HOBO_MONTANUM: No, prave. Všechny kultury, šátek, blabla. Znám tuhle větu snad v několika desítkách obměn, je-li to vůbec možné.
Primárně, za sebe, bych rád řekl: Ano, jsme jediná kultura, která má kočárek, a ne šátek, ale taky jsme třeba mmj jediná kultura, která má (čti vynalezla) antibiotika. Tolik asi k tomuto argumentu.
Neříkám, že v různých situacích pro různé děti to může být zcela validní cesta.
Ale byl bych taky rád, aby mohlo zaznít to, že se mi to prostě nelíbí. Nikomu to necpu, a lidi, kteří ostatním lidem tím či oním způsobem "cpou" (často, samozřejmě, důsledným "necpaním" a upřenými pohledy a podobnými pasivně agresivními způsoby) věci typu šátkování, považuju pouze za oběti vlastních neuróz z výchovy jejich rodičl a dětství obecně. Netrpím tím, nemám potřebu demonstrativně se ošátkovat, vzít si takový ty dementní arabský kalhoty a promenádovat se tak mezi bránou k dětem a rebiu, abych tak řekl. To jsou jistě kontroverzní výroky, ale myslím, že na ně mám právo, a mám právo je ventilovat.
Pak je tu věcná část problému.
Nedovoluji si mluvit o rozdílu mezi šátkováním a kočárkováním/volným pohybem (mmj takto terminologicky rozlišit je zásadní, protože nepřiměřeně moc šátkované dítě /třeba i doma!/ má určitě rozdílné vývojové podmínky než dítě venku kočárované/na ruce a doma volně se batolící), neb tomuhle nerozumím.
Ale psychologický vliv šátkování je podle mého názoru spíš negativní. Plodí bojácné a zaprdnuté mamánky a slečinky, co tak tak chodí, když náš ferdan vybírá na odrážedle branku jako Chirón Farinovu zatáčku, děti, které se rozpláčou, když vidí někoho nového atd.
Samozřejmě, je to o rodičích, je to o ideologii, venkoncem. Jejich rodiče si to vyhodnotí tak, že děti jsou stále "diamantové jako v děloze", ve spojení se svým přirozeným stavem nebo ve stavu přirozeně meditativním.
Tak však jo, jsou to vaše děti, vaše hlava, vaše peněženky.
Já k tomuto netenduji.