MALKE: hele ale podle me ani NA nedovoluje vse, rika, ze decko potrebuje vedeni atd. proste klasicky se rika, ze tam dite smi vse, co neni pravda. jako treba s tim obetovanim - ja fakt nevim, co je obetavejsi, kdyz clovek diteti meni plenu nebo od naroz. posadi na nocnik. me osobne, i kdyz je to take pracne, vic vyhovuje ten nocnik ale ja to za pracne (vetsinou) nepovazuju. nez normalni bych si spis rekla "linym" rodicem a proste bych rekla, ze se mi to celkem shodi s spoustu "alternative" pristupy. i kdyz proste hodne lidi to asi za "lenost" nepovazuje.. mozna i naopak... (ze nosim a nemam kocar atd)

LYDI: Jojo, přesně na tohle reaguju. Musím říct, že "obětovaný rodič" mi přišel daleko výstižnější:c)

My pochopitelně nevíme, jak moc je Marcusíčkova matka šťastná při přebalování, ale ono to skutečně ukazuje na ideologii "za textem". Pointy příběhu jsou dvě: nenechte se zviklat okolím (OK) a centrem všeho je dítě. V mém světě čtyřleté děti do plen dělat nebudou, neb jsou většinou plně schopny ovládat svěrače, a také nebudou vyhazovat odpadky z koše, protože je to baví jako mocenská hra. Chtějí-li hrát mocenskou hru, prosím: radostně hraju "jak dělá pejsek - mňau", "pověsíme se matce na nohy a sledujeme, jak se pokouší jít" nebo "jsme velicí dobyvatelé, stoupneme si na matku a prošlápneme jí hrudník" (tu jsem radostně hrála předevčírem naposled, shledávám ji nadále ohrožující, nějak mi chlapci ztěžkli nebo co) - pravda, aniž bych donedávna tušila o jejich terapeutické funkci, dělám to prostě proto, že to děti zjevně baví. Ale jsou věci, o nichž rozhoduju já, nikoliv dítě, a mezi ty patří, že dítě plynně vládnoucí mateřským jazykem si říká na záchod a odpadky patří do koše.

MALKE: to reagujes na to "obetavy rodic" ? tahle pasaz z NA mi taky dostala, ale taky podle me sou ti pleny jen hmm prostrednikem k jinemu tematu (pro me osobne pleny nejradsi uz zadne v roce a pul, uvidime jak se bude darit (: ) ... ale spis je to o tom, jak je vztah matka-dite a taky jake presne ma clovek k tomu pristup. proc by najednou ustupovala nejake tete ... na to podle me nic obetaveho neni. jestli to zatim tak delala a nejak ji to neva, proc by to mela menit kvuli tete... (ostatne, co je "obetavy" a jestli zadne "Obetavy" tak proc vubec byt rodicem..)

KEIKIN: Přečetl, ale zjevně nepochopil.

Ad činnost: nevím, jak Eclectice, mně to přišlo vtipné. Asi jako návod, jak mazat chleba máslem. Někdo maže intuitivně, někdo váhá, zda namazat máslem, nebo radši sádlem, či dokonce margarínem, tak si o tom něco přečte. Budiž. Ale vyprávět sáhodlouze na internetech, jak přesně mažu, protože musím zúročit to studium, to mi zkrátka přišlo žertovné.

KEIKIN: zajímalo by mě, jaké procento rodičů by nenapadlo dítě tu a tam do něčeho zapojit.

KEIKIN: Prosím tě, přečti si můj předchozí příspěvek ještě jednou.

BURROUGHS_: já na děti čas mám relativně dost (jsem na mateřské, sice u toho pracuju, ale zkrátka čas by byl). a do kroužků s nima nechodím zcela záměrně. ta tendence "jenom co se naučí zvedat hlávku, tak na cvičení, od půl roku do hudební školičky, od tří angličtina" mi přijde nezdravá. minimálně do dvou let podle mě úplně stačí pískoviště a prolejzačky. angličtinu bych (s výjimkou rodilého mluvčího v opravdu bilingvní školce, když už to muší bét) "zakázala" do školních let (ať si dělá každej, co uzná za vhodné, ale vono to neumí ani česky a už se to učí blbě cizí přízvuk).

na to, abychom spolu mlátili doma do dětského piána a halekali Skákal pes, fakt není potřeba školička Yamaha. když pominu svůj soukromý názor, že dítě, které radostně a zaujatě půl hodiny otvírá a zavírá krabici a nakládá do ní korálky, je podnětově saturované až až.

Zdravim ty kteri odmitaji vysilovat ze samolibe slunickove hipizacky (Naomi Aldort) a se zajmem bookuji.

Cetl jsem jeji "vychovavame deti a rosteme s nimi" kratce po narozeni naseho prvniho syna, prislo mi to jako zajimava teorie, zpocatku knihy jsem byl docela nadsen (nadseni opadalo jak jsem celt dal, ke konci knihy jsem obcas rostl v trochu jinem vyznamu.)

Dnes (o 3 roky pozdeji) myslim, ze jeji pristup obetovava rodice na oltar "stastneho" ditete a je naplnovatelny pouze nekym kdo 1) ma sam dokonale zpracovana vsechna sva traumata, je dokonale vedomy, ne-li budha 2) nema na praci nic jineho nez peci o dite (coz je podle me spatne - jakym prikladem pro dite je nekdo kdo nedela nic jineho nez pecuje o jeho blaho) (a timto nemyslim zenu na materske, protoze i ta ma svuj zivot mimo dite, nechce-li se zblaznit, a vi ze ma muze, nechce-li o nej prijit)

Jednu vec jsem si ale z te knihy nechal: snahu zastavit se v situaci, uvedomit si jak se ve me spousti programi ktere jeli mi rodice (a kdovi kolik generaci pred nimi) a pokud mozno je zastavit, snahu vcitit se do prozivani ditete.
Ale je to rehole a lhal bych kdybych tvrdil, ze se mi to vzdy dari.