Super Mario Bros. 3/6 hodin/#dohrano

Switch / NES

Vrchol 8-bit éry, dle některých nejlepší hra všech dob. Ano, hra, která by klidně mohla svou zábavností konkurovat novým plošinovkám, ostatně stejně všichni Maria kopírují, ale král je jen jeden.

Obligátní zmínka o obtížnosti - klasika NES, tedy ultra hard, takže bez rewindu bych se na závěrečnou obrazovku nepodíval, čímž jsem si trochu osekal zážitek, ale původně jsem to vlastně ani dohrát neplánoval.

Why Super Mario Bros. 3 is the Greatest Game Ever Made
https://youtu.be/vP-sOm91FW4?feature=shared

Indiana Jones and the Great Circle / cca 20h / Gamepass / #dohrano
Obnovil jsem si kvůli tomu Gamepass a vůbec nelituju. Ta hra mě chytla jako máloco. Asi nejlepší akční adventura co jsem měl tu čest. Krásné lokace, a to jak co do level design tak i vzhled jako takový. A v nich příběh, který hravě strčí do kapsy poslední dva Indyho filmy a může si v klidu podat ruce s Poslední křížovou výpravou a Ztracenou archou. Jen ty cut scény, kterých je tam fakt hodně, vypadají jako by je režíroval Spielberg.
Herně si to jde hodně vlastní cestou, není to střílečka ani parkour, ani stealth jako Thief. Mlácení nacistů je dobré a jsou přiměřeně hloupí a tvrdí. Je to spíš o exploraci a hadankách. Určitě to není ani trochu realistické, ale je to skvělá zábava, když přistoupíte na pravidla hry.
Jel jsem z 80% jen hlavní příběhovou linii, takže s hrou ani zdaleka nekončím.
Doufám, že v Machinegames už dělají na dalším dílu.

Senua’s Saga: Hellblade II/9 hodin/#dohrano
Většinou se snažím na nic přehnaně netěšit, hlavně ne na hry, kde mě hodně zaujme trailer nebo jejichž předchozí díly hodnotim jako skvělý. Tady to moc nešlo. První Hellblade na mě působil jako zjevení, ne moc jako hra, ale o to hlubší a nezapomenutelnej zážitek. Po shlédnutí traileru na dvojku jsem se ještě držel - trailery vypadají vždycky o dost líp, ale když to vyšlo a první recenze byly pochvalný, tak jsem podlehl - to prostě musí bejt skvělá hra!! No po prvních pár hodinách to tak bylo. Grafika naprosto neuvěřitelná, hutná, klasicky temně depresivní atmosféra, první setkání s děsuplnýma enemákama fakt stálo za to. Jenže se pak to to zlomilo. Stal se z toho takovej pohodovej walking simulátor, grafika pořád nádherná, ale atmosféra byla najednou pryč. Jedna hádanka za druhou stejnýho typu, takže se to stane docela otravný. Sem tam přijde boj, ale tady narozdíl od jedničky mě tak moc nebavil. Obojí jen taková výpln, vata, aby těch hodin bylo víc. No na to, že jsem u toho strávil celkem přes 9h, jsem měl ke konci problém se k tomu ještě dokopat a vůbec to dohrát. Naštěstí to ke konci zase dostalo grády a zase to byl ten starej dobrej temnej atmosférickej Hellblade, jak se mi líbí. Výslednej dojem je takovej rozpačitej. Kdyby ten boj byl aspon o trochu zábavnější a variabilnější a drželo si to celou dobu amosféru, tak by to byla výborná hra, možná i lepší než první díl.

Tady jsou lepsi “recenze” nez na vortexu :)) (ktery od doby fnukani “pomoc pomoc pomoc neplatite” ignoruju)

CLAVEN: Btw. to vracení se do levelů má i New Colossus - dají se v nich po skončení hlavní kampaně lovit Übercommandeři, jejichž přibližnou lokaci člověk rozšifruje pomocí "Enigmy", do které se ale musí nejdřív nasbírat "kódy" ze zabitých obyč commanderů... Zkusil jsem to jednou a nestojí to za to, vůbec by to tam nemuselo být. Nicméně když budu mít někdy čas, tak ten Youngblood teda možná vyzkouším (koukám, že je v Plusku a asi bude i v GamePassu), ale nebudu ho brát jako že je to Wolfenstein. Hehe :-)

DEEFHA: ja sa trochu musím Youngbloodu zastať, nie je to zlá hra. Je to pohriechu hra o dosť iná, ako Wolfenstein TNO, OB a TNC, čo jej vynieslo dosť hejtu, a má niektoré pochybné designové rozhodnutia (ako trebárs levely nepriateľov alebo nutnosť vracať sa do starých máp plniť nové ciele), ale ja som ju asi dva roky dozadu dal celú sólo s AI parťáčkou a celkom som si ju užil.

