Beacon Pines/Steamdeck/5 hodin/ #dohrano
Když se roztomilým zvířátkům z Beacon Pines v téhle vizuální novele začnou za nejasných okolností ztrácet rodiče, spojí si to pochopitelně s korporací, která se do města vrací a snaží se ho nakopnout.

Prototyp pohodové hry, která se dá klidně hrát se staršíma dětma, ale pobaví i dospělý - prostě takový to dobrodružství, který připomene, jak jsme kdysi vstávali v 6 ráno, abychom na Nově mohli koukat na Pokemony a Kačeří příběhy.

A Plague Tale: Requiem/PS5/19hodin/ #dohrano
Důstojný pokračování GEE, co to hraje dost bezpečně a neriskuje - jen je tady všeho trochu víc. Naštěstí to ale pořád funguje - dabing, líbivá grafika a stylizace (i když technicky se mi zdá, že je dvojka problematičtější), příběh drží pohromadě a odsejpá. Osobně mi nesedly čistě akční pasáže a vzhledem k tomu, že se člověk prakticky od začátku brodí mezi mrtvolama, přišlo mi, že se autoři z Amicie snaží zbytečně udělat tak trochu Laru. Tu mladou. Bez jehlanů.

Úplnej závěr navnadí - jsem zvědavej, co přijde dál!

Dredge (2023 / PS5+Portal / 15 hodin / #dohrano

Tohle srovnání se přímo nabízelo. Jestliže je Dave the Diver profesionální gamesa, která na zběžný pohled může působit jako indie titul, tak Dredge si nehraje vůbec na nic a menší tým i rozpočet je na něm prostě znát. Vůbec to ale nevadí - naopak. V obou hrách se loví ryby, chytají krabi, sbírají věci a odhaluje temný příběh, ale to je asi tak všechno, co mají společné. Dave operuje v hlubinách (a Sushi restauraci), v Dredge budete prozkoumávát rozlehlé mořské plochy z jejich hladiny. Dave objevuje nové biomy potápěním se do větší a větší hloubky, bezejmenný rybář z Dredge navštěvováním skupin ostrůvků v čím dál větší vzdálenosti. Čili je to obecně vertikální vs. horizontální přístup.

Líbilo se mi oboje, Dredge jsem k jednomu ze dvou konců (samozřejmě k tomu špatnému...) dotáhnul během víkendu. Dave mě ale zaujal přece jen mnohem víc - tam jsem nakonec nagrindil platinu a strávil v něm přes šedesát hodin. Dredge mě nedokázalo přesvědčit, abych po skončení hlavního questu dotáhnul do konce těch pár zbývajících. Repetitivnost obou her založených na minihříčkách je sice obdobná, ale Dave má trumf v podobě Sushi restaurace. Její provoz totiž skvěle vyčistí hlavu od potápění a právě díky tomu je hraní mnohem snesitelnější. Dredge nic takového nemá a tak je gameplay postupem času opravdu monotónní.

(Zajímavé je, že pro Dave the Diver existuje free DLC Dredge, ve kterém je mechanismus té druhé hry (tzn. těžení předmětů z hladiny) k dispozici opět ve formě minihry. Protože jde ale jen o jednu hříčku z mnoha, tak představuje vítané zpestření. Prodej zmutovaných ryb temným kreaturám, tedy opět prvek z Dredge, pak znamená možnost významného vylepšení příjmu ze Sushi restaurace. Tenhle crossover prostě funguje skvěle.)

Ale bylo to opravdu pěkné a jen víc takovýchhle dobrých "malých" her v Plusku!

Dead Space 2023/ PS5/ 12 hodin/ #dohrano

Po téměř 16 letech jsem se vrátil na USG Ishimura. Původní verzi jsem dohrál dvakrát ještě na X360, takže jsem věděl do čeho jdu. Nedávno byla hra ve slevě, tak jsem si řekl že remake vyzkouším. Ta hra je pořád dokonalá....horrorovky od určitého věku nemusim, ale jsou vyjímky typu RE4 a Dead Space...hra zůstala víceméně stejná, ale grafika, nasvětlení a ozvučení doznala obřího vylepšení....zbytek měnit netřeba. Dead Space přinesl spoustu nových věcí, u kterých se divím že je mnohem více ostatní tvůrci nekopírují....od trackingu, přes inventář, po skvělé ingame logy. Limb cutter je v podstatě dokonalá a ikonická zbraň. Zatímco RE4 je více řekněme Fantasy, tak tady se tvůrci inspirovali nejlepšími díly žánru Sci-fi....Alien 3,4 vs Horizont událostí vs Věc. První průchod zabere kolem těch dvanácti hodin, ale stejně jako u RE4 spousta hráču jen u jednoho průchodu neskončí. Co bych ještě na PS5 vypíchnul, je ovládání....resp....jeho naprosté nevnímání...stejně jako u RE4 s hrou splynete tak, že vlastně nevnímáte vůbec gamepad v ruce. To umí jen málo her. Pokud jste Dead space nehráli, tak Remake je ideální varianta na to, zažít jeden z nejlepších Sci-Fi thrillerů v jakémkoliv médiu. Sluchátka jsem si ale na hlavu nenasadil ani jednou....takovej tvrďák nejsem.

