Dnes jsem zase navštívil na chvíli alternativní realitu. (Probral jsem se před pár minutama.)
Bylo asi nějak okolo nebo po 13 hodině, ale přišlo mi že slunce je na druhé straně jako by bylo dopoledne tak okolo 11 hodiny. Ale světlo mi přišlo jako již odpoledne. Ale počasí bylo krásné slunečné, horké ale foukal příjemný větřík.

Možná to ani nebyla země a možná to ani nebyla Praha i když měl jsem pocit, že to je Praha je i stejné názvy míst. Avšak vypadalo to jak po obrovské válce kdysi v historii, kdy byla možná ta čtvrt srovnána se zemí a místo ní tam jsou parky a jen pár baráků které nějak přehlížím a nevnímám.
Stál jsem někde v Holešovicích, na tramvajové zastávce směrem na východ. A na ní stála fronta mužů kluků ve fracích, jako nějací hudebníci. Nebylo vidět kam směřuje až tak dlouhá byla. Ta zastávka byla jednu zastávku od metra Holešovice odhadem tak 400 metrů? Ale stanice toho metra vypadala trochu jinak byla o asi jedno patro možná dvě vyžší a takový prosklený kvádr. Na severu nebyly žádné baráky. (Mám pár těch obrazů vtištěných zatím ještě uvězněných v paměti a dokázal bych je snad i trochu nakreslit.)
Na severu byla řeka a možná napravo jezero nebo mořský záliv? A místo těch baráků tam byl malý ohraničený parčík a cesty které vedly k řece a velkému parku z dílů hladkého betonu. Možná jsem tu už jednou byl, soudě podle toho parku co byl dál a nebyl moc vidět. Na druhé straně jsem si všiml mladé ženy co ji oslovil nějaký starší turista s malou asi tak 11 letou blonďatou holčičkou co vystoupili z takového lepšího dražšího, ale staršího modelu Mercedesu. A ptají se jí na cestu. A já je pozoroval, a viděl jsem, že ta žena moc neví a tak jako i v reálu když je vhodná příležitost tak napomáhám s orientací turistům, tak jsem šel napomoci i zde. A zjistil jsem že je to Monika? Asi NEI i když spíš vypadala jak ta herečka Roselyn. Takže jsem ji pozdravil a věnoval se turistovi co se snažil dostat do ZOO. Ale bylo to trochu komplikovanější. Ale nakonec jsem to vymyslel a podívali se ve finále na sloup jízdního řádu, který byl tak trochu nepochopitelně za zábradlím toho malého oploceného parčíku s pár stromy a nějakou skulpturou a asi i fontánkou. Ale z něj si moc nevybavuji, jen příjemný stín nadosah, osvěžující vzduch v tom horku. A nakonec jsem tedy poradil tomu turisotvi že má nejlepší použít tramvaj a vystoupit první stanici za řekou a že tam pak najde stanici na autobus který je zaveze k ZOO. (tak nějak mi logika nebere proč tam nejeli rovnou tím autem?)

No a pak jsem se dal do řeči s Monikou a že jestli nechci jít s ní do její práce. Pak střih a byly jsme nevím mě to přišlo jako spíše nějaké velké betonové muzeum nebo i koncertní hala? Na chodbě tam byla opět ta fronta mužů různého věku ve fracích asi nějaký mega konkurz či co? A Monika dávala do kupy na výstavním místě nějakou hodně složitou starou loutku propojovala drátky díly k sobě a sestavovala tak finální loutku. Vedle toho byla nějaká věc rozbytá? Nebo jako by ji nějaký vandal přesekl katanou, hladký čistý řez. A to mě zaujalo tak nějak víc než rozhovor s Monikou když ke mě mluvila. Samozřejmě jsem na to šáhl atrožku rozebral. Což Moniku trochu naštvalo ale ne moc. Ale získala mou pozornost takže jsem se zase na chvíli plně věnoval rozhovoru s ní. Ale bavili jsme se o její práci o té loutce ze strašné spousty dílů, i o tom co bylo to co sem trochu rozložil neopatrností a také jsem se ji ptal co se to děje že je taková mega dlouhá fronta těch lidí ve fraku. A ona řekla že je nějaký konkurz. Zase má zvědavost byla silnejší a já se nějak zapoměl a asi jsem šel prozkoumávat kam ta fronta vede. a pak už se mi to motá a probudil jsem se.
Jen škoda že neumím kreslit, byly by to myslím hodně zajímavé obrazy těch míst co jsem ve snech viděl a povedlo se mi je zapamatovat.

