Jelo se na tábor do přírody. Většina lidí ale na místě začala brblat - byli jsme v chatkách v lese, bez sprch, v Anglii a část neuměla jazyk...
Rozhodlo se, že pojedeme jinam, na velké dřevěné pirátské plachetnici... ale většina lidí se rozešla pryč, že už na to kašlou, že je to nebaví...
Problém byl, že skoro všichni měli s sebou nějaké mazlíčky. A mimo pár vybraných tam většinu nechali bez dozoru a bylo zřejmé, že je tam prostě nechali a už nikdy se k nim nevrátí.

Mě patřilo několik zlatooranžových rybiček, které z původní velikosti cca klauna očkatého dorostly do velikosti velryb (takže jsem je musela nechat v nádrži na místě, ale věděla jsem, že se o ně postarají lépe než já, měli tam mnoho podobných ryb, mořského koně - spíš kelpie, skutečně obojživelný kůň modravé barvy - a pár pošťuchujících se obřích olihní). Ale byla tam ještě celá místnost plná leguánů, hadů, koček, žab, štírů a bůhvíčeho ještě. Na většinu plazů tam byla zima... Psy si lidi brali s sebou ven a hráli s nimi ve skupince frisbee (vybavuju si Míšu a o kus dál D. ležel v houpací síti a podřimoval, ale ani jeden nechtěl jet dál). Ale o ostatní zvířata nebyl zájem a chtěli je tam nechat umřít.

Já se rozhodla je zachránit. Pobíhala jsem tam a sbírala všechno, co jsem našla mimo těch opravdu jedovatých (to jsem věděla přesně, co je a co není jedovaté a co chce a nechce ublížit). Leguáni se tulili v kapse v mikině k teplu nebo mi běhali po rameni, pár hadů jsem měla v rukávech, na hlavě malou žábu a v náručí dvě koťata.
Pamatuji si, že A. to nějak trefně komentoval (to že tam zůstávají) a jeho tříletý synek byl nadšený z pirátské lodi. Ale detaily bohužel mizí...

Stojím na palubě korábu, co pluje na moři. Každou chvíli má vyjít slunce a těch pár lidí, co tam je se mnou, upírá oči na východ. Jakmile se objeví první paprsky, uvědomím si, že je něco špatně. Slunce sice svítí, ale tak nějak černě. Vypadá to podobně jako při zatmění. V momentě, kdy je zhruba na palec nad horizontem se začne z moře zvedat obrovská vlna, takže co nevidět nás spláchne i s korábem. Měl bych si vyměnit boty, aby se mi líp chodilo na mokrý palubě, pomyslím si, když se podívám na sandále na nohou. Když mířím do podpalubí, narážím na lidi, kteří se hrnou ven, aby se podívali na ten spektákl. Sejdu schody a tam stojí zády otočené mladé děvče v bílé noční košili, tuším, že bych jí měl znát, je to něco jako druhá hlavní postava tohohle příběhu. Promluvím na ní, ona se otočí a já jí vidím do prázdných očních důlků, kde měly být oči, ale místo toho z nich vychází podobná temná záře jako ze slunce. Zakryju si oči, ona začne šíleně ječet a já padám do bezvědomí.

KBN: plachtění/skákání je super. Je to jedna z věcí, díky kterým mi dojde, že sním a pak se dá zůstat ve vzduchu neomezeně dlouho a měnit snová realita. Když mě naposled ve snu někdo naháněl, tak jsem nakonec skončila ve vzduchu těsně mimo jejich dosah a z hororu se to změnilo v klid a pohodu.

VACA: Heh, a ted koukam do posty ze mi dnes psal kamarad, ze na epic store je zdarma hra “surviving mars”.. :D