The X-Files Game (1998) / Wine+DOSBox / 8,5 hodiny / #dohrano

Jak praví teta Kateřina: kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem. Zaseknul jsem se v devadesátkách a nehodlám se jen tak vrátit! :-D Tentokrát je na řadě úplně první hra, kterou jsem si kdy koupil - a mám ji doteď schovanou, viz poslední přiložená fotka. Ano ano, je to labutí píseň všech FMV her, sedmicédéčkový (!) interaktivní příběh ze světa X-Files, který vznikal čtyři roky, stál šest milionů dolarů a... A nakonec to vlastně žádná velká sláva nebyla.

X-Files je doteď můj nejoblíbenější seriál a to tehdejší šílenství jsem si opravdu užíval. Mám z té doby všechny knihy, které u nás vyšly, komiksy, díly jsem si z televize nejdřív nahrával na VHS, abych si je potom později objednával na DVD po celých sezónách z Austrálie (měli tam pekné boxsety, byl to stejný region, stálo to pár korun a absence dabingu mi v žádném případě nevadila) a nakonec na Blu-ray. Je tedy jasné, že když v roce 1998 vyšla hra ze světa X-Files, musel jsem ji samozřejmě taky mít. A fakt jsem si ji koupil v našem místním počítačovém obchůdku (byl to myslím Libra Shop), kde mi ji museli odněkud speciálně objednat. No, a nikdy jsem ji pak nedohrál. Poprvé až včera.

Ta hra totiž byla na můj tehdejší komp strašně moc náročná. Za všechno může systém VirtualCinema, který byl pro ni speciálně vyvinutý. V podstatě to znamená, že po celou dobu hraní sledujete videosekvenci, která se vždycky v určitém bodě zastaví resp. přejde do několikasekundové nekonečné smyčky, a vy můžete v tomto věžícím videu provádět akce. Můžete ho zkoumat, hledat předměty k sebrání, místa k nějaké interakci nebo místa, kudy se lze "rozhlížet" do stran a nebo postupovat dopředu, dozadu, nahoru nebo dolů. Pokud je v záběru osoba, můžete s ní mluvit pomocí dialogů. Můžete střílet pomocí pistole, fotit foťákem, použít svítilnu, brýle s nočním viděním nebo dalekohled.

Těžko se to popisuje, mrkněte radši na gameplay. Jde prostě o to, že tohle moje dýchavičná sestava prostě neutáhla. Hra vyžadovala Windows (tehdy jsem měl pětadevadesátky) a veškeré video bylo v QuickTime, což samo o sobě byla obří režie. Prakticky jsem to nemohl hrát, snímková frekvence byla asi tak dva za sekundu plus trhaný a zcela rozsynchronizovaný zvuk. Veškerý zážitek nulový. Hru jsem tedy uložil do šuplíku s tím, že až budu mít silnější komp, tak se k ní vrátím. No... Ale teda že mi to bude trvat pětadvacet let, to jsem si fakt nemyslel :-D

A takhle zpětně můžu říct, že jsem vlastně o nic moc nepřišel. Ono takhle - líbilo se mi to. Je tu Mulder a Scully (i když jen chvíli na začátku a na konci, příběh hry se totiž točí kolem jejich zmizení, vy je musíte najít a samozřejmě odhalit vládní konspiraci atd.). Jsou tu další herci a jejich postavy ze seriálu (Skinner, Kuřák, Pan X, dokonce komplet Osamělí střelci!). Na scénáři hry spolupracoval Chris Carter. Hudbu částečně složil Mark Snow. Kameru (natáčelo se na Betacam) držel Jon Joffin, který pak pracoval i na prvním X-Files celovečeráku. Jsou tu Nokia mobily a PDA Apple Newton. Je tu černý olej, radioaktivní ruští pašeráci, spoře osvětlené pitevny a tajemné vagóny na zapadlých železnicích. Celé to prostě vypadá jako naprosto profesionálně zprodukovaná epizoda seriálu, který mám tak rád.

