Cyberpunk 2077 / PS5 / 117 hodin / #dohrano
Gotta delta, choombas, ale tahle hra ve mně zanechala silnou stopu.
Mám cyberpunk jako žánr moc rád. A CD Projekt Red se povedla fůze různých pramenů přesně dle mýho gusta. Výborná estetika, zbraně, dopravní prostředky, herní mechanismy.
Night City je hnusný. Ze všeho nejvíc mi připomínalo LA - rozplizlá obrovská hmota bez pořádných orientačních bodů a struktury, plná špíny, rozkladu který zakrývají nové a nové nátěry, a mezi tím akvárka pro horní 0,1%. A přesně takový cyberpunkovej svět chci. Včetně megabuildings, oslňujících světel, mimoúrovňových křižovatek, reklam na všechno, hromady odpadků (extra body za skládku). Ale ze začátku jsem měl problém se orientovat.
Hrál jsem jako chlap Corpo netrunner, a mocně žeru že a) hra zvolenou start pozici táhne celou hrou pomocí dialogových voleb a b) umožňuje dost odlišné styly hraní.
Projel jsem 7/6 endingů hlavního příběhu, a hlavní linku stojí za to dohrát kvůli každýmu z nich, protože jsou napsaný a udělaný výborně, a hra při nich řeže do živýho. Mise hlavního příběhu nejsou příbehově úplně vyvážený a někdy mi unikal smysl, ale celkově to funguje.
Odbouchal jsem všechny side gigs, a přesto že mechaniky se opakují (neasi), bavily mě kvůli různým settingům, doplňkovým informacím, a morálním dilematům, před který je V stavěnej. Samozřejmě jsem díky tomu byl tak od půlky strávenýho času v god mode, ale nevadilo mi to. Dodělal jsem příběhový oblouky svých kámošů, který jsou taky super. Nedodělával jsem akorát NCPD alerty, protože to je imho nudnej grind.
Keanu byl skvělá volba, jeho Silverhand je postava jak víno.

Taky jsem ještě před prvním průchodem hlavní linky projel vychvalované Phantom Menace DLC. A teda, s tím jsme se zásadně minuli. V Dogtownu se mi špatně hrálo - je to úplně zbytečně složitý prostředí na pohyb, a zároveň trestuhodně nevyužitý hlavní prvky architektury, připadal jsem si jako v nedávno zmíněném Deus Ex - Mankind Divided. Příběh mě nechytl, byl hrozně přes závit (jestli to teda neměla bejt satira), a Idris Elba phoned it in, change my mind.
Jinak ale chápu (nevím jeslti správně) že Phantom Menace přidala i mechaniky a content mimo Dogtown takže jsem rád, že jsem to koupil v bundlu.

Co mě sralo:
- jako chlap nemáte šanci u nějvětší kočky ve hře, Judy. Panam je sice taky micina, ale 99% času naprosto na pěst.
- pořád (skoro 6 let po release) to bugovalo a padalo víc, než jakákoliv jiná hra, co jsem na PS hrál. Ale díky častým savům jsem netrpěl moc.

Protože platina chce a) grind b) achievementy z bojových situací, který pro mě nenastávají :-), nechávám to být.

Díky CD Projekt Red, tohle se vám podle mě fakt povedlo. Zajebiście.

Tapeta bez spoilerů (snad), včetně screenu, kterej má snad každej, a "akira bike", můj nejčastější dopravní prostředek.

Star Wars: Zero Company / PS5 / 26 hodin / #dohrano

Velice fajn záležitost, i když pár mínusů by se za mě našlo. Mnoho věcí dělá hra skvěle, ale asi na ně nejsem zvyklý. Hru jsem dohrál na normal a předpokládám že na vyšší obtížnosti to bude dost jiný zážitek...nicméně pro normálního hráče to bude až až.

Hlavně je třeba počítat s tím, že nejde uplně o X-COM se svoji variabilitou a strategickým rozhodováním. No tomto poli nemá War of Chosen konkurenci. Zero Company má lehké strategické prvky, i když ani na normal jsem některé věci prostě neměl a s nějákým nakupováním na black marketu nebo upgradováním zbraní jsem se musel rozloučit, šíře předchůdce ale nedosahují.