Zdalo se mi, ze jsme na exkurzi plovouci odpalovaci plosiny pro starship z dilny elona muska. Jedne ze sta, nebo snad dokonce stovek..
Ne pristavaci, ale odpalovaci. Byla to vskutlu obrovska struktura s vysokou konstrukci, nebot i starship na boosteru je (bude) obrovsky.
V jedne z prvnich mistnosti kterou jsme prochazeli bylo plno agregatu. Byly to velikanske motory na naftu nebo spis surovou ropu, natrene tmave hnedou az skoro cernou bsrvou. Ty mensi z nich byly velke jako dodavkovy automobil a mely 14valcu do v. To vim protoze jsem se na to ptal. Ostatni byly jsete o dost vetsi, nektere pistove, jine snad turbinove. Celkem jich tam bylo do triceti, v uzavrenem kovovem prostoru. To mi vnuklo otazku jake tam asi panuji podminky kdyz je to nastartovane. Pry nelidske, kdyz je plosina v provozu, tak je tam emormni hluk, vysoka teplota, a nedostatek kysliku. Ale nicemu to nevadi, cela ta vec je vysoce automatizovana, autonomni, a prakticky nevyzaduje zadnou lidskou posadku.
V dalsi mistnostni bylo xy blize nespecifikovanych stroju stejne barevnosti, a mnoho potrubi. Taky tam byly palety s kartonovejma krabicema ve kterych bylo cosi, z ceho se dela palivo. Nevedel jsem jestli primo pro star ship. Byla to radioaktivni smes fazoli a blize nespecifikovaneho mleteho masa. Vypadalo to jako lunchmeat smichanej s fazolema, a bylo to v konzervach jako lunchmeat, jen to na sobe melo vyrazne zlute znacky radioaktivity. Jedna z konzerv byla otevrena, a jednoho clena exkurze nenapadlo nic lepsiho nez ze to ochutna. Chutna to pry jako syrove maso. Reagoval jsem na to: “ty jsi se zblaznil, to cejtis akorat svoje vnitrosti ze ted chutnaj jako syrove maso, okamzite to bez nekomu rict!”. On: “ne, to by byl prusvih” Ja: “prusvih bude akorat to az te to zabije, vzdyt je to radioaktivni palivo! Okamzite to bez nekomu rict!” Pak ho nekam odvezli a uz jsem ho nevidel.
Exurze byla prerusena a my jsme postavali na venkovnim ochozu, okolo bylo more.
Dal jsem se do reci s nejakou slecnou, ktera byla ohrome nadsena z toho jak je pro lidstvo dulezite ze poleti lide na mars. Pry “aspon tady po nas neco zbude, lidstvo bude zachovano” chvili jsem s ni polemizoval, ze mi prijde dulezitejsi zachovat lidstvo tady na zemi, a ne si jen tak odletet nekam na mars a zbytek nechat napospas osudu.
V hlave se mi pritom vynorila konspiracni teorie, ze ty stovky starshipu jsou tu od toho, aby vyvolena elita odletela ze zeme na chvili nekam prezivat, zatimco zemi pohlti a vetsinu lidi vyhladi umele vyvolane prirodni katastrofy. Aby se potom mohli vratit a znovu zacit s “cistym” stitem a efektivni nadvladou nad zbytkem lidstva za pomoci technologie a dronu.
To jsem te slecne ale nerikal.
Ani nevim jak to cely dopadlo protoze to byl moment kdy jsem se vzbudil.

- - -

Nutno dodat ze to jinak neodrazi moje nazory nebo domenky, mozek si proste ve spanku obcas tvori zvlastni pribehy. :D

mě se zdálo, že kamarádka z dětství měla dítě, o chvilku později už dvě (snová realita. nejdřív jedno cca 4 roky a pak najednou dvě, 7 a 3 roky nebo tak nějak). to starší najednou stálo přede mnou. mělo prázdný pohled do dáli, jako stroj, který ještě nezapojili, ale jinak mělo krásné tmavé oči (všichni v rodině té kamarádky mají zvláštní tmavé oči) a celkově jako ta kamarádka, jen tmavší vlasy.
a pak mi ukázala otce a svého manžela a to byl ten nejošklivější a nejšpinavější Vietnamec, jakého jsem kdy viděla. vypadal jako velmi zanedbaný popelář. a já nevěděla, co říct... nevěděla jsem, jak začít rozhovor a jak zjistit, co je na něm, že ona, opravdu krásná a chytrá holka, si vybrala někoho takového... a současně jsem měla strach, že si jakýkoli dotaz vyloží špatně, protože už tak to musí mít fakt těžký v oblasti, odkud obě pocházíme... je to maloměsto a kdo se liší, ten má problém...