TORUVIEL: No právě :( Když ale ona s ním fakt nadělá hrozný cavyky, dneska dokonce u oběda si před každým soustem dudlík vyndala a pak ho zase hned šoupla do pusy a takhle pořád dokola. Když jsem jí řekla, že dudlíka teď položíme na stůl/dáme pohlídat Johance (to někdy zabírá) nebo že ho máma podrží, tak hned kňourala a nechtěla jíst vůbec.. takhle se to vystupňovala během asi jednoho měsíce a už mi to fakt přijde "nezdravý".

ONA_MAKARONA: V 1,5 roce mi na to moje Bára taky přišla ještě malá...Aby to navíc Lada nebrala jako příkoří, že miminko má dudlík a ona nemá/nesmí...Těžko říct...

Ona má Lada stejně jen jeden oblíbený dudlík a žádný jiný by si nevzala, takže tím nějaká záloha padá. Ještě přes Vánoce to řešit nebudu (chci je prožít v klidu a míru :-D), hlavně manžel teď bude s holkami poprvé večer sám (já jdu po sto letech na badminton), takže chci,aby v klidu usnula, ale po Vánocích ho teda vyhodím. Akorát ona má dokonalý přehled o všech věcech, které máme doma, ví úplně přesně, kam si co během dne položila, když cokoliv hledám, tak Lada mi to během chvilky přinese - od dudlíka miminka, po ztracenou vařečku.. takže sebrat jí nenápadně dudlík u nás moc nepůjde, má asi tři místa, kam si ho odkládá a když ho chce, tak si jde na ty místa pro něj a když zjistí, že tam není tak volá dudu dudu de jee?? a hledá ho, dokud ji ho nedám nebo ho nenajde.. a na vysvětlení,že ho někomu dám a tím pádem už tu nebude, je asi ještě malá nebo nevím, prostě mi jde o to, jestli ji ho mám bez vysvětlení prostě sebrat, pár dní vydržet a čekat, než na něj úplně zapomene,... vlastně mě teď napadá, že když ho uvidí u ségry, tak ho asi bude pořád taky vyžadovat... ach jo! No jsem na to zvědavá a určitě pak dám vědět, jak to probíhalo.

Já jsem si taky říkala, necháme si doma jeden v záloze, ale muž rozhodl, že ne, že bychom jí ho pak akorát ve slabé chvilce dali zpět. Takže jsme se zbavili všech dudlíků najednou a bylo to jen dobře. Ale je fakt, že dcera si třeba nikdy místo toho necucala palec. Nevím, co bychom dělali pak.

ONA_MAKARONA: Naše dcera měla asi od roku? dudlík jen na spaní. Zkrátka jsme ho po spánku v ložnici vždycky odložili a jinde dudlík nebyl aby ho neviděla. V noci na něm taky byla závisla, až to došlo tak daleko, že musela spát s jedním v puse a s dvěma v ruce. Dudlíky jsme pak rozespalí museli hledat všude možně. Takže asi 2 měsíce před druhými narozeninami jsme se rozhodli jí ho vzít. Jeli jsme tady kousek od nás na jeden most, ona se s dudlíky rozloučila, hodila je do moře rybám a bylo to. První noc se po nich sháněla, ale druhou už to bylo dobré a my měli pokoj :) Jinak na mě teda byla taky dost závislá, hlavně co se týkalo večerního uspávání nebo když se v noci vzbudila a ještě tak další rok jsem jí musela uspávat jen já. Celkem psycho. A teď když už máme doma malé miminko, tak muž uspává dokonce častěji a je to mnohem lepší, i když ona je zkrátka blbý spáč už od mimina. Ted zase bojujeme s tím jí do postele vůbec dostat, chytne druhý dech, spát nenene, rozdováděná..no a nakonec usne za 5 min :)))) Ale je to boj a často o nervy..

ONA_MAKARONA: u nás to bylo totéž. Děs běs. Asi bych se to snažila vyřešit jako "rozhodnutí" nebo "selhání" dcery. Buď ji motivovat k tomu, aby dudlík dala nějakému potřebnějšímu miminku nebo i tomu Mikulášovi (i když na to už je pozdě), nebo využít toho, že ho někde zahodí, ztratí, zapomene, zničí. A pak už teda jen být velmi důsledná, což hlavně v noci není vůbec snadné.

