řev do koupelny, umyl a převlékl a uložil do postýlky a teď to vypadá, že M. snad i usne.
    Ale já jsem trochu v rozpacích, jestli mám k tomu něco říct (v tom postupu jsou přinejmenším dva body, které se mi fakt nelíbí, asi není těžké uhodnout, které), jestli jsem měla nějak zasáhnout v průběhu nebo co s takovými situacemi.
    Hlavně mi přijde, že z jejícho batolecího pohledu, jsme se dopustili nespravedlnosti, protože ona přece tu nohu nakonec opravdu ze stolu sundala. Myslím, že ještě není schopná rozlišit, že to bylo pozdě :-(
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    JESTERKA_NA_ZDI: Asi takhle, když se budem schovávat a dělat, že naše problémy neexistují, navenek jsme "dokonalí", pak to je problém, protože děti to stejně vycítí a budou si myslet, že to, co schováváme, je toho hodno, je to třeba schovat, je to něco ostudného.
    Kdežto když se svými problémy vystoupíme a přiznáme je, přiznáme se takoví, jací jsme, přijmeme se, tak děti to uvidí a řeknou si, jo, máma je v pohodě, nedělá si z toho a toho hlavu, je to ok, já můžu jít dál a nemusím se tím zabývat.
    Takže...nečekat na dokonalost :-) Tak nějak to vnímám já. Ale samozřejmě je to nějakej proces. Důležitý podle mě je si nenakládat na záda víc a víc viny.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    JESTERKA_NA_ZDI: No, to je jen jeden odstavec, to bys to špatně pochopila, kdyby sis po tomhle hodila provaz :-) Doporučuju i ta videa od Brené.
    JESTERKA_NA_ZDI
    JESTERKA_NA_ZDI --- ---
    TORUVIEL: jdu si hodit provaz.......... přijde mi to neskutečně pravdivé....ale než já budu schopná dosáhnout u sebe toho, co bych ráda, aby nasály moje děti, tak už budou dávno z domu :-(
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    "How has understanding shame and vulnerability changed you as a parent?
    Oh, it’s changed everything. My husband’s a pediatrician, so he and I talk about parenting all the time. You can’t raise children who have more shame resilience than you do. Because even if you don’t shame them, and even if you are actively trying to raise them feeling good about who they are, they’re never going to treat themselves better than you treat yourself. So that’s the bad news and the good news, but mostly the sucky news. If you want to raise a daughter with a really healthy body image, you better love your body as a mother, because that counts way more than looking at your daughter and saying “You’re beautiful and your body is beautiful.” All that matters to her is how she sees you acting with your own body. Which sucks. We can’t give children what we don’t have. We just have to be the adults we hope they grow up to be."
    Being vulnerable about vulnerability: Q&A with Brené Brown | TED Blog
    http://blog.ted.com/being-vulnerable-about-vulnerability-qa-with-brene-brown/
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    Vulnerability is the birthplace of innovation, creativity and change...
    Pro mě docela téma :-), aneb pozor na výsměch dětem. Jejich problémy nám často připadají "malé". Pamatuji si z dětství od otce pouze jeho posměšný úšklebek, kdykoliv jsem přišla s nějakým nápadem, návrhem...nic nešlo, nebylo možné, bylo to blbé a tak....něco to ve mně zabilo, a to na dost dlouho...ale došla jsem do stádia, kdy ho z toho neviním, on si to ani neuvědomuje, co dělá. A já asi byla k tomuhle prostě vnímavější dítě. Viděla jsem to až nedávno, kdy se tak podobně zachoval k dceři.
    Brené Brown: Listening to shame | Talk Video | TED.com
    http://www.ted.com/talks/brene_brown_listening_to_shame#
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    TORUVIEL: Dik. Takovou doktorku hledam!
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    Rozhovor: Nemoc začíná v hlavě | Kondice
    http://www.kondice.cz/2014/07/rozhovor-nemoc-zacina-v-hlave/
    KERRAY
    KERRAY --- ---
    jen si to tu odložím...
    Psych News Alert: Anxious Parents Can Transmit Anxiety to Children, Twin Study Shows
    http://alert.psychnews.org/2015/04/anxious-parents-can-transmit-anxiety-to.html
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    To "až vyrosteš" mi připomnělo tuhle slečnu :-)
    Nečekejte, až vyrostete: Dominika Gawliczková at TEDxHradecKralove
    https://www.youtube.com/watch?v=lXItaLbMWb4
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    TORUVIEL: s "to je pro velké děti" mám teď taky vtipnou historku - na jednom hřišti byla velká klouzačka-tunel, Zorka se k ní hrnula, ale pak si netroufla, ale přihrnuly se tam další děti - kluk, odhaduju tak dvouletej a holčička 3+, možná i čtyři. Právě ta holčička říkala "to je ještě pro velký", já se jí ptám "a už jsi tam jela?" a ona "ne, jen jednou s maminkou". Ten dvouleťák tam furt brousil a nemohl se rozhodnout, tatínek ho trochu pobízel, že už to přeci sjel, ale že by asi musel vidět nějaký jiný dítě, jak tam jede, jako minule. Nakonec tam přeci jen vlezl a sjel a ta větší holčička jen čučela :).