No, ale jako hra to není nic moc. I přes všechny výše jmenované interaktivní možnosti systému VirtualCinema nejde o žádnou adventuru, je to opravdu víceméně lineární FMV diskotéka. Většinu věcí, které máte k dispozici, nemusíte nikdy použít, například pouta. Z mobilu se sice dá volat, ale vlastně to není potřeba. Foťákem se sice dá fotit, fotky pak stahovat do počítače ve vaší FBI kanceláři a "analyzovat" je, ale udělal jsem to jen jednou ze zvědavosti. Rozhovory stačí proklikat a až na jednu nebo dvě výjimky není potřeba rozmýšlet konkrétní odpověď, průběh další hry to nijak neovlivní (tohle opravdu není hra od Quantic Dream). V podstatě nejdůležitejší je zajít občas zpátky do kanceláře za šéfem a nebo domů se vyspat, čímž se děj posune a hra si řekne o další cédo. Btw kdybyste to chtěli hrát, tak klidně jeďte podle tohohle návodu - je zábavnější než hra samotná.

Herní nudě hází klacky pod nohy především navigace v prostoru, která je prostě hrozně zmatená. I malé a nekomplikované prostory typu skladiště jsou rozsekané do tolika míst, na kterých se vám videosekvence zastaví a odkud se můžete dál vydat různými směry, že určitě brzy ztratíte přehled o tom, kde vlastně jste a jak se odtamtud můžete dostat zase zpátky. Předměty k sebrání nebo interakci nejsou nijak zvýrazněné, takže pixel hunting je nutností, ale v pohybujícím se videu je to násobně obtížný úkol. Samostatnou kapitolou jsou pak přestřelky, které jsou extrémně frustrující (opět - zkuste si někoho trefit v přednatočeném videu, které čas od času změní úhel záběru, zřejmě pro dosažení dramatičnosti). Naštěstí jich není moc, ale i tady platí zlaté pravidlo - save often :-) Jakmile zemřete, což nemusí být jen v přestřelce, hra vás "odmění" některou ze závěrečných videosekvencí a někdy vám nabídne možnosti zkusit to znovu od nějakého checkpointu (více či méně vzdáleného od vašeho skonu). Někdy ale ne a pak je jen na vás, kdy naposledy jste si uložili. Nepodařilo se mi v tom objevit logiku.

Takže ano, dohrál jsem to a odškrtnul jsem si jeden z mých nejstarších herních restů... Ale bavil jsem v rámci toho vlastně asi jen při pokusech o rozběhání na moderním PC. To totiž není vůbec nic jednoduchého, paradoxně tedy hlavně pod Windows. Já mám naštěstí Linux a tam se nabízelo klasicky Wine atd., ale stejně se mi to nějak pořád nedařilo... Až jsem objevil naprosto super věc - instalátor s hrou a vším kolem, který spustí Daum verzi DOSBoxu, namountuje do něj všech sedm imagí cédéček, v DOSBoxu spustí Windows 95 (!) a do nich nainstaluje hru. Vy pak hru spustíte normálně z plochy těchhle pětadevadesátek (běžících v DOSBoxu...), přes Alt+Enter si to celé hodíte do fullscreenu a hrajete. Masakr! V mém případě ještě o jeden level bizarnější, protože ta předpřipravená Daum verze DOSBoxu byla windowsová, takže jsem ji v Linuxu musel spustit přes Wine (Daum má i Linuxový build, ale nechtělo se mi s tím už víc laborovat).

Fantazie! :-D

JUNGLER: sedm let, ale hrát jsme začali, když jí bylo šest. Hrála i menší čtyřletá, bavilo jí zapojit se, ale na poslední souboj s Krangem a Trhačem jsme nastoupili bez ní. Hra zvyšuje obtížnost čím víc je hráčů a holky strávily skoro celý boj tím, že se vzájemně oživovaly, nebo škemraly, abych je oživil já.