ONA_MAKARONA: Ale opravdu když už, tak už...já ho párkrát "jako vážně" sebrala, a pak jí ho zas vrátila, což samozřejmě v dítěti vyvolávalo zmatek a dychtilo po dudlíku ještě víc (uvědomuji si, že to byla chyba, dítě vycítilo nejistotu atd.). Ale jakmile ho odvezla ta kamarádka, tak já měla tu jistotu a víru, že to bude dobré, a taky bylo. Variantu, že bych koupila dudlík nový, jsem nepřipouštěla.

ONA_MAKARONA: jj, musíš mít v záloze tři dudany pro tyhle případy :-) Prosím napiš jestli se k tomu odvážíš jak to probíhalo. Já si tak říkám, že když se děcku něco sebere, mělo by se mu dát něco na revanš. Nevím, třeba změna postele, nový plyšák nebonevímco. Vycházím z toho, že situace, kdy dítěti vemu hračku či utnu jeho oblíbenou činnost a nedám mu alternativu, je vyhrocená (neřešitelná).

Je pravda,ze když ho nevidí,tak bez něj někdy vydrží i půl dne,ale někdy si na něj zničehonic vzpomene a pak dudla furt a nikdo ji ho nemůže sebrat. Já bych to neresila kdyby to nebylo tak vyhroceny. Většinou všechny scény jsou kvůli dudlíku,v noci se budí když ji vypadne z pusy a rve dokud ho nenajdu a to treba tak 3x za noc,přičemž vzbudi mimino. Asi seberu veškerou odvahu a seberu ho...

ONA_MAKARONA: Dudlíky berou čerti na Mikuláše.:-) U nás je dudlíkový extrém, ale je to dáno asi geneticky, žena i její brácha ho měli ještě ve školce. Elce, čerti sebrali dudan v 5.5, ona ho nahradila palcem v puse. Jenže tam byl problém, že palec měla olezlý, tak jsme raději na chvíli zas dodali cumel (na spaní). Ale před tím než šla do školy, tak jsme dost tlačili na to, aby ho neměla. Ještě dnes si občas sem tam dá palec do pusy. Obě menší děti bez něj neusnou, resp. usnou ale až po x dlouhé době.
Mně osobně ty náhražky prsu nevadí, nemám s tím problém (do určité doby, dejme tomu do těch 6-ti let +-). Možná to někde bere jako závislost, ale mně to nevadí. AŤ si dudlají když chtějí. Zatím nevznikla nějaká studie (nebo o ní nevím), která by dokazovala jakouli škodlivost v dalším vývoji jedince.
Zrovna dneska šel malý do školky a má tam poprvé spát po obědě. Tak má sebou i cumel, prý je to povoleno. :-))

ONA_MAKARONA: Dcera to měla podobně, někdy po jejím 1,5 roce už to byl takový závislácký vztah k tomu dudlíku. Ale nechávala jsem ho, právě proto, že jsem si neuměla představit, jak bez něj usne, během dne i večer (večer i tak trvalo uspávání třeba hodinu). Během času ta závislost spíš eskalovala a viděla jsem, že už je to čistě jen závislost. Naštěstí většinou když ho přes den neviděla, tak si nevzpomněla (většinou, ale potom ke konci dudlíkového období kolem 2-2,5r to naopak eskalovalo ta závislost, vzpomněla si na něj i přes den, chtěla ho jen tak...to bylo pořád dudu dudu). Tak mě to už pak ke konci přestalo bavit, nevěřila jsem, že by se ho zbavila nějak postupně (možná jo, ale nevypadalo to tak), tak jsem na ni jednou ušila takovou boudu, kdy ona impulsivně dala dudlík miminku kamarádky a kamarádka odcestovala do zahraničí a bylo po dudlíku. Naštěstí to pak bez něj šlo dobře (uspávání), ale denní spánek od té doby už nebyl.