Company je hodně, více něž by člověk čekal, příběhová a v podstatě lineární. Bude záležet jak moc SW pozitivní jste, protože je příběh zasazen přesně do času kdy se Republika mění v Imperium a to sebou nese zajímavé plot twisty a některé staré známé. Osobně bych příběh v rámci komiksů, filmů a knih hodnotil jako lehký nadprůměr.

Na normal mi nikdo nezemřel a hru jsem prošel vcelku v poklidu. Co je každopádně skvělé, jsou společníci. Ne tak jako v Mass Effectu nebo košatých RPG....ale v tom smyslu že mají velice unikátní schopnosti, které nikdo nemá. V pozdější části bylo hodně náročné volit koho vzít na misi do týmu, protože co dokáží někteří na mapách rozpoutat, to byla naprostá cinema. Hlavně Mandalorianka byla brutální a nezastavitelná.

Standartními útoky všech totiž nabíjíte metr, který pak můžete spotřebovat na speciální útoky společníků které nestojí jejich akční body...a zatímco silný utok snipera vezme všechny body z tohoto metru, speciální útoky Mandalorianky nebo Padawanky stojí zlomek. Když se povedla tahle synergie mezi postavami a jejich schopnostmi, tak to byl zcela pohlcujíci a jedinečný zážitek.

Jinak jsou společníci příběhově ok, každý má svoje mise a story, nic hlubokého ale nečekejte. Mapy a mise jsou graficky perfektni, základna už zas tak ne a párkrát mi hra spadla, nebo jsem čekal pár vteřin na dočtení....pro mě to není zásadní...ale jsou tací.

Takže...strategická volnost a svoboda rozhodování jako v Xcomu se nekoná, příběh, i když se mu vše podřizuje, je jen lehce nadprůměrný...SW universum, kosmetické prvky, unikátní schopnosti postav a šílenosti na mapách a v misích jsou excelentní.

Časem zkusím větší obtížnost a snad se dočkáme pokračování, protože tam se už nabízí větší strategická svoboda.

Mouse: P.I. for Hire (2026) / PS5 Pro / 30 hodin / #dohrano

Cink cink, platinka č. 19 :-) Jinak to teda strašně flákám, tehle měsíc zase jen jedna dohraná hra, hned na začátku a od té doby pak už nic... Ale aspoň ta hra fakt stála za to!

Na tohohle boomer-shooter myšáka jsem se těšil celou tu dobu, co na něm Poláci z Fumi Games makali. Začali hned v roce 2024, kdy vypršely práva na design Mickey Mouse z roku 1928 (viz Steamboat Willie), v jehož černop-bílém stylu je celá hra absolutně parádně vyvedená. A taky se ve třicátých létech odehrává její příběh (fakt tam nějaký celkem slušný je). A taky k tomu všemu střílení a shazování kovadlin na nepřátele hrají dobově víceméně akurátní Glenn Miller, Charlie Parker, Dizzy Gillespie, Django Reinhardt, Duke Ellington a Miles Davis (ale taky třeba náš Tonda Dvořák nebo z opačného ranku i doby elektro-swingaři Caravan Palace).

Celé to naprosto fantasticky drží pohromadě, z velké části díky atmosféře drsných noirových detektivek, ze kterých hra čerpá (a nejde úplně o parodii). Hlavní hrdina je sice antropomorfní myšák, ale jinak typický soukromý detektiv-samotář typu Phil Marlowe: v jednom kuse hláškuje, nechává za sebou hromady (údajně ručně) kreslených mrtvol, nezbytný baloňák neodkládá ani v posteli a v jednom kuse dostává přes hubu. Prokousáváte se s ním čtyřiadvaceti víceméně lineárními levely, během kterých potkáte spoustu zajímavých postav v několika stylově odlišných "biomech", pár mezibossů a na konci samozřejmě odhalíte hlavního záporáka.

Cestou sbíráte všude možně roztroušené peníze, objevujete tajná místa, trezory (které je sice nutné otevřít minihrou, ale nečekejte nic frustrujícího ve stylu KC:D), plánky na zbraňové upgrady, novinové články (ty skvěle doplňují lore celého kresleného světa), části komiksu (ty zase po složení vytvoří příběh, který je prequelem k samotné hře)... A pokud budete pozorní, tak si všimnete hromady popkulturních odkazů na filmy, hry, historické postavy, umělecká díla - to všechno má totiž ve hře svou jakoby alternativní verzi (takže třeba na parties bohatých myšáků se nešňupe kokain, ale ten nejlepší dobře uzrálý blue cheese).