Fort Solis/6 hodin/#dohrano
Hledal jsem zase nějakou klidnější hru, spíš walking simulator, něco co si pustim večer před spanim a nebudu se u toho vztekat, že mě po stopadesátý zabili na stejnym místě (zdravim třeba A Plague Tale Requiem). Do hledáčku se dostala tahle hra z minulýho roku. Recenze byly docela kritický, ale co, dám tomu šanci. No musim říct, že z prvních pár hodin hraní bych dal za pravdu právě těm recenzím. Ač je zápletka a prostředí hodně zajímavý, tak x hodin je to jen nudný chození po chodbách základny, čtení logů a hlavně hledání nezamčených dveří! Hlavní hrdina navíc chodí jak po obrně a běhat ho nikdo nenaučil. Takže většina hry pro mě byla ideální uspávačka, kdy jsem to po chvíli vypnul a šel spát. K bezradnýmu bloudění po chodbách přispívá i naprosto dementní mapa, která si ukazuje, co chce. Zhruba hodinu až dvě před koncem se to konečně rozjede, nabere to grády a stojí to překvapivě za to. Pak si člověk při závěrečných titulcích řiká, proč taková nemohla být celá hra? Hra má i alternativní konec, ale už jsem fakt neměl sílu na to, abych to hrál znova, tak jsem si pustil na youtube a o moc jsem teda nepřišel.

Assassin's Creed Mirage / 30h / PC & PS5 / #dohrano

Teenage Mutant Ninja Turtles: Shredders Revenge / Gamepass / 5h / #dohrano
To se mi nějak roztrhl pytel. Pustil jsem si si to s dcerou před spaním a dohráli jsme poslední mise. Hrálo se s přestávkami asi od loňského roku, ale to nevadí, ovládání je jednoduché a intuitivní. Malá má ráda Michelangela, a zase říkám, že mám nejraději April. Což jí připadá legrační, protože ta přece nemá ani klacek. Ach to nevinné dětství.

DAVESADE: myslel jsem tim ze je to remake, ze s tim remakem prevedli i tu starsi hratelnost. Pamatuju si ze jsem casto musel oklikavat mnohem vetsi pocet jednotek a taktika mi v necem pripominala Advance wars.
Ale taky je mozny ze uz si to spatne pamatuju, hral jsem to kdyz to vyslo.

Fire Emblem: Shadows of Valentia / 3DS / 38h / #dohrano

O teto hre se obtizne vypravi. Vyzaduje hodne historickeho kontextu, znalost serie a urcite pochopeni pro japonske takticke RPG.

3DS dostalo celkem 5 her ze serie Fire Emblem. Awakening byl prvni a totalne mne vyzul z ponozek, co vsechno jde vymackat z male konzole za epicky zazitek. Ma tolik originalnich napadu a takovou atmosferu, ze si to proste clovek chce prozit na vlastni kuzi. Pak je tady trojice her Conquest, Birtright a Revelations, ktere jsem jeste nehral, protoze jde vlastne o trojhru, velice uzce propojene tituly, na ktere se teprve chystam. A pak je tady Shadows of Valentia. REMAKE druheho Fire Emblemu z NESu, vydaneho puvodne v roce 1990.

Ja sam jsem dohral Awakening nekolikrat i na ty nejvyssi obtiznosti a je to naprosta lahudka. Kdyz jsem pak Valentii dostal do pracek, byl jsem jeste prilis saturovan Awakeningem a nedostal jsem tu spravnou chut hrat "novou hru o tom samem". Chtelo to nejaky odstup... a ten prisel zhruba pred mesicem, kdy jsem opet vlozil hru do 3DS a 3DS do nabijecky.

Duvod, proc jsem ze hry naprosto uneseny je vlastne ten, ze puvodni titul z osmibitove platformy jsem neznal a nikdy nehral. Zatim co prvni Fire Emblem je vice mene Advance Wars s mecema a lukama, druhy Fire Emblem byl koncipovany jako nelinearne vypravene japonske RPG s brutalne slozitymi souboji, obri porci dialogu, zkoumanim dungeonu, ladenim armad a solidnim pribehem. Na rok 1990 je to naprosto nevidane s takovouto hloubkou propracovanosti. A uz vubec ne na osmibitech.

Remake nabizi samozrejme novou grafiku, rozsirene moznosti a aktualni hratelnost (na rok 2017, kdy hra na 3DS vysla) prevzatou z Awakeningu. Okamzite jsem ji propadl a dotahl ji po vecerech do vitezneho konce. Ta story je velice dulezita, protoze se samozrejme da predvidat - dve deti Alm a Celica si ctou pohadku o valce mezi dvema bohy a vzajemne si obe decka slibi, ze nikdy nedopusti, aby se neco takoveho stalo komukoli z nich. Obe deti jsou nasledne rozdeleny a dvacet let se nevidi. Z Alma se stane sedlak a Celica je odvlecena do klastera. Okolnosti jejich setkani po mnoha letech nastartuji udalosti, ktere nam predstavi cely kontinent, jeho historii, vznik nabozenstvi a politickych trenic mezi dvema kralovstvimi, ktere vedou k nejvetsi valce v pameti lidstva... a cele je to samozrejme zakonceno destrukci bohu s plnou paradou.