Wolfenstein II: The New Colossus (2017) / PS5 + Portal / 20 hodin / #dohrano

Na poslední zářez v letité sérii Wolfenstein, který mi ještě chyběl dohrát (existenci Youngblood úplně neberu na vědomí a Cyberpilot pro mě není, protože můj mozek nesnese VR) jsem se chystal už od roku 2021. Tehdy jsem si úspěšně odškrtnul New Order i Old Blood a zejména s tím druhým jmenovaným jsem byl extrémně spokojený. Takže by bývalo dávalo smysl, abych se hned pustil do dalšího pokračování v řadě... Ale já se místo toho vydal opačným směrem a retrospektivně si prošel mnou do té doby neobjevené světy Wolfensteina z roku 2009 a Return to Castle Wolfenstein (obojí na dobovém konzolovém hardware, čili na PS3 resp. původním Xboxu).

Tahle série je sice jeden reboot za druhým, ale nakonec se mi nějakým způsobem líbily všechny hry, každá svým originálním pojetím. New Colossus není reboot, protože přímo navazuje na New Order a spolu s Old Blood tak tvoří trilogii spojenou jak příběhem a postavami, tak i časovým zasazením, vizuální estetikou, zbraňovým vybavením a způsobem ovládání (prostě celým lore). A i když za vrchol všech Wolfenstein her i nadále považuju Old Blood, tak teď můžu zodpovědně říct, že New Colossus je rozhodně nejzábavnější. Ve spojení s válečnou tématikou, nacisty a samotnou postavou William "B.J." Blazkowicze to může znít trochu divně, ale je to prostě tak :-)

Musím přiznat, že jsem z toho byl vlastně docela překvapený. Po předchozích dvou dílech s osudově tíživou atmosférou (což samozřejmě k Wolfensteinovi patří) jsem dostal neuvěřitelně chytlavou jízdu plnou absurdních zvratů ve stylu béčkového filmu a balancující na hraně sebeparodie. Nebudu nic konkrétního prozrazovat (kdyby to náhodou někdo ještě neměl odehrané), ale už samotný úvod mě rozesmál a i dál jsem se na několika místech musel ujišťovat, jestli se mi to jen nezdá a nehraju náhodou nějakou jinou hru. Všechno to ale přitom do dosavadního příběhu perfektně zapadá, jen je to prostě pojaté odlehčeně. A hraje se to naprosto skvěle!

Pokud mi v rámci celé série neseděly stealth pasáže (ty mi nevyhovují obecně, není to prostě můj styl), někdy dokonce forced (což už přímo nesnáším, i v Uncharted jsem v takových případech skřípal zuby), tak tady nic takového není. Totiž - samozřejmě, pokud na to máte chuť, tak klidně můžete nácky likvidovat ze zálohy vrhací sekerou nebo jim po připlížení zezadu podřezávat krky. Ale nikdy to není povinné, takže pokud na stealth nemáte jako já nervy, tak prostě ustřelíte nejbližšímu sráčovi hlavu, tím trignete alert mód, začnou nabíhat další a silnější, sejmete prvního mecha, seberete mu laserový kanón nebi plamenomet a zbytek už jsou čiré OP orgie :-)

Tyhle okamžiky jsem si prostě náramně užíval. Vrcholem pak byl jeden level, ve kterém kromě nasraného Blažky ve hnijících katakombách figuroval ještě pes (a ne jen tak ledajaký, ale zbytek zase nebudu prozrazovat). Vlastně ne - opravdovým vrcholem bya naprosto surreálná pasáž, odehrávající se mimo Zemi na jednom vesmírném tělese (a nebyl to Měsíc jako v předchozím dílu), kde jsem se setkal s postavou, kterou jsem opravdu nečekal. Nebo vlastně čekal, ale ne tam... No ne, nebudu vás prostě ochuzovat o překvapení. Tahle hra je jich plná a budete se mít na co těšit.

Vyzdvihnout musím taky parádní level design a vizuál celkově, kdy je vidět, co všechno idTech šestka dokáže. V ruinách vybombardovaného Manhattanu nebo hořících ulicích New Orleans jsem občas nevěřil vlastním očím, jak skvěle to všechno vypadá. Není to sice žádný open world a všechno jsou to vlastně jen chytře navržené koridory, ale tohle mi nikdy nevadilo a jsem na to víceméně zvyklý už od prvního Rage. Vím, že tyhle poslední Wolfesteiny už nedělal id Software ale MachineGames, ale ony tam byly vždycky silné vazby a kromě toho mi to poslouží jako pěkný oslí můstek pro závěr.

Oni totiž MachineGames kromě skvělých bonusových epizod do Kváka a Důma moc plnotučných her na kontě nemají a já je chtěl mít odehrané všechny, než se pustím do té zatím poslední. Ano, je to tak: New Colossus jsem mimo jiné hrál i proto, abych si během toho sehnal další Xbox Series X místo toho, o který jsem na podzim přišel (což se vzhledem k aktuální situaci a tuzemském trhu ukázalo obtížnější, než jsem čekal) a mohl se následně pustit do Indyho. Ta chvíle právě nastala, takže beru ze skříně bič (neptejte se mě, na co ho tam mám...), z police klobouk, na věšáku už čeká kožená bunda - a jdu na to! :-D

Graveyard keeper/70 hodin/#dohrano

Dohráno na switchi se všemi DLC. Zábavné, chytlavé s krásnými pixely 🙂 Kdo chce trošku jiné Stardew, tak doporučuji

WOODMAKER: Oboji samozrejme. Jsou tam dve zbrane - a obe maji plus minus stejnou silu. Navadeny strely jsou ale desne pomaly a navic vetsina cilu se zameri jen jednou. U nepratel, kteri potrebuji 100+ zasahu by to trvalo neprimerene dlouho a dostal bych zbytecne moc zasahu... v ten okamzik je lepsi zapnout "manualni autofire".

Dival jsem se pak na nejake speedruny a prijde mi, ze pouzivaji primo ovladac s autofirem (coz by bylo samo pohodlnejsi, ale zase by se vytratil element vyzvy na mechanicke urovni, ze jo).

WOODMAKER: Ja koukal na jeho stream a prave jsem dost byl vystrasen kadenci mackani :)) je to tam slyset

Panzer Dragoon vyleta potreti a naposledy (dohrano)!
https://youtu.be/53f06k2uNqI?si=7lPAkub3TIvMpDCn

The Dark Pictures Anthology: The Devil in Me/PS5/7 hodin/ #dohrano
Důstojný zakončení první série a vlastně bych řekl, že i nejlepší díl (ač oddělený hry jako Until Dawn nebo The Quarry jsou přecejen ještě o kousek dál). Příběh se sympaticky rozvíjí a hodně toho prozradí hlavně po různu poschovávaný dokumenty (doporučuju procházet).

Hra je součástí předplatnýho PS+.

Shadowrun: Dragonfall Director's Cut / XSX / 30h / #dohrano

Eh. Bolo to okej. Writing mohol byť trochu lepší, ale oproti Shadowrun Returns to je významné zlepšenie. Aspoň companions boli napísaní slušne. Uvidíme, aký bude Hongkong.

Silent Hill 2 remake / Steam (21h, 65%) #dohrano

- dalsi naprosto vyborny remake... Bloober Team se podarilo vytvorit vazne dost nehostinny, neprijemny, spinavy a temny herni svet (prilis na me nefunguji jump scare horrory, ale o to vic vnimam psychologickou stranku)
- ackoliv jsem tak 95% playthrough citil nejakou formu anxiety, tak me to vazne bavilo cele od zacatku do konce... dostat se k end credits byla nutna uleva po tom vsem
- NG+ black & white & red filtr vypada imo docela fajn
- jsem rad, ze je tu dostupne RTGI, ale hra ma bohuzel dost marnou optimalizaci a s moji RTX 4080 na max rozliseni jsem v nekterych momentech padal k ~35fps
- aktualni patch 1.06 pro spoustu lidi zpusobuje po startu DX12-related UE=SHProto crash report... po pul hodine googleni jsem to vyresil pridanim nasledujicich radku do Engine.ini (soubor je v lokaci C:\Users\[USERNAME]\AppData\Local\SilentHill2\Saved\Config\Windows), ktere zajisti forced shader kompilaci pri startu a povoli disk cache:

Panzer Dragoon / 20 hodin / Sega Saturn / #dohrano

Tak to konecne cinklo!

Kdyz jsem si v roce 2012 importoval Saturna, mel jsem na mysli zejmena mytickou serii Panzer Dragoon, jako primarni duvod k porizeni teto konzole. Uz ve dobe byla emulace teto vskutnu obskurni konzole pomerne solidni, ale ja jsem proste touzil zazit tuto hru v "originale" jak nejvic to jenom jde. Nic jsem si o hrach nezjistoval, necetl, chtel jsem se nechat "prekvapit". Fascinovaly mne screenshoty a obrovska fandovska zakladna, ktera hru usazuje bez uzardneni do trunu kultovnich titulu. A jen pro same dobre duvody.

Cesta k teto serii byla vsak trnita - cena originalek se mezitim vysplhala mimo me financni moznosti a teprve kdyz jsem si asi pred peti lety poridil emulator CD mechaniky, mohl jsem zacit seriozne objevovat jak serii, tak ostatni uzasne tituly teto uzasne platformy (zcela seriozne ji doporucuji k prozkoumani naprosto vsem lidem teto planety).

S opancerovanym drakem jsem si ale vylamal zuby. Obvykle / mnohokrat jsem se dostal do druheho levelu a tam jsem koncil. Nechtel jsem cheatovat, ale trpelivosti jsem zrovna neoplyval a tak jsem hru odlozil s tim, ze je urcena pro japonske blazny (identicky problem jsem mel s Radiant Silvergun). Misto toho jsem se vrhl na Panzer Dragoon Saga, coz je jakoby treti dil, tentokrat ve forme RPG - a teda jako to jsem si pomlsal, az jsem nestihal tucnost otirat kolem ust frote rucnikem (tj. dohrano).

Pred par dny mne ale nejak chytla slina a zacal jsem po vecerech krouzit s drakem, protoze jsem si zacal uvedomovat, ze svedu-li dohrat prvni level bez ztraty kyticky, melo by byt mozne preci dohrat i level druhy. Dosel jsem k zasadnimu zjisteni - hra v sobe nema prakticky zadne skryte mechaniky. Je to fakt jenom strilecka, nejvice podobna klasice z automatu Space Harrier. Zacal jsem mnohem rychleji mackat tlacitka ovladace - jelikoz vsechny tri zakladni A, B i C jsou strelbou, zacal jsem rychlym prechazenim palce zprava-doleva-a-zpatky sypat strely tak rychle, ze bossove zacali padat, jako prezrale svestky. Najednou jsem se dokazal dostat do ctvrteho levelu bez ztraty continue. S vedomim, ze ma hra jen 7 levelu mi bylo jasne, ze ted uz mne nic nemuze zastavit a je to jen otazka memorizace a poctive kruzby.

Po pouhych trech vecerech jsem hru poprve v zivote dohral a je to skutecne nadherny pocit, ne nepodobny ciremu orgasmu.

Na hre vyzdvihuji naprosto vsechno. Fantasticky design nepratel a prostredi (az u zaverecnych titulcich jsem se dozvedel, ze podkladove ilustrace delal legendarni francouzsky kreslir komixy Moebius!) a to zejmena ve spojeni se specifickou technologii Saturna. Hrubost pixelu, jejich barevnost a kontrastnost, spolecne s hranatosti "polygonu" (coz jsou, jak jiste vime, quady, resp. realtime skalovane sprity) vytvari na obrazovce skutecne impresionisticke obrazy, misty prechazejici az do mozaiky. Hudebni podkres je absolutne dokonaly - stylove uhlazeny a napadity. Cela ta atmosfera post-post-apokalyptickeho sveta z obrazovky strika hracovi do obliceje a ten si zada: jeste, jeste!

A samozrejme je tam i v naznacich vypravena story, ktera se obejde bez hrdinu a dialogu. Hrat to v 95, byl bych napjatej jak na trni, jak to cele vlastne vzniklo a jak to dopadne - cekal bych na pokracovani a dychtil bych o upresneni udalosti, ktere ke hre vedly. Ja mam teda vyhodu diky dohrane Saga hre - ale i tak - moc mne potesily vsechny ty tajemne lokace a hlasy z amplionu, ktere dokazaly ovladat armady, abych pak uzasle hledel na jezdce temneho draka na uplnem konci hry a kladl si otazku, kdo to vlastne je.

Pred par mesici zde jiz byl Panzer Dragoon zminen - v remaku teda. A pry, ze to slo dohrat za 2 hodiny. Nevim, jestli jsem takova lama nebo jestli je remake nejakym zpusobem ulehceny, ale originalni hra je syrova a potrebuje trpeliveho a strileckam oddaneho hrace. Za ty roky jen odhaduji, ze jsem hre venoval 20 hodin - no pravdou je, ze nyni mi trvalo 3-4 hodiny se do toho zakousnout a dotahnout to do konce.

Panzer Dragoon je strilecka, ze ktere mne boli ruce a hreje pocit uspokojeni z dobre odvedene prace pred i za obrazovkou. Jde o skutecne referencni hru konzole Saturn, ale take o referencni titul japonske produkce obecne. Byl to zazitek!

Vzhuru k druhemu dilu!

Panzer Dragoon vyleta potreti a naposledy (dohrano)!
https://www.youtube.com/watch?v=53f06k2uNqI&ab_channel=DavidKubec

Borderlands 2 / 26 hodin / #dohrano

Letošní první zářez a zároveň další ze seznamu "zakoupených&nikdy nehraných" k odškrtnutí. Vtipný, rychlý, akční - něco takovýho jsem potřeboval a účel to splnilo. Ještě mě čeká pre-sequel a trojka, ale to zase na jindy. Teď se cítím na něco procítěnějšího...co takhle Plague Tale Requiem?