Jo a taky je tu nezbytná hra ve hře: hra s kartami baseballových hráčů, které samozřejmě musíte nejdřív najít poschovávané v levelech a nebo si je koupit za ukořistěné peníze. Ale to jen tak na okraj a že se jako fakt nebudete nudit :-)

Vizuálně je to celé zdánlivě nesourodý mix plně 3D prostředí (cel-shading included), klasických 2D spritů otočených k vám vždycky tou samou stranou (všechny postavy, zbraně atd.) a částicových efektů (oheň, páry, výbuchy, déšť), navíc je to realizované v Unity (!)... Nicméně možná díky onomu černo-bílému a výrazně stylizovanému podání to všechno dohromady a hlavně v pohybu prostě vypadá naprosto skvěle. Kloubouček dolů, fakt že jo. (A jen taková zajímavost: mám syndrom suchého oka, takže několikrát denně používám speciální oční kapky a při hraní samozřejmě ještě častěji. Zajímavé ovšem je, že i když jsem těch 30 hodin téhle hry dal během jednoho víkendu, což u mě obvykle vyvolá zánět spojivek, tentokrát se nic takového nekonalo. Že by to bylo díky té černo-bílé paletě?)

To nejlepší na konec - hra nabízí několik grafických a zvukových módů, resp. druhů "zprznění" :-) Ve zkratce si prostě můžete vybrat, jak moc bude hra vypadat jako ten sto let starý animák, promítaný ze zašlého filmového pásu s hudebním doprovodem na voskovém válci (fakt). V podstatě jde o různé úrovně zvukových a grafických filtrů, které např. zkreslují některé frekvence, přidávají typické šumění gramofonové desky, u obrazu zase různé dynamické kazy, rozostření, vinětaci a tak podobně. Osobně bych doporučil zkusit si všechno a pak zůstat někde uprostřed. Úplně čistý "moderní" obraz a krystalický prostorový zvuk téhle hře fakt nesluší, na druhou stranu opačný extrém je zase prakticky nehratelný.

Celkově za mě extrémní spokojenost. Btw ta platina byla nakonec jedna z těch lehčích, vlastně jen stačilo dávat pozor a najít všechno, co se ve hře najít dá. To sice znamenalo dát si občas nějaký level znovu (po prvním projití jakéhokoli levelu se do něj můžete kdykoli znovu vrátit s vylepšenými zbraněmi, což je super), ale to mi vůbec nevadilo a naopak jsem si to ohromně užíval. A to i když jsou některé levely opravdu dlouhé a rozsáhlé (byť naprosto lineární, jak už bylo řečeno). Manuálně ukládat sice můžete jen na několika předem daných místech, ale hra má kupodivu i autosave system, takže když vás něco dostane, obvykle se nemusíte vracet moc zpátky.

Prostě minimum frustrace, maximum zábavy! Přesně tak, jak to mám rád.

Big Walk /PS5/34 hodin/#dohrano

Letos jsem hrál spoustu fantastických her od Cairn až po Pragmatu a stejně tak nás od září čeká celá řada zajímavých kousků, ale Big Walk je moje osobní letošní a neopakovatelná GOTY, která s vámi komunikuje pomocí geniálního designu a tvůrčí invence místo toho, aby vás zahltila popisky, texty a dalším zbytečným balastem. Víc už od hry nepotřebuju.

Díky TAPovi za screenshot

The Alters PS5 30 hodin #dohrano

Jako fanoušek sci-fi a člověk, co se zajímá o vesmír, fyziku a s ní spojenou problematiku vědomí, mě nadchlo, že se někdo pustil do tak neotřelého nápadu jako polští 11 bit studios. Příběh měl fajn hloubku a ačkoliv mě málokdy skutečně zajímá, tady jsem bedlivě dával pozor. Manažování základny, průzkum hrají totiž jednoznačně druhé housle. Tahle hra je primárně o tom, co se děje kolem vás, co kdo říká a zejména pak o vašich rozhodnutích, které mají zásadní dopad na to, co vás čeká dál. Pečlivě jsem promejšlel, analyzoval, dumal a nechával si přes noc uležet v hlavě. A to mě na tom všem bavilo nejvíc. Protože The Alters vás nutí zamyslet se nad otázkama vlastní existence a etiky. Někdy bylo potřeba přimhouřit oko, ale za mě spokojenost, teď jdu na Stalkera2 a po něm si dám DLC.