Behem hry mate dve oddelene armady, ktere chodi po mape s trochou te svobody (neni nutne vycistit celou mapu k dohrani hry, naopak splnenim ci naopak nesplnenim nekterych ukolu ovlivnujeme tok samotne hry). Obe armady si mezi sebou skrz obchodniky mohou posilat zbrane, ale jinak jsou uplne oddelene. Teziste hry je pak v najimani postav do svych vojsk a rozvijeni vztahu mezi jednotlivymi panacky. Na rozdil od Awakeningu, kde bylo mozne docilit vztahu "vsichni se vsemi", Valentia to ma omezenejsi - o to jsou ale propracovanejsi dialogy, ktere postavy mezi sebou maji napsane a cetl jsem to vsechno jednim dechem, jako nejakou vizualni novelu. Pokud napr. znate Jagged Alliance, tak tady to nejsou jen "hlasky" mezi postavami, ale vyslovene kusy historie s unikatnim uhlem pohledu onech hrdinu, ktere jsou smysluplne a zajimave. Az v uplne na konci se armady spoji ve finalni bitce a je to skutecne srdceryvne setkani.

Kazdy panacek ma svoje vlastnosti, ktere se upgraduji NAHODNE pri prechodu na vyssi level - coz zni sice divne, ale dava to hre lepsi dynamiku a clovek se jinak rozhoduje pri rozdelovani zbrani a ostatni vybavy. Opet pri srovnani s Awakeningem - je zde vice mene linearni prubeh rozvoje povolani nasich vojacku - hlavni hrdina Alm bude vzdy fighter, pak leader a pak hero. Clovek si to nemuze vybrat - je to dopredu dane pro vsechny charaktery. Ale nevadilo mi to popravde, ono to dava pribehove mnohem vetsi smysl, jak jsou ty postavy svazanejsi.

Grafika je fantasticka a nezestarla ani o pixel, samozrejme ve 3D, je naprosto dechberouci - chybel mi vlastne jen first person rezim, ktery netusim, proc odebrali. No a hudba jakbysmet - epicke hudebni projevy orchestralni kvality - cele to ma produkcni hodnotu, ktery z te male sexy konzolky dela naprostou megalomanskou bestii. Ze se to hraje navic pohodlne a ze jde o idealni hru do kapsy, to zminovat nemusim. Hodne titulu z 3DS se dockalo remaku na vyssi konzole, ale tyto hry nejak unikly pozornosti (misto toho jsme dostali prece jen trochu pritroubly Three Houses na Switch). K technikaliim jeste dodam, ze ke hre jsou DLC a online obsah, ktery uz dneska nijak neokostuju. Coz je ale svym zpusobem dalsi dukaz toho, jak je hra skvele odladena - v Awakeningu totiz nebyla moznost grindovat, na to bylo specialni DLC totiz - ve Valentii se na mape casem objevuji novi nepratele, o dungeonech nemluve, takze o grind v pripade potreby neni nouze.

Pokud serii neznate a chteli byste ji objevit, urcite doporucuji sahnout po libovolnem dilu na 3DS, idealne zacit Awakeningem. Fire Emblem je primo prosluly systemem perma-death, ale v novodobych titulech je dovoleno hrat na nizkou obtiznost, ktera nam po konci bitvy mrtve vojaky zase ozivi. Je to vlastne skoro podfuk, jelikoz hra ne to neni stavena. I tak to ale doporucim rozjet na tuto nizkou obtiznost (a ja tak nyni ucinil rovnez), protoze ono je fakt dobre si hru osahat, co vsechno nas vlastne ceka a jake jsou moznosti hry jako takove. Az se za rok trochu vydycham, dam si ji znova s plnou paradou. I kdyz byla hra vlastne docela dost lehka, az teprve na konci jsem se dostal k tezkym bitkam, kde jsem zneuzival prave faktoru no-perma-death. Proste jsem predstrcil nejslabsi jednotku dopredu, abych vylakal zaporaky, kteri mi ji zabili... no a zbytek armady se pak sesypal na finalniho bosse, ktery pak nemel sanci. Pri hrani na normalni obtiznost bych si to samozrejme nedovolil.

Valentia ale v mych ocich Awakening prece jenom trochu prekonava prave onou nelinearitou a taky teda tim, ze jde remake hry z osmibitu, ktery disponuje stejnymi kvalitami - jen je puvodni hra mene pristupna. Takze sezenete-li si 3DS, jdete do toho! A ja se zatim pustim do trojice Conquest, Birtright a Revelations.

Hrajte to!