Každý člověk měl "daemona" jako ve Zlatém kompasu, inteligentního spojence ve zvířecí podobě. Já a pár dalších jsme navíc měli magii a bojovali jsme proti různým nepřátelům.
Pak ale nějak dostali mého daemona - obrovský okřídlený černý panter s fialovýma očima. Byl na jejich straně, bojoval proti nám a čím víc sílil, tím víc to vysávalo mou energii.
Věděla jsem, že mě nemůže zabít, protože pak by zmizel, ale to mu nebránilo začít boj tím, že mě odhodil proti skále. Nemohla jsem se zvednout, neměla jsem žádnou energii (zkoušela jsem kouzlit a nešlo to) a panter vyhrával... Moji kamarádi na tom byli dost špatně...
Zavřela jsem oči, přemýšlela, jak pomoct... A pak jsem si přála tam nebýt... A probudila se.

o jedný nejmenovaný nyxačce. osobně jsem jí nikdy nepotkal, ale ve snu s ní byla legrace a podle mých výmyslů se prý umí proměnit v myš :)

Dnes se mi zdálo, že jsem v nějaké asi supermoderní nemocnici. Ten prostor co jsem viděl působil plně a příjemně. Dělali mi nějaká vyšetření a testy. Byl jsem v polosedě na nějakém lůžku a do boku levé dlaně ruky mi zabodávaly jehly a odebíraly krev a asi mikro vzorky tkáně.
Pak vidím papír asi se 4 nebo 5? kruhů. Jeden kruh je v červeném je asi druhý nebo třetí od z hora. A je tam číslo asi 67? A ta starší lékařka se nad tím číslem podivuje. Ostatní kruhy jsou bez barvy a v jednom si všimnu ještě čísla 41. A pak ještě dole prázdné. Ptám se jí co to zatím znamená nebo jak to zatím vypadá. A lékařka říká že neví a že lékaři zatím nechápou. To červené číslo je něco jako únavový údaj. A že to vypadá na nějaký těžký stresový a únavový syndrom, ale ostatní zatím vyšlé hodnoty a i pohled na mě tomu jakoby neodpovídal, že se zdají jako že je vše v normálu, kromě té jedné hodnoty, která je na extrémní hodnotě.
A že podle toho jako bych již dávno zemřel, ale já ještě žiju a také vypadám mladší. Sice vypadám unaveně, ale ne tak jak říkají prozatimní výsledky. Ale ohledně o té únavě mi s vážností skoro jako příkazem říká, že to chce sportovat a pořádný pohyb. A to jsem ji samozřejmě namítal, že to nějak nejde a ona se ke mě otočí a s drobným úsměvem při pokračování odebírání krve z boku té levé dlaně a krátkým letmým pohledem mě do očí. To já vím, ale stejně to potřebujete, ale ještě se neví a musí se udělat další testy a snad to celé vysvětlí nebo alespon napoví. A dál mi ještě asi dvakrát nebo třikrát bodla do ruky než s končila.

(Jedno na celém tom snu vůbec nějak moc nechápu a to je proč odebíraly krev a vzorky stopové tkáně z boku dlaně? Normálně se odebírá krev klasicky ze žíly nebo že bodnou do prstu?)

Nicméně nebyla by špatná takováto snová vyšetření a člověk by pak jen v reálu naklusal k lékaři a řekl co je kde za problém. A nebo vůbec vykašlal se na lékaře a pokud by to šlo zakurýroval by se sám. Tedy pokud by to byla pravda. Ale ony ty sny svým způsobem nějaká pravda nebo pravda jsou, jen jim nerozumíme a neumíme přeložit.

Zdálo se mi, že jsem byl v nějaké komunitě, která žila v podzemním městě. Zvolili mě za jednoho z dvanácti senátorů, a když zemřel vládce města při nějaké nehodě, vymysleli jsme s kamarádem plán, že když zabijeme ostatní senátory, přejede všechna moc na mě. Tak jsme i udělali (až na jednoho), ale moc jsem si té moci neužil, protože jsem zbytek snu maskoval stopy, aby na naše vraždy nikdo nepřišel.

Pak se mi zdálo, že pracuju jako námořník na nákladní vesmírné lodi. Absolvoval jsem několik cest - vždycky jsme přišli na nástupiště, kde se nastupovalo do lodi, a těm z nás, které na tu cestu najali, se aktivovala přístupová karta. Byla to celkem fajn práce, ale jediné jídlo, které se v lodním food coutru dalo jíst, byly burgery a sushi.

