SEVERINE: Helco, pokud to nerespektuji, dle me je jedina cesta bud primhourit oko a o darku pak s ditetem(pokud je nevhodny, neprijatelny) mluvit, ale byla by to asi pekna zrada mu ho vzit...anebo se s prarodici nevidat, coz je strasna cesta, ale nicej si ji sami. My to mame taky tak, jen to neni tak drsny, ale jsem unavena a vytocena z neustalyho vysvetlovani proc nedavat kostiky, olmiky, brumiky a podobny srajdy, nechapu, staci si precist slozeni, a to je tchyne zdravotnik, moje mama doktorka, ta se naucila pomerne rychle chodit do zdrave vyzivy a kdyz uz cokoladu, tak lindt. nebo opravdovou coko..ale cele to zacalo na velikonoce, kdy tenkrat jeste jen starsi Matej dostal od vsech doslova baliky se sladkostma se slovy jako v legraci, mama ti nic neda vid? neumim byt, kdyz nejsem ready asertivni, ale stejne jsem podle me fakt na oko pohode, kdyz vidim toho olmika na stole, ale asi je to stejne poznat, nebo ze by tchyne vazne tusila o co mi jde, ale ma naucenou celozivotni hru obeti, ja uz fakt nevim, co tem detem dat a maminky se bojim nebo abych neudelala chybu, radsi nebude hlidat..)) a ja si rikam, tak at se asi boji, tu hru s ni hrat nechci, ale je mi to desne neprijemny, vlastne poucovat a skolit staryho cloveka...nedovedu si predstavit ze bysme dal praktikovali u deti makrobiotiku...to by je nehlidal nikdo..) vysvetluju si to tim, ze oni to neresili, nebyla to ani potreba tolik resit, v jidle nebylo, nebo si t omozna maluju, tolik hnusu...vsichni v jednom proudu, my jim ted se svyma lepek ne, mliko ne, sladky ne...asi dost motame hlavu, ale neni to podle me nic, co by clovek nevstrebal...a darky? staci k svatku jeden???? jsne, ze staci, stacilo by, kdybys mu jen poprala, fakt mu toho nekupuj vic, jsou jeste z vanoc uplne rozjety, tak dostal 3...)))

TORUVIEL: ano, určitě, děti se tím od nás učí...
Já jsem zase spíš takový buldozér, který se musí učit sebeovládání, asertivnímu jednání a volbě správných slov :) je sice přede mnou velký kus cesty, ale po malých kručcích se mi to daří...

Jinak ještě mě napadlo, že se mi v mnoha případech osvědčily jasně formulované věty tipu:
"Ano, máme na to jiný pohled. Je pro Tebe těžký respektovat můj přístup jako rodiče?"
"Víš, jaký mám na to názor a jak to ne/chci dělat. Měla bych znovu začít obhajovat, proč to tak ne/chci?"
akorát to musím říct v klidu, asertivně,no:)

Ve valné většině případů protějšek bere zpátečku, jen třeba včera se mě prababička mého syna snažila přesvědčit, že čokoládu prostě potřebuje pro vývoj mozku :D

Já mám naštěstí tchýni hodně daleko a je fakt, že při nějaký akci jako třeba společný hory by asi vznikaly obrovské třecí plochy.

NEMESISS: Jojo, někdy nejde jinak, než je nechat, ať se urazí. Taky jsem zjistila. Já jsem od přírody totiž strašně ušlápnutá a lidi to často vycítí a o to víc se na mně vyřádí, jdou až na tu hranici, kam je nechám zajít. Vnímám to i jako věc, kterou mohu předat dceři, naučit se stát si za svým, a neomlouvat se za své postoje.

YEETKA: Já to většinou řeším tak, že převezmu iniciativu v komunikaci s dítětem a situaci s ním vyřeším po svém, pokud možno tak, abych přitom uznala i pocity prarodičů. To většinou funguje, neurazí je to, mají pocit, že jsem jako rodič zasáhla a dceři to slouží tak trochu jako "překlad" toho, co prarodiče říkají do jazyka, na který je zvyklá. Doufám, že si z toho časem sama dokáže poskládat, že různí lidé stejné věci sdělují jinak a že se má snažit hledat ten pravý význam.
Když se chytnu příkladu se šlapáním na kolejnice, nevysvětlovala bych to babičce, ale přímo dítěti: "Já chápu, že se ti ty kolejnice líbí a je zajímavé po nich chodit, ale babička se bojí, že bys je tím mohla rozbít."

