The Case of the Golden Idol / 5h / Gamepass / #dohrano
Po Indym jsem měl prozměnu chuť na něco indie.
Point'n'clik detektivní hra, která má tu smůlu, že s návodem se dá dokončit za patnáct minut a graficky vypadá jako něco z Amigy, takže většinou hráči asi jen najdou správná řešení a nepřemýšlí nad tím.
Což je určitě škoda. Edmund Cloudsley a jeho příhody s magickým totemem jsou zábavný trénink mozkových závitů.

Bioshock Infinite / XSS / 10h / #dohrano

Dohráno jen z povinnosti. První dva díly jsou klenoty, tohle je slabý odvar. Příběh meh, gunplay jakž takž, rpg prvky úplně nejvíc zbytečné.

Deus Ex Mankind Divided / XSX / 38 h / #dohrano

Toto bol veľmi príjemný replay, akurát ma ešte viac nasralo, že najprv Square Enix a potom Embracer zarezali pokračovanie.

Neva / PC / 4 hodiny / #dohrano

Melancholická plošinovka, která všechno vsadila na výraznej styl a ty nejzákladnější motivy, aby úspěšně dokázala, že v jednoduchosti je krása. Od tvůrců GRIS jsem nečekal nic menšího.

ELHO_CID: Jj, byla to ta škola. Ještě tam, myslím, byl nějakej jeden dva vedlejší questy, co byly povedenější, ale už si to přesně nepamatuju. Škoda, že většina vedlejších už tak zajímavá nebyla. Ani jsem je pak už moc neplnil. Já jsem ke konci odemkl všechno možný, ale stejně jsem si nějak nezvykl na složitější kombinace a používal spíš to základní typy útoků. Pak ještě sem tam luk a z těch talismanů jedině stun, kterej byl dost užitečnej. Nejdřív jsem to hrál na hard, což byla chvílema fakt výzva, ale po pár zásecích jsem to vrátil zpátky na klasiku a tam už jsem neměl problém ani s bossama. Už to bylo takový pohodovější.

Forza Horizon / Xbox One X / 20 hodin / #dohrano

Když koncem prosince končily licence pro Forzu Horizon 4 a byla poslední šance ji koupit, tak jsem to jako obvykle udělal. A pak jsem si řekl: "Ty seš ale blbej, co? Další hra, za kterou jsi zaplatil a v životě ji nezahraješ." Tohle osobní prozření (kolikáté už?) a končící rok byla vhodná konstelace k tomu, abych si v tomhle směru dal novoroční předsevzetí, a sice, abych aspoň o malé mizivé procento snížil stupeň zbytečnosti mých herních nákupů za posledních 15 let. A když už, tak hezky o začátku - od první Forzy Horizon, kterou taky už roky vlastním a nikdy jsem ji nehrál víc než půl hodiny. Tak do toho.

Forza Horizon byl půlvodní titul na X360 a na novějších generacích konzolí běží jen módu kompatibility (žádný remaster pro XOne nebyl). Nicméně i v rámci zpětné kompatibility je hra až nečekaně vyžehlená, ve vyšším rozlišení a určitě i plynulejší. Jedna se o klasický Horizon recept, tedy série závodů a výzev různých typů s postupným odemykáním dalších "tierů", zakončené grandiózním finále. Jen je třeba mít na paměti, že série Horizon je "sprostá" arkáda, nikoliv simulace (jako Forza Motorsport). Proto vás hra odměňuje a povzbuzuje k tomu, abyste jezdili jako ono příslovečné prase a nikoliv jako zkušený řidič. Obvykle se mi tento koncept příčí a i z toho důvodu jsem dosud jezdíval spíše sérii Motorsport, ale teď jsem se na arkádovost hry vnitřně naladil a nečinilo mi to potíže. Vzhledem k nízkým nárokům na řidiče jsem tedy ani pracně neinstaloval volant, ale celou hru jsem dojezdil na gamepadu. Čehož jsem během psychopatického bušení pěstí do gauče několikrát upřímně litoval. Zejména u silnějších tříd aut je páčkou gamepadu (alespoň v defaultním nastavení) takřka nemožné nějak použitelně plynule regulovat stupeň zatočení kol. Samozřejmě nevylučuji, že to bylo z větší části rukama, a ne hrou, ale prostě jsem si často připadal, že hraju na digitálním ovladači, nikoliv na analogovém. Buď rovně nebo zatočeno nadoraz. Tudíž permanentně ve smyku. Za souvislého proudu nadávek, jak moje auto lítá od mantinelu k mantinelu za zvuku deformovaných plechů a řinčení skla, zatímco soupeři kolem mě plynule projíždí zákeřnou zatáčku v ideální stopě. Nicméně nakonec jsem se probojoval až do zdárného finále, přičemž zhruba 75 % závodů jsem odjezdil proti Hard AI, zbytek na Medium a u dvou nedůležitých závodů jsem si dal kvůli hrozícímu infarktu Easy. Ale asi to tak hrozné celkově nebylo, protože jsem celkem se zájmem plnil i mimozávodní aktivity a výzvy.

Závěrem bych řekl, že jsem se ve výsledku u hry dobře bavil, uvolnil jsem nahromaděný psychický tlak a splnil první bod svého předsevzetí. Další na řadě (s nějakým časovým odstupem) bude Forza Horizon 2, kterou vlastním jen v rámci zaniklého Games with Gold, takže budu potřebovat Gamepass Core, abych si to mohl zahrát. A až ta doba přijde, tak v případě, že mi ovládání nesedne do ruky podstatně líp než u jedničky, tak určitě zvážím ten volant.

Ghostwire: Tokyo/28 hodin/#dohrano
Strašně zvláštní hra. Rozehrál jsem ji někdy před půl rokem. Nejdřív se mi docela líbila, ale pak jsem se tam někde zaseknul a celou dobu jsem bojoval s tím způsobem boje. Ten mi tu vůbec nesednul a moc mě to nebavilo, když to začlo bejt o něco těžší. Klasicky jsem hru odložil k ledu a blížil se kritickej moment, kde následuje uninstall. Řekl jsem si, že tomu dám ještě šanci, snížil obtížnost a zase mě to začlo bavit. Nejvíc se mi líbily některé vedlejší questy, z kterých by se mohly leckterý hororový hry učit. Prozkoumávání světa mě taky docela bavilo. Celkově ta divnost celýho světa bylo to, co mě nejvíc táhlo dál.

Super Mario Bros. 3/6 hodin/#dohrano

Switch / NES

Vrchol 8-bit éry, dle některých nejlepší hra všech dob. Ano, hra, která by klidně mohla svou zábavností konkurovat novým plošinovkám, ostatně stejně všichni Maria kopírují, ale král je jen jeden.

Obligátní zmínka o obtížnosti - klasika NES, tedy ultra hard, takže bez rewindu bych se na závěrečnou obrazovku nepodíval, čímž jsem si trochu osekal zážitek, ale původně jsem to vlastně ani dohrát neplánoval.

Why Super Mario Bros. 3 is the Greatest Game Ever Made
https://youtu.be/vP-sOm91FW4?feature=shared

Indiana Jones and the Great Circle / cca 20h / Gamepass / #dohrano
Obnovil jsem si kvůli tomu Gamepass a vůbec nelituju. Ta hra mě chytla jako máloco. Asi nejlepší akční adventura co jsem měl tu čest. Krásné lokace, a to jak co do level design tak i vzhled jako takový. A v nich příběh, který hravě strčí do kapsy poslední dva Indyho filmy a může si v klidu podat ruce s Poslední křížovou výpravou a Ztracenou archou. Jen ty cut scény, kterých je tam fakt hodně, vypadají jako by je režíroval Spielberg.
Herně si to jde hodně vlastní cestou, není to střílečka ani parkour, ani stealth jako Thief. Mlácení nacistů je dobré a jsou přiměřeně hloupí a tvrdí. Je to spíš o exploraci a hadankách. Určitě to není ani trochu realistické, ale je to skvělá zábava, když přistoupíte na pravidla hry.
Jel jsem z 80% jen hlavní příběhovou linii, takže s hrou ani zdaleka nekončím.
Doufám, že v Machinegames už dělají na dalším dílu.

Senua’s Saga: Hellblade II/9 hodin/#dohrano
Většinou se snažím na nic přehnaně netěšit, hlavně ne na hry, kde mě hodně zaujme trailer nebo jejichž předchozí díly hodnotim jako skvělý. Tady to moc nešlo. První Hellblade na mě působil jako zjevení, ne moc jako hra, ale o to hlubší a nezapomenutelnej zážitek. Po shlédnutí traileru na dvojku jsem se ještě držel - trailery vypadají vždycky o dost líp, ale když to vyšlo a první recenze byly pochvalný, tak jsem podlehl - to prostě musí bejt skvělá hra!! No po prvních pár hodinách to tak bylo. Grafika naprosto neuvěřitelná, hutná, klasicky temně depresivní atmosféra, první setkání s děsuplnýma enemákama fakt stálo za to. Jenže se pak to to zlomilo. Stal se z toho takovej pohodovej walking simulátor, grafika pořád nádherná, ale atmosféra byla najednou pryč. Jedna hádanka za druhou stejnýho typu, takže se to stane docela otravný. Sem tam přijde boj, ale tady narozdíl od jedničky mě tak moc nebavil. Obojí jen taková výpln, vata, aby těch hodin bylo víc. No na to, že jsem u toho strávil celkem přes 9h, jsem měl ke konci problém se k tomu ještě dokopat a vůbec to dohrát. Naštěstí to ke konci zase dostalo grády a zase to byl ten starej dobrej temnej atmosférickej Hellblade, jak se mi líbí. Výslednej dojem je takovej rozpačitej. Kdyby ten boj byl aspon o trochu zábavnější a variabilnější a drželo si to celou dobu amosféru, tak by to byla výborná hra, možná i lepší než první díl.

Tady jsou lepsi “recenze” nez na vortexu :)) (ktery od doby fnukani “pomoc pomoc pomoc neplatite” ignoruju)

CLAVEN: Btw. to vracení se do levelů má i New Colossus - dají se v nich po skončení hlavní kampaně lovit Übercommandeři, jejichž přibližnou lokaci člověk rozšifruje pomocí "Enigmy", do které se ale musí nejdřív nasbírat "kódy" ze zabitých obyč commanderů... Zkusil jsem to jednou a nestojí to za to, vůbec by to tam nemuselo být. Nicméně když budu mít někdy čas, tak ten Youngblood teda možná vyzkouším (koukám, že je v Plusku a asi bude i v GamePassu), ale nebudu ho brát jako že je to Wolfenstein. Hehe :-)

DEEFHA: ja sa trochu musím Youngbloodu zastať, nie je to zlá hra. Je to pohriechu hra o dosť iná, ako Wolfenstein TNO, OB a TNC, čo jej vynieslo dosť hejtu, a má niektoré pochybné designové rozhodnutia (ako trebárs levely nepriateľov alebo nutnosť vracať sa do starých máp plniť nové ciele), ale ja som ju asi dva roky dozadu dal celú sólo s AI parťáčkou a celkom som si ju užil.

Wolfenstein II: The New Colossus (2017) / PS5 + Portal / 20 hodin / #dohrano

Na poslední zářez v letité sérii Wolfenstein, který mi ještě chyběl dohrát (existenci Youngblood úplně neberu na vědomí a Cyberpilot pro mě není, protože můj mozek nesnese VR) jsem se chystal už od roku 2021. Tehdy jsem si úspěšně odškrtnul New Order i Old Blood a zejména s tím druhým jmenovaným jsem byl extrémně spokojený. Takže by bývalo dávalo smysl, abych se hned pustil do dalšího pokračování v řadě... Ale já se místo toho vydal opačným směrem a retrospektivně si prošel mnou do té doby neobjevené světy Wolfensteina z roku 2009 a Return to Castle Wolfenstein (obojí na dobovém konzolovém hardware, čili na PS3 resp. původním Xboxu).

Tahle série je sice jeden reboot za druhým, ale nakonec se mi nějakým způsobem líbily všechny hry, každá svým originálním pojetím. New Colossus není reboot, protože přímo navazuje na New Order a spolu s Old Blood tak tvoří trilogii spojenou jak příběhem a postavami, tak i časovým zasazením, vizuální estetikou, zbraňovým vybavením a způsobem ovládání (prostě celým lore). A i když za vrchol všech Wolfenstein her i nadále považuju Old Blood, tak teď můžu zodpovědně říct, že New Colossus je rozhodně nejzábavnější. Ve spojení s válečnou tématikou, nacisty a samotnou postavou William "B.J." Blazkowicze to může znít trochu divně, ale je to prostě tak :-)

Musím přiznat, že jsem z toho byl vlastně docela překvapený. Po předchozích dvou dílech s osudově tíživou atmosférou (což samozřejmě k Wolfensteinovi patří) jsem dostal neuvěřitelně chytlavou jízdu plnou absurdních zvratů ve stylu béčkového filmu a balancující na hraně sebeparodie. Nebudu nic konkrétního prozrazovat (kdyby to náhodou někdo ještě neměl odehrané), ale už samotný úvod mě rozesmál a i dál jsem se na několika místech musel ujišťovat, jestli se mi to jen nezdá a nehraju náhodou nějakou jinou hru. Všechno to ale přitom do dosavadního příběhu perfektně zapadá, jen je to prostě pojaté odlehčeně. A hraje se to naprosto skvěle!

Pokud mi v rámci celé série neseděly stealth pasáže (ty mi nevyhovují obecně, není to prostě můj styl), někdy dokonce forced (což už přímo nesnáším, i v Uncharted jsem v takových případech skřípal zuby), tak tady nic takového není. Totiž - samozřejmě, pokud na to máte chuť, tak klidně můžete nácky likvidovat ze zálohy vrhací sekerou nebo jim po připlížení zezadu podřezávat krky. Ale nikdy to není povinné, takže pokud na stealth nemáte jako já nervy, tak prostě ustřelíte nejbližšímu sráčovi hlavu, tím trignete alert mód, začnou nabíhat další a silnější, sejmete prvního mecha, seberete mu laserový kanón nebi plamenomet a zbytek už jsou čiré OP orgie :-)

Tyhle okamžiky jsem si prostě náramně užíval. Vrcholem pak byl jeden level, ve kterém kromě nasraného Blažky ve hnijících katakombách figuroval ještě pes (a ne jen tak ledajaký, ale zbytek zase nebudu prozrazovat). Vlastně ne - opravdovým vrcholem bya naprosto surreálná pasáž, odehrávající se mimo Zemi na jednom vesmírném tělese (a nebyl to Měsíc jako v předchozím dílu), kde jsem se setkal s postavou, kterou jsem opravdu nečekal. Nebo vlastně čekal, ale ne tam... No ne, nebudu vás prostě ochuzovat o překvapení. Tahle hra je jich plná a budete se mít na co těšit.

Vyzdvihnout musím taky parádní level design a vizuál celkově, kdy je vidět, co všechno idTech šestka dokáže. V ruinách vybombardovaného Manhattanu nebo hořících ulicích New Orleans jsem občas nevěřil vlastním očím, jak skvěle to všechno vypadá. Není to sice žádný open world a všechno jsou to vlastně jen chytře navržené koridory, ale tohle mi nikdy nevadilo a jsem na to víceméně zvyklý už od prvního Rage. Vím, že tyhle poslední Wolfesteiny už nedělal id Software ale MachineGames, ale ony tam byly vždycky silné vazby a kromě toho mi to poslouží jako pěkný oslí můstek pro závěr.

Oni totiž MachineGames kromě skvělých bonusových epizod do Kváka a Důma moc plnotučných her na kontě nemají a já je chtěl mít odehrané všechny, než se pustím do té zatím poslední. Ano, je to tak: New Colossus jsem mimo jiné hrál i proto, abych si během toho sehnal další Xbox Series X místo toho, o který jsem na podzim přišel (což se vzhledem k aktuální situaci a tuzemském trhu ukázalo obtížnější, než jsem čekal) a mohl se následně pustit do Indyho. Ta chvíle právě nastala, takže beru ze skříně bič (neptejte se mě, na co ho tam mám...), z police klobouk, na věšáku už čeká kožená bunda - a jdu na to! :-D

Graveyard keeper/70 hodin/#dohrano

Dohráno na switchi se všemi DLC. Zábavné, chytlavé s krásnými pixely 🙂 Kdo chce trošku jiné Stardew, tak doporučuji

WOODMAKER: Oboji samozrejme. Jsou tam dve zbrane - a obe maji plus minus stejnou silu. Navadeny strely jsou ale desne pomaly a navic vetsina cilu se zameri jen jednou. U nepratel, kteri potrebuji 100+ zasahu by to trvalo neprimerene dlouho a dostal bych zbytecne moc zasahu... v ten okamzik je lepsi zapnout "manualni autofire".

Dival jsem se pak na nejake speedruny a prijde mi, ze pouzivaji primo ovladac s autofirem (coz by bylo samo pohodlnejsi, ale zase by se vytratil element vyzvy na mechanicke urovni, ze jo).