Like a Dragon: Infinite Wealth / 230 hodin /
#dohrano Tak poslední kousek z dílny studia RGG se mi lehce protáhl. Začal jsem 26. ledna a skončil jsem po třech měsících s tolika hodinami, kolik jsem před pár lety nechal v Personě 5, která je považovaná v žánru jrpg za nejpropracovanější monstrum. Jak se to sakra mohlo stát, když jsem za celou tu dobu nemusel grindit a nedostal jsem se při téhle cestě za další "Yakuza" platinou do stavu frustrace, jako u jiných her, kde se většinou závěrečná fáze kompletace promění v ubíjející opakování rutin? Jako první odpověď mě napadne naprostá preciznost teamu, který tuhle tahovou odbočku Yakuzy vybudoval a který ohledně mechanik, smyslu pro detail, logiky celého světa a uvěřitelnosti party, kterou máte na starost nastavil úplně nový level toho, jak zkombinovat open world, technickou stránku hry a uvěřitelnost všech měst, do kterých se podíváte.
Nebál bych se říct, ze po Infinite Wealth se série dostala do bodu, kdy ubrala na míře bizáru a v podstatě vytvořila svoje vlastní universum, které se může úplně v klidu postavit ohledně produkčních kvalit vedle Final Fantasy, kdy v některých aspektech FF i zastiňuje ať už jde o provázání miniher, anebo soubojového systému. Když už je řeč o minihrách, tak ty v Yakuzách vždycky byly, byly monstrózní, kdy by je jiná studia mohla klidně vydávat samostatně, ale tady se studio kompletně urvalo ze řetězu a zakomponovalo do hlavní hry dvě monstra a to Sujimon ligu, kde si stavíte teamy z různých městských nekalých živlů jako v Pokémonech a navíc je můžete spravovat, jako v Personě 5. Dalším zakomponovaným monstrem je Dondoko Island, což není nic jiného, než parodie na Animal Crossing, ve které pomáháte partě sympatických idiotů vybudovat ze skládky odpadu úspěšné turistické letovisko. Tohle je regulérní vývojářské
#silenstviPokud bych měl Infinite Wealth k něčemu přirovnat, tak ke katalogu Quelle a Neckermann. Pamatujete? Byly to takové ty 3 kg bichle, která se k nám vždycky nějakým způsobem zatoulaly ze západního Německa a kterými jsme si jako děti listovali a ve kterých bylo úplně všechno. Od nábytku přes elektroniku, hračky, solárka s nahými modelkami až po podprsenky, zahradní traktůrky a vibrátory. Když jste si po několika hodinách celý katalog prohlédli, měli jste z toho "takovou hlavu", přihlouple jste se usmívali a když jste nasrali bráchu, tak vás tím katalogem mohl klidně vzít přes hlavu a poslat vás do bezvědomí. Přesně to se vám u Yakuzy může stát. Můžete se přehltit, může vás umlátit nekonečným obsahem do komatu, ale i tak od ní dostanete zážitek, který vám málo která jiná hra zprostředkuje.
Suma sumárum tu zopakuju komentář kolegy Leftyho o tom, že je to vlastně love letter celé předchozí sérii, kdy není o vzpomínky a nostalgii nouze a jeden obrovský fanservis, který si začíná pohrávat s myšlenkou, že studio pomalu přehodí vyhybku, rozloučí se s původními charaktery a po odchodu jejich CEO začne pomalu měnit původně obskurní značku pro specifickou fanouškovsou základnu na mainstreamovější projekt. Díky tomu jsem si chtěl poslední "Yakuzu" maximálně užít a to se mi za toho čtvrt roku povedlo.