Automatky s Ligou otevřených mužů: Síla nesmí být odstraněna ze života muže | Automatky
http://www.rozhlas.cz/...y-s-ligou-otevrenych-muzu-sila-nesmi-byt-odstranena-ze-zivota-muze--1497984

neznate nekdo odkaz na neco od jespera juula v cestine?

ha ha ha. proto chodime do 'skolky' k jednomu chlapovi (:

KEIKIN: Babinec je, to je známo...Taky bych brala více učitelů ve školách. Hehe, další bod, na co se podívám, až budu hledat dceři školu :-)

NEMESISS: padly tam ze strany Kotence slova jako "bojovat", "zviklat muze" apod - a to je v mym svete neprijatelny - ocekavat v tomhle smeru nejaky boje ze strany prarodicu a bejt s takovym stavem smirenej znamena bejt smirenej se zasadnim nerespektem k my osobe jakozto dopelymu cloveku - pro me no go. Stejne jako se tak nemuzou chovat ke komukoli jinymu dospelymu, protoze by je velmi rychle poslal nekam. To, ze je nekdo rodic, mu nedava automaticky titul k tomu jednat se svym ditetem az do svyho skonu jako s malym harantem. Za coz povazuju navazeni se do voleb ohledne jeho vlastnich deti a urputna snaha ty volby ovlivnit ( - zde znova odkazuju na slva Kotence o zviklani atd). Zajimat se ano, ale plne respektovat, byt napomocen, rad travit cas s vnoucaty - to je role prarodicu.
Mozna jsou v tom dalsi aspekty ktery tu zmineny nebyly, jakym muze byt vzajemna provazanost a zavislost, v jejimz ramci si nektery lidi nemuzou dovolit se chovat vuci svym rodicum jako dospely lidi, protoze se boji, ze prijdou o jejich podporu a pomoc, kterou potrebujou, nebo od nich dostali byt, nebo to ci ono (nevim konkretne a tady konkretne v tom neni treba nic z toho, vidim to kolem sebe ale dost casto). To taky povazuju dlouhodobe za toxicky, i pro ty vnoucata, ale kazdymu co jeho jest.
Takze to jak to otevrela Kotence opravdu nenaznacovalo ze bude stacit podani "strucneho argumentu", jak pises.

TORUVIEL: jj s tím souhlasím. Ale stejně když tak nad tím přemýšlím, tak je mi smutno z toho, jak je náš ten školský systém nastavený a jak produkuje demotivující jednice. Třeba u nás je to tak, že ředitele základních (i mateřských) škol jmenuje Rada města, většinou jsou to jejich známí nebo ti, kteří té či oné partaji lezou do zadku. Nějaká odbornost je irelevantní. A pak, když je dobrý učitel, tak se stává, že ho řiďas klepne přes prsty a doporučí, aby se držel jejich švp. A chybí mi taky více chlapů jako učitelů na ŽŠ. Mi přijde, že je to tam děsný babinec a z toho vyplývající problémy, kterou jsou známy z ženských kolektivů.

KEIKIN: Tak když je rodina, zejména velká rodina, tak je to pochopitelné. Můj muž taky stráví denně na cestách přes 2 hodiny, někdy není doma v kuse několik dní. Ale co se dá dělat, je v tom zaměstnání spokojen, je to jeho volba. Já osobně bych volila taky práci, co mě baví, před prací, co je u domu. A to taky dojíždím celý život, poněvadž pocházím ze zapadákova. Ale mě to dojíždění teda baví :-) A na cestě se lze třeba učit, číst si...ten čas nepovažuju za ztracený. Ale na druhou stranu tady zase budu muset volit třeba mezi prací, co by mě bavila, a možností vozit dceru do školy, která by bavila ji. Člověk se nemůže rozpůlit :-) Ve tvém případě zřejmě rozčtvrtit :-)
Podle mě je zásadní dětem ukazovat svět mimo hranice té školy (ať už je jakákoliv, alternativní, nealternativní), ukazovat jim jiné pohledy, jiná místa, jiné možnosti, aby věděly, že to, co je ve škole, to není celý svět. Aby měly nějaké zázemí i mimo tu školu. Aby věděly, že to hodnocení, které je jim ve škole dáno, zas tolik neznamená, a rozhodně nepodmiňuje lásku od rodičů. Aby věděly, že můžou dosáhnout všeho, čeho budou chtít, že stačí to jen dělat a věnovat se tomu. Tohle se snažím v dceři budovat a vlastně i sama v sobě. A je fakt, že čím víc ok jsem já, tím víc ok je i ona. Vnitřní cítění matky a dcery je hodně podobné (vidím to i na mně a mé matce).