YEETKA: já to taky takhle jednu dobu řešila, Toník tam odmítal jezdit, tak jsem ho nenutila. I když u nás to ani nebylo, jak mluví s ním, ale našimi vztahy s tchánovci, že to prostě vycítil, že se ke mně nechovají dobře, vyvrcholilo to v létě. Pak tam půl roku nejel, jim to bylo líto, tak s nimi muž promluvil a vida, že prý tchán nemůže kvůli své epilepsii své chování ovlivnit, ovlivnil, protože o Tondu a Alenku fakt stojí, čímž se mi trochu přiblížil. Teď jsem tam párkrát na zkoušku byla i s nimi na návštěvě a atmosféra se změnila o sto procent. Doufám, že to vydrží.

YEETKA: no v tomhle pripade opravdu necekat zmeny...

jen mne jeste napado, uvedomuji si, ze pak mala v noci breci? a je tu realna moznost ze s nima omezite styk, kdyz to takhle pujde dal? ze treba tahle informace by s nimi preci jen aspon trochu pohla

TORUVIEL: díky, za příjemnou zpětnou vazbu.. ( a jj, dvouletá dcerka je na mě napojená maximálně, straší je fakt nešťastná, když do ní někdo valí, že něco nezvládla..budu dál na jejich "ochránce" a když na to nebudu mít, tak prostě bude stačit obětí)
tak jste my tady potvrdili, že opravdu nemá smysl s nimi něco probírat, hlavně ne žádné změny..
bude to pro mě jízda se zenovými učiteli:)) tak asertivitě a lásce zdar!

YEETKA: S tímhle se člověk potýká stále. Uvažovala jsem o tom dlouho a vyšlo mi z toho, že druhé nepředělám, ani se o to nebudu pokoušet, ani se nad tím rozčilovat, a to ani vnitřně...che, kolikrát dost obtížné dechové cvičení :o). No, drobnosti nekomentuju, pokud se děje něco hodně emocionálního (pro dítě teda zejména, to si ty emoce ještě neumí nechat pro sebe), tak to komentuju stylem "babička si myslí, že...a ty to tak přitom necítíš"...Prostě chci, aby to dítě se naučilo vidět ty komentáře a hodnocení druhých jako pouhý názor druhých, ne jako fakt a pravdu o něm (o dítěti).
Jistě je to náročné, když je toho hodně, ale věřím, že dítě vychází hlavně z rodičů, tedy že jeho nahlížení na svět utváří zejména oni, nevím jak u kluků, ale u dcery to vidím tak (a vidím to i na sobě a své matce), že opravdu platí to, že dcera přejímá vnitřní svět matky, a díky otci se učí zacházet se světem vnějším, otcové jsou pro dcery branou do tohoto světa. Matky mají zase na "svědomí" to, jak dcera vnímá sebe samu. Obecně a velmi zjednodušeně, vlivů je tam milion, ale myslím, že nějaké občasné neshody s babičkami, dědečky či jinými osobami s odlišným chováním a jednáním s druhými je pro děti jen a jen prospěšné (ať už to vnímáme jako "dobré" či špatné"), umožní to dítěti nahlédnout ty rozdíly, a nežít v ideální bublině, kterou mu vytváříme my - rodiče. Tyhle často vyhrocené střety jsou nezbytný základ pro budoucí tolerantnost dítěte...

YEETKA: zkusila jsi si s tchýní o tom promluvit mimo tyhle situace, proste nad kafem, že tě něco trápí?
ještě mne napadá jestli by také na ně nezabralo, že oni už se navychovávali dost, práci odvedli skvělou a teď že by bylo prima kdyby už byli jen ti rozmazlující prarodiče, protože na vychovávání teď mají děti vás jako rodiče?
ale pokud není ochotná respektovat hranice, tak to je pak těžké, nicméně ještě je otázka, jestli je opravdu jasně vymezuješ
k tomu mne napadá, že mne u mojí mamky štve, když říká malému ať se nevzteká - tak to jí prostě řeknu, ať mu to neříká, že se prostě potřebuje popasovat s emocema a že mu to pomáhá to zvládnout, když se mu něco nelíbí (no teď už spíš jen řeknu, ať mu to neříká, ale také mám pocit, že už to není tak často)

další možnost je, že nebudeš mít přehnaná očekávání a nějak se vnitřně smíříš s tím, že oni jsou prostě takoví, je to jenom jednou za čas, dětem vysvětlíš, že ony jsou v pořádku a že ty si o nich rozhodně nic takového nemyslíš (možná klidně jim to říct i před tchýní?) a prostě přijmout tu situaci tak jak je teď, třeba i s tím, že asi někdy vylítneš a budete se občas o tomhle dohadovat