A pak se mi zdálo, že jsem superhrdina, který s několika podobnými létá vesmírem ve stíhačkách a bojuje proti nepřátelům. Někdy na začátku snu jsem se seznámil s docela sympatickou medičkou, když jsem byl na prohlídce uší, ale hned v další scéně si sežral obří ještěr, což mi přišlo trochu antiklimatické. Pak mě hlavní padouch uvěznil na svojí planetě/vesmírné stanici, ale nechal mi moji loď s cílem vyzkoušet štít - technologii, kterou ukradl a zdokonalil k vlastním cílům - a který mi měl zabránit v útěku. S vypětím všech sil a motorů lodi jsem se nakonec přes štít dostal, ale vzápětí jsem zjistil, že za ním je na okraji soustavy ještě jeden štít, přes který už se kvůli docházející energii lodě nedostanu. Naštěstí jsem si vzpomněl, že jsem na jedné z planet v soustavě byl, rychle jsem tam našel generátor, který napájel štít a zničil ho a pro dobrou míru vyhodil do vzduchu řídící centrum, čímž jsem na planetě vyvolal občanskou válku. Využil jsem nastálého zmatku a rychle uprchl za svými přáteli.

Seděly jsme se sestrou v obýváku a řešily u snídaně přípravu na nějakou akci, když do bytu přišel neznámý bezdomovec. Chvíli chodil sem tam (umyl se, sbalil část potravin v kuchyni) a pak si nás všiml, sedl si k nám a povídal si.
Prý má vlastní klíče už docela dlouho, chodí jich sem víc a když jsme si toho doteď nevšimli, tak je to vlastně v pohodě, ne?
Pak volal táta (psala jsem mu sms předtím, protože jsem netušila, co dělat), chtěl přímo toho bezdomovce a dost hrubě mu vysvětlil ať okamžitě vypadne.
střih
Byli jsme na nějakém dvorku a připravovaly tam larp... možná cirkus možná kempy, těžko říct.
Já vysvětlovala tátovi, že kdyby toho chlapa nenaštval tak brzy, mohli jsme zjistit, kde ty klíče sebral. Takhle budem muset vymyslet nějaký alarm, zapamatovat si k němu kód a nebo stále nosit nějaký náramek, co nás identifikuje jako domácí... Táta nás vzal na zmrzku ale bylo vidět, že nechápe, co mi vadí... Že chce jen klid...
střih
Zpátky na dvorku jsme vyráběli plakáty na tu akci. V týmu se mnou byli ještě Avya, Cyan a Neil Patrick Harris.
Já a Avya jsme malovaly, ostatní radili a připravovali věci.
Ze čtvrtky a hromady modrých fixů nám vznikla džínová bunda s velkým oranžovým U na zádech... Všichni jsme na to koukali a říkali si, co jsme udělali špatně... Bunda byla cool ale plakát to nebyl... Začali jsme brainstormovat, jak to a co dělat jinak... a tím sen skončil

vzala jsem mamu do anglie. vlakem. hned z kraje mi stipli penezenku kapsari. byl to nejakej gang indickejch teenageru. nejdriv mi ten clovek okamzite zdrhnul, ale pak jsem na ne nejak narazila a rvala se s tim jednim. nakonec mi dal moji penezenku, kterou jsem mela pred x rokama. pochopitelne prazdnou. rikam, ze mi nejde o prachy, at mi daj aspon ty karty. nekomu z nich jsem ukousla maso z ruky. hodne, skoro celej sval. bylo to prijemny a slo to snadno, jakoby byl uz uvarenej, pripadne ja mela zuby trochu na jinym levelu. nakonec mi dali celou srajtofli s celym obsahem. plus na ceste zpatky jsem ve vlaku na sedadle nasla svuj firemni notas. rikam pohoda, muzem jet

Dnes v noci tak 5-6 různých snů. Bohužel si z nich pamatuji jen útržky.

Byla jsem ve škole (nepoznala jsem v jaké), ale čas běžel jako ve snu běhává - podivnými skoky. V jednu chvíli přicházel učitel/profesor do třídy a o chvilku později byla celá tabule popsána drobným písmem různými rovnicemi a výpočty, které nedávaly smysl. Já byla zmatená, ale spolužáci okolo stíhali v pohodě. Spolužačka za mnou měla velmi úhledně popsanou asi půlku sešitu. Zvažovala jsem, že si ho pak zkusím půjčit nebo si to od ní vysvětlit...
Pak jsem si všimla jiného spolužáka.
Byl částečně vír nebo vítr.
Dokázal si udržet lidskou podobu jen chvilku, pak se vrátil k víření po třídě/posluchárně. Ve výsledku pak měl podobný problém jako já - nedokázal sledovat výklad. Měl strach, že pokud by přišel o energii, tak už se nikdy nebude moct vrátit ke své pravé? druhé? podobě.
Snažili jsme se spolu přijít na způsob, do čeho by se dala ta energie dočasně převést. Věc by se točila a pak by si to stáhl zpět do sebe. Problém byl, že většina lidských "hraček" na točení (jako třeba fidget spinner) se sice točí hladce, ale postupně zpomalují a zastavují. Snažili jsme se najít něco, kde bude minimální tření nebo něco, co by si na "točítko" předělal magicky, takže by to nemělo tenhle problém... Ale než jsme na to přišli, tak jsem se probudila.