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    TORUVIEL: na moji povahu dobrý, co? :-D
    TORUVIEL: Šplhání ještě trénujeme, Toník pořád nechápe, že v tom je dost zásadní používat nohy :-) Ale nechám ho sjet po tyči a jenom ho brzdím, aby nespadl tak prudce, on se vždycky v nevhodnou chvíli nohama pustí, tak chci, aby si uvědomil, že pak spadne. Šplhat umím i já a to jsem totální lemro, myslím si, že tohle se v životě neztratí, na rozdíl od nějakých bradel apod. Toník si hrál se šestiletými holčičkami na hasiče a taky mu říkaly, že nemůže, že nezvládne sešplhat a on říkal, že ano, protože má svoji asistentku :-D
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    MARKYSHA: Tedy klobouk dolů, žes to vydržela ji jen ignorovat :-)
    Jinak jo, to mi v článku taky nesedělo, někdy stačí děti lehce popostrčit, pomoci, aby přestaly mít strach a zkusily něco, čeho se bály, nebo co se jeví, že je až pro "velké děti" (touhle větou rodičové často odbývají děti, když chtějí něco zkusit). Takhle se taky dcera naučila šplhat, vyšplhá přes 2 metry, a sešplhávat dolů taky (to uměla už loni, to jí ještě ani nebyly 3 roky). A kolikrát jí někdo u tyče říkal, že je na to "moc malá", nebo že "spadne", říkají to někdy i děti.
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    TEKKIT: to jsem nechtěla před dětmi, ale ta ignorace byla dost jasná, takže zase odešla. Ale to byla teda čarodějnice, tu bych fakt nechtěla za tchýni...
    TEKKIT
    TEKKIT --- ---
    MARKYSHA: to si snad....no tohleto už ale opravdu...poslat do hajzlu!
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    Já taky nechávám děti lézt všude, ale na rozdíl od autorky článku, když chtějí někam vylézt a nejde jim to, tak jim ukazuju jak a pomůžu jim. Díky tomu Toník dodnes dodržuje pravidlo tří opěrných ploch. Teď se mi na dopravním hřišti stala taková příhoda. Toník jezdil na tom hřišti a s Alenkou jsme zkejsly u vrat, kde jsou kamínky, který si přehrabávala a házela do kyblíku apod. Pak jsem jí dala k svačině banán a druhý jsem měla pro Tondu, Alenka ten Tondův zahlédla a chtěla ho, já jsem jí vysvětlila, že je Toníkův, že by mu to bylo líto, nicméně samozřejmě brečela a vztekala se dál. Tak jsem jí nechala, protože ještě přijel Toník, kterému se posunul drát od brzdičky, trčel a Toníkovi roztrhl nohu a tekla mu krev, tak jsem samozřejmě řešila jeho a plačící Alenka seděla vedle mě. Najednou na hřšitě vnikla nějaká bába se psem a začala mluvit na Alenku, jaká je chudinka, že je určitě pokakaná (nebyla, před chvilkou jsem jí přebalila), jak je ta máma hrozná, že si jí nevšímá (otírala jsem Tondovi krev z nohy a seděla jsem hned vedle ní) a tak jsem jí vysvětlila, že pláče kvůli banánu, který patří bráchovi a ona na mě, že jí mám zabavit, aby neplakala. Neřekla jsem na to nic a dál si nevšímala ani báby, abych nebyla sprostá. Chápete to? I kdyby tam ten Toník nepotřeboval akutnější pomoc, tak mi přišlo přirozené nechat Alenku vybrečet, to, co chtěla, jsem jí dát nemohla a ona si to prostě musela zpracovat, že vždycky nejde dostat to, co chce. Nakonec jí sám Toník dobrovolně dal půlku, ale to bylo jeho rozhodnutí a zase v pořádku. Tohle mi přišlo vysloveně drze a urážející, než taková ta pomoc, že mi někdo chytá dítě, to mi taky zas nějak nevadí, poděkuju, řeknu, že to třeba není potřeba, u silnice to ocením.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam