Shadow Warrior (2013) / PS5 Pro / 15,5 hodin / #dohranoPůvodního devadesátkového Shadow Warriora jsem moc nehrál, ze všech buildovek mě tehdy z nějakého důvodu zaujal nejméně (v mých očích ho předčil dokonce i Redneck Rampage). O jeho vizuálu, zbraních, hrdinovi a specifickém humoru nicméně určitý pojem mám... Což určitě hraje roli v tom, že se mi tenhle reboot nakonec vlastně hodně líbil.
Ano, sám jsem se tomu divil :-) Šel jsem do něj totiž s naprosto nulovým očekáváním. Před pár lety jsem
zkoušel trojku (vždycky všechno hraju mimo pořadí, že?) a zahodil jsem ji u prvního bosse. I když jsem si pak zjistil, že jednička a dvojka by měly být trochu jiné (hlavně méně arén), nijak jsem se do nich nehrnul. Navíc jsem nedávno zkoušel
Evil West, za kterým stojí
Flying Wild Hog stejně jako za celou rebootovanou sérií SW, a taky jsem ho zhnuseně odložil... Takže jsem si řekl, že je potřeba se definitivně ujistit, jestli tihle Poláci opravdu dělají všechny hry pro mě absolutně nehratelné.
A jsem rád, že jsem se aspoň v případě SW1 konečně mýlil! Po velice vlažném rozjezdu během Prologu, kdy jsem znuděně zvažoval odložení na neurčito (neboli zahození), se něco zlomilo a začala jízda, kterou jsem si pak užíval až do překvapivě vzdáleného konce. Tím okamžikem, kdy jsem hru vzal na milost, byl konec první kapitoly. Tehdy se hlavní hrdina (mladý a ještě vlasatý nájemný vrah Lo Wang z původního SW) dá dohromady s démonem jménem Hoji, oholí si hlavu a vydá se na cestu pomsty lemovanou tisícovkami mrtvol. To poslední berte doslova, protože za 2500 rozsekaných enemáků je i trofej a není úplně obtížné ji získat :-)
Démon Hoji byl jediným světlým bodem, který mě zaujal na trojce. A celé to na něm hodně stojí i v jedničce! I tady tvoří s Lo Wangem sice nesourodou (oba žene pomsta, ovšem každého z trochu jiného důvodu), nicméně navzájem se potřebující dvojici. Oba na střídačku hláškují a přes potoky krve nechávají pronikat záblesky zběsile šíleného humoru. Přesně tohle bylo spolu s množstvím odkazů a narážek na původní hru to, co mě u rebootu nakonec udrželo celých zbývajících sedmnáct kapitol do konce. Kdybych originál znal ještě lépe nebo ho třeba dohrál, asi bych se bavil ještě víc. Ale i to málo stačilo.
I přes to, že arény tu samozřejmě jsou (jen nejsou tak okaté). I přes to, že ovládání je mírně netradiční (ale člověk nakonec zvykne všemu). I přes to, že grafika osciluje mezi divnou a hnusnou (což ale zcela vynahrazují některé secret oblasti, vyvedené ve stylu původní hry!). I přes to, že neviditelné zdi ohraničující koridory spojující oblasti s arénami jsou absolutně všude a hra vám nedovolí jít nikam jinam, než kde byste právě měli být (vzhledem k tomu, že mapu to nemá a některé levely jsou překvapivě rozlehlé, to ale vlastně neberu jako zápor). I přes to, že "příběh" nedává moc smysl (ale to máte jako s "příběhem" v pornu...).
I přes to všechno další, co by se hře dalo nebo možná i mělo vytknout - já se prostě bavil. A pevně doufám, že se budu bavit i u dvojky. Protože tam to skončí a trojku znovu zkoušet nebudu. Fakt mi to přijde jako úplně jiný typ hry. Já mám prostě co se týče FPS dost oldschool požadavky :-)