Zdálo se mi o bývalé přítelkyni mého muže.
V reálu jsme se sice nepotkaly, ale ve snu jsme spolu strávily moc příjemný den. Chodily jsme po pláži, povídaly si o spoustě témat.. Výborně jsme si rozuměly. Byla citlivá a krásná. Foukal vítr, měla na sobě modré šaty a moc jí to slušelo.

V reálu to přikládám ke zpracování nějakého osobního tématu. Nicméně doufám, že se má dobře a třeba se někdy opravdu potkáme a třeba to naše setkání bude alespoň zčásti tak příjemné jako to ve snu :)

Mám tedka takovou noční můru, že třeba jdu nakoupit do krámu a za boha mi nejde nic ovázat kolem pusy, pořád to padá a ne a ne to zakrejt. No a do toho se kolem mě začnou rojit samý důchodci ...

Hned teď o nějakém fotbale. Klukovice-sakovice. ( Nejsem fanoušek ale měla to být jedna vesnice,)

O dceři, která se mi nikdy nenarodila. Tak alespoň vím, že mě miluje.

Dostala se ke mně informace, že se všichni příbuzní máme dostavit na "naši chalupu", místo, kde jsem v dětství strávila hodně času s babičkou a sestrou. Prý se konečně objevil jeden ze dvou tajných sejfů, které "naše chalupa" skrývala.
Cesta je dlouhá, ale vzala jsem s sebou pár kamarádů a pocitově to uběhlo velmi rychle. Většina příbuzných už tam byla. Procházeli se, diskutovali a bylo jich mnoho. Dům sám působil spíš jako palác - mnoho pater, různé ložnice, koupelny, veřejné toalety a půda, kam by se vešlo několik průměrných bytů.
Hned na začátku jsem potkala strýce, který sejf našel. Prý toho vevnitř ve výsledku nebylo moc, malá hromádka zlata a šperků s perlami a hromada čerstvého lesního ovoce. Znovu ho zavřel a kdo chce, může ho zkusit najít. V tu chvíli jsem si vzpomněla. Tohle přece znám, tohle mi kdysi ukazovala babička! A znamená to, že i vím, kde je druhý sejf!
Běžela jsem za sestrou, ale ta o ničem takovém prý nikdy neslyšela a nevěřila mi ani slovo. Tak jsem jí ukázala první trezor. Zvenku pod oknem na pánské toalety začíná řada ozdobných výstupkú, když se zatlačí na třetí zprava, odsune se kus zdi a objeví se trezor. Bez zamyšlení jsem zadala i kombinaci a uvnitř jsme našli hromadu ostružin, borůvek a malin. Byly skvělé, čerstvé a sladké.

To ale znamená, že vím i o druhém sejfu...
Sestra mi nevěřila, ale přidalo se ke mě pár kamarádů a příbuzných.
Druhá cesta byla náročnější. Všechno působilo podvědomě ale jako místo, které navštívíte po velmi velmi dlouhé době. Všude rez, pavučiny a tma.

Začínalo to skluzavkou... všimla jsem si, jak je zrezlá, zkřivená a má ostré hrany a raději skupinu odvedla okolo, kudy nás tehdy následovala babička...
Pak temná díra o patro níž.
A "pohádka o slepičce"...
V jamce v zemi stála nehybně mladá slepice, několik velkých zlatých (nebo čokoládových, to nevím) mincí a malý diamant.
Kamarádka S. prohlásila, že je to creepy i pro dospělého a jestli jsem tohle brala jako normální v dětství, tak dává smysl, proč se nikdy neusmívám. Chtěla jsem něco namítnout, ale tím jsem promeškala začátek "pohádky". Slepice se probrala, sezobla diamant a já ostatním řekla, že to je problém. "Bez červeného šátku není možné dojít dál. Musíte slípku uplatit nebo jí vzít, co se má."

Prošla jsem kapsy... zápisník s tužkou, mobil... to na úplatek moc není.
Kamarádka S. se začala měnit, hlavně zuby. Pokud něco neuděláme, bude z ní velký zlý vlk... já i ona jsme skočily po slepici, získaly diamant a.... příjemné to nezbylo, ale já stejně předpokládám, že kouzlem to kuře znovu ožije.

Pak nastala další zkouška... pohádka... vypadalo to jak televizní soutěž. Moderátor oznámil, že bude mít otázku na přítomné muže a druhou na dívky. Já chtěla varovat ostatní, že je to past vedle pasti, že tam bude chyták... ale když jsem chtěla začít vysvětlovat, tak jsem se probudila.