Mass Effect Legendary edition / 87 hodin / PS5 / #dohrano

Konečně jsem si dal celou trilogii najednou s jedním charakterem.

První díl jsem dohrál několikrát v průběhu let ještě na X360 a dvojku minimálně třikrát....tentokrát se mi konečně a poprvé povedlo aby všichni přežili. Trojka mi chyběla, takže jsem do ní šel zcela naslepo. To už tak hladké nebylo a pár věcí se úplně nepovedlo...třeba jsem netušil jaký bude mít dopad že dám přednost Gethům..."kdo ví, ten ví"...každopádně trojka byla zcela epická, Tuchanka, Omega, Párty doma a mnoho dalších rozsáhlých misí. Souboják mi také sednul ze všech dílů nejvíce a velká paráda. Zakončení také fajn...

Grafika stále úplně ok, hudba a zvuky supr ale v čem trilogie exceluje jsou vztahy a parťáci. Je pár her které tohle dělají dobře (Witcher, BG serie atp.), ale ME asi nejlépe. Garrus, Wrex, Thane, Mordin, Liara, Tali...to jsou asi nejlépe napsaní společnící vůbec...o to víc zamrzí osud některých a blbá rozhodnutí. Supr.

Jediné co je na palici je Mako a planetky v prvním dílu...nejradší bych to rozjel celé znovu, ale třeba za pár let.

Pokud nemá někdo odpor k sci-fi nebo konkrétněji space operám, tak by ME neměl minout. Za mě určitě TOP 15 za třicetiletou "herní karieru".

Big Walk / 20 hodin / ps5 / #dohrano
Vlastně vůbec sem žádné své texty s hashtagem dohráno nedávám, jsem zvyklý cizelovat a psaní je pro mě hlavně mazání a přepisování, ale jako raw text bez editace to sem fouknu, protože to byla fakt jízda a nechci u toho další 3 hodiny sedět a mazat a přepisovat. Kdybyste si chtěli přečíst jak a co o hrách píšu, můžete tady:
Jak podepsat hypotéku na feškerý volný čas aneb od mince k digitálnímu kasinu
Jak nápřah vdechl duši kódu a spoutal hru plynulostí aneb od Disneyho kánonu k procedurálnímu realismu

Jde dohrát za deset hodin, ale bavilo mě chodit mezi různejma ostrovama (hrama) jako host (join game) a vyprávět příběhy jak potulný bard napříč virtuálním i reálným světem bloudil a zabloudil.

Tvůrci Untitled Goose Game (jo to je ta hra jak děláte nachvály lidem jako husa ve vizuálu Abecedy Petra Šmalce), australští House House se za covidu scházeli na Zoomu a ostatních konferenčních aplikacích, aby zjistili, že si musí vytvořit prostředí vlastní a v něm se bavit, domlouvat a blbnout.

Za šest let vznikla hra kterou tvůrci přezdívají Walker Talker. Na začátku vás něžně upozorní, že hra využívá proximity chat a že bez něj (resp. třeba s discordem) to nebude ono. A není. 2–12 lidí na ostrově podobném noname australskému národnímu parku chodí a kecá. Mám-li připodobnit – Myst a The Witness dohromady jak Čapkův dort, ale tady to oproti pejskovi a kočičce funguje skvěle.

Hra je jedinečná a inovátorská v tom, že naopak vnímáme ten realný čas mimo hru plnými doušky, protože jediné co v té hře kromě luštění hádanek děláte je mluvíte a chodíte. Přistihnete se tedy, že když jedete lanovkou, že se vám vybavují švýcarské alpy kde jste v lednu lyžovali, že když jdete lesem a sešeří se, že jste jak na Lipně, prostě v době kdy je steam zaplaven novým žánrem friendslop, House House přichází s graficky a interaktivně promakanou jednohubkou ne nepodobnou virtuální terapie u psychologa. Měřítko ostrova a velikost mapy má konečně ve videohře realný význam. Ono se musí opravdu chvíli chodit, aby ostatní napadlo vám něco říct. Doporučuji si dobře vybrat lidi s kterejma to chcete hrát, měli by vás inspirovat a měli byste mít k sobě úctu a respekt. Vše podporuje až mistrovský pokus o diegetický sountrack od AKSFX. Za mě velké doporučení, zatím nelepší co jsem letos hrál a to jsem toho zase hrál, že bych si měl dělat seznam…

Pokud tady skloňujeme ty dobré hry s tím, že si zkoušíme pamatovat nějaké naskriptované události a říkáme „na to nikdy nezapomenu“ Big Walk toto umí nenascriptovaně, s realnejma lidma. Nezapomenu jak mě ve finálové jízdě za koncem hry překvapil známej co svým tělem předváděl pružinu. GOTY, #pocemnastav #nikdyužnebudelíp #blahobytskončil #videohracomasmyslhrat #čůzvajzlykomrejds

Serious Sam HD: The Second Encounter (2002/2020) / PS5 Pro / 21 hodin / #dohrano

I hate running backwards :-) Nicméně Serious Challenge se sama nedohraje, takže po jedničce pokračuju dál. A je to samozřejmě pořád to samý: tři kroky kupředu, jeden zpátky, AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA, obrovská placatá aréna s miliardou enemáků, na konci nějakej ten bossík a to celý dvanáctkrát repete. Celkově je to delší než jednička, ale přišlo mi to trochu lehčí. Nový zbraně jsou super - plamenomet na blízko, sniperka na dálku a nazdar!

Čistě technicky je tohle vlastně pořád jednička, protože po First Encounter a Second Encounter mě teď čeká Serious Sam II... Ale ono je vlastně jedno, jak se to přesně jmenuje, protože to beztak zase bude to samý :-)

Pragmata PS5 (18 hodin)

Zfouknul jsem to asi za pět večerů, takže je to taková AAA jednohubka. Skvělý a zábavný souboje, zkoušení různých buildů, který se točej kolem hackování. Parádní grafika a výborná hudba. Tolik k tomu, co se mi líbilo. Ten hype kolem hry a kladný hodnocení hráčů i recenzentů mi ale přišly přehnaný. Příběh, ačkoliv není mym hlavním kritériem v hodnocení her, mě v tomhle případě moc neoslovil. Lore v podobě textbooků a nástěnejch panelů mi přišel vyloženě nuda, začal jsem přeskakovat. Anglickej dabing byl příšernej a klidnej hlas hlavní postavy neadekvátní situaci. Přepnul jsem teda na japonskej, kterej byl o něco lepší. Za velký mínus považuju možnost hrát na hard až při druhym průchodu hrou, na to mám ve wishlistu moc dalších kousků. Většina bossů šla na první nebo druhej pokus, klidně bych si s nima zabojoval víc. Level design za mě občas zbytečný bludiště. Dal bych tomu 7/10.

LEFTY:
update:
Stellar Blade / PS5 / 56 hodin / #dohrano
Dojetá platina, protože mi to nedalo. Zkurvený plechovky, zkurvený rybaření. Ale díky hintu a triku s PS+ cloud saves jsem sfounkul dvě ukončení prakticky najednou.
Ještě pár screenů polonahé EVE, a abyste viděli, že mám VŠECHNY TY PLECHOVKY!

Stellar Blade / PS5 / 38 hodin / #dohrano
--meeting minutes--
Porada v Shift Up, někdy na přelomu 2021/22

Director: "Tak, kde jsme, jak nám to jde?"
Producent: "Hele, celkem se nám to daří dávat dohromady. Soubojovej systém je výbornej, skill tree taky, i když moc neumožňuje různý styly hraní. Prostě je to mečovačka, dost o rytmu a baletu. Dali jsme tam prvky z tomb raidera, ale to je trochu weak - mimo boj to skákání tolik nefunguje."
Director (dává první lajnu): "Neva. Co ten postapo svět a grafika? Má to ten "environmrental uncanny valley" feel, kterej jsem si představoval?"
Designer 1: "Řekl bych že jo, a navíc jsme to udělali celkem levně - dal jsem dohormady zatopený art-deco město se spoustou monumentálních soch, pak pouštní svět z doby, kdy jsme chtěli kopírovat Borderlands, podzemní prostory jako z Vetřelce, město jako zmenšenej Hong Kong Kowloon Walled City a vesmír je remix Star Treku a dalších tropes. Celý to má extra lak z Falloutu a druhou vrstvu z Jet Age. Dohromady to funguje s tím disturbing "ne úplně real" feelingem a vypadá to FAKT PARÁDNĚ. Lidi si to budou pamatovat." Pro sebe šeptem "a srovnávat to s NieR."
Director: "Hudba to podporuje?"
Composer: "110%, šéfe. Klasika mixovaná s naším soft ženským kvílivým popíkem, má to atmošku!"
Director (dává druhou lajnu): "Pecka borci. Co nepřátele? Je to mečovačka, musí být kvalitní šmelcungfutr!"
Designer 2: "Na to jsem fakt pyšnej. Vytáhl jsem skicáky z terapie a vyhrál jsem si s tím. Žádnej nepřítel není vyloženě easy, a bossové jsou můj majstrštyk. Potřebuju ověřit gore level, nechci to přepálit, aby to pořád hráči vnímali, ale to poladíme".
Director: "Co story? Jsou pořád hráči, co hrajou hry kvůli story, nechápu."
Producenti a designéři: "… jsme mysleli, že to píšeš ty?"
Director (mne si nos): "…. Taky že píšu. Je to prostě takovej klasickej motiv, že jo - androidi a jejich sebeurčení, experimenty going sideways, dám tám AI, záchranu druhu, tragédii - trochu afektovaný jako ve wuxia dramatech. A mám mrtě nápadů na sidequesty, to bude žůžo. Ty jedinej v košili, jak jsme na tom s budgetem, když tohle zohledníme?"
Finance guy (chvilku buší do excelu): "Hele šéfe výborně. Asi 60% projektovaných nákladů proti bužetu. Mám tady na to power BI dashboardík, na kterej jsem fatkt-"
Director (dává lajnu velikosti D1): "Výborně. Tak za těch 40% udlěáme z ženských v té hře absolutní THIRST TRAPS. Chci všechno - kostýmy, kozy, prdele, nahirujte tým co bude dělat jiggle physics. A pro hlavní hrdinku oblečky jak z cyber bordelu, různý účesy, doplňky! Weebaos to budou milovat! Už se těším na ty předpodeje! A když něco zbude, tak rybaření."
Producent 2 (nesměle) "a k čemu to bude?"
Director: "KURVA UŽ JSEM ŘEK."
--konec přepisu--

Little Kitty, Big City / PS5 / 10 hodin / #dohrano

Jako kočkomil jsem tenhle titul musel mít. Na PS to bylo portováno později, ale jak jsem se to dozvěděl, hned jsem stahoval.
Premisa: Černé kotě vypadne z okna ve vysokém věžáku a chce se vrátit. Na šplhání ze street levelu v japonském městečku musí nasbírat sílu, a přitom potkává další zvířátka se kterými má překvapivě zábavné rozhovory, řeší malé subquesty, objevuje různá zákoutí.
Ta hra nemá challenge. Jestli se bez toho neobejdete, není to pro vás. Není tam game over, nejsou tam survival prvky. Je to feel-good hříčka, která se dá do závěrečných titulků dohrát do hodiny. Ale o tom to není.
Ta hra má japonskej cute vibe, ale ne přehnaně a bez bizárů, na které jsme u japonských her zvyklí - team kterej to dělal je ze Seattlu a v realizačním týmu jsem neviděl jediné japonské jméno.
Animace a pohyb kočky nejsou tak fluidní jako ve Stray, ale to vyvažuje cartoonovitá roztomilost a pičovinky, co můžete dělat - učíte se různá kočičí gesta a pózy ("biiiig stretch"), sbíráte a nosíte různé kloboučky, lísáte se lidem k nohám a kradete jim jídlo a telefony :-)
10 hodin mi trvala platina, která měla mírné náznaky grindu, ale nedá se nesplnit, je super easy.
Je to skvělej krátkej relax a čistič chuťových pohárků mezi hrama, který vás emočně ždímou nebo nutí trénovat reakční čas a komba jak stepování Freda Astaira.
Následuje tapeta.

Mixtape / 5 hodin / PS5 / #dohrano

Tvl je ti čtyřicet, to neni žádnej věk!
Ne, ve čtyřiceti fakt nejste starej. Ale mladej už taky ne.
A díky Mixtape jsem ten pocit mladosti a naprosté bezstarostnosti zase na pár hodin zažil.
Nepamatuju, kdy naposledy jsem se u hry takhle přiblble zubil a podupával nohou do rytmu absolutního soundtracku .
Nechtěl jsem, aby to někdy skončilo, abych zase přestal bejt mladej. Ale stalo se. Uteklo to stejně rychle, jako celá střední.
Tohle vlastně není hra. Tohle je portál do minulosti.
Dejte si to a užijte si to.

10/10

Still Wakes the Deep / PS5 / 3 hodiny / #dohrano
Playstation mi nějak blbě měří odehranou dobu, protože 3 hodiny? Tak to, vážení přátelé, ani piču. Spíš tak 6. Anyway:
Aj, tohle bylo fajn. Dobře napsanej klaustrofobickej horor s výborným voice actingem a občasným body horrorem. Moc se mi líbila realistická plošina, cítil jsem na jazyku sůl, mastnotu i sliz. A vůbec mi nevadilo, že ten walking byl prakticky na kolejích.
Drobnost, ze které jsem se tetelil radostí, byly plakátky o bezpečnosti práce, a proto jich tady máte tapetu :-)

Mixtape / PS5 / 8 hodin / #dohrano

Oukej, tak Mixtape z dílny Beethoven & Dinosaur cinknul. Místo klasického gameplaye jste většinu času pasažérem QTE sekvencí, kterému je jen občas umožněno vstoupit do příběhu a když k tomu dojde, dává to naprostý smysl. U jistého typu her by mě to nebetyčně sralo, ale tady to funguje na výbornou a v kombinaci s nostalgií vás některé hudební scény spolu s obrazem pošlou regulérně do kolen.

Podmínkou ovšem je, abyste si prošli stejnou érou jako hlavní postavy stejnou devadesátkovou érou a hlavně abyste měli podobný hudební vkus. Výměnou za to dostanete 5–8 hodin kondenzované, v rámci "končíme-na-střední" žánru nutně trochu šablonovitě naivní, ale skvělé coming-of-age nostalgie, která stojí a padá na soundtracku, na kterém najdete... nechte se překvapit.

Styl vyprávění, nenásilné použití pseudo stop-motion animace (která tady konečně dává smysl a skvěle se na ni kouká), postavy i celková stylizace jsou za mě na 10/10. Je to zatraceně příjemné a totální feel good překvapení a ukázka toho, jak by se to mělo v rámci vizuálních novel dělat. Mixtape aktuálně sbírá v recenzích maximální hodnocení a za mě naprosto právem. Pokud vám ovšem téma dospívání, řešení z dnešního pohledu banalit a poslouchání shoegaze a bandů typu Lush vždycky lezlo krkem, tak se Mixtapu vyhněte. Pokud jste stejná krevní skupina, tak za ušmudlané čtyři stovky (pokud nevlastníte Game Pass) dostanete víc, než byste čekali.

Pragmata (2026) / PS5 OG / 31 hodin / #dohrano

Navážu na kolegu s tím, že jsem měl v plánu platinu, ale vzhledem k nutnosti projít Pragmatu ještě jednou na Lunatic obtížnost si ji nechám na později a takhle si nechám akorát doznít fantastickej pocit po jejím dohrání a nebudu si ho ničit frustrací. Za mě jeden z letošních adeptů na GOTY. Screenshot titulků mám taky, ale s českým jménem, které mezi těmi Japonci celkem svítilo :) Capcom jede!

Pragmata (2026) / PS5 Pro / 24 hodin / #dohrano

Jak se tady nedávno řešila po-herní deprese, tak tu jsem si o víkendu po dohrání Pragmaty opravdu pořádně užil. Radši jsem si lupnul další Lexaurin a prospal dvanáct hodin v kuse, tak to na mě sedlo. Prostě - dobré věci by měly trvat věčně. A Pragmata dobrá je, kurevsky dobrá!

Na hru jsem se těšil už od té doby, co se před pár lety objevil první teaser. A zároveň jsem se celou dobu bál, aby to Capcom nějak hrozně neposral. No a neposral, naopak :-) Dostal jsem dokonale vyladěnou a kompaktní single-player FPS, vyváženě kombinovanou s netradičním remote hackováním robotických nepřátel, nepříliš obtížnou explorací, zčásti předvídatelným dějem a na můj vkus naprosto dostačujícím vizuálem. To všechno mi udělalo ohromnou radost.

Ale hlavně jsem dostal parťačku Dianu, která se okamžitě stala jednou z mých nejoblíbenějších herních companions :-) Bez ní by Pragmata nebyla Pragmatou (pun intended), celá hra na Dianě doslova stojí a padá. Hlavní hrdina v multifunkčním skafandru sice obstarává veškerou gunplay, ale dokud mu Diana nepřátele hackováním "neotevře", může střílet jak chce a nemá to prakticky žádný efekt. Týmová souhra je tedy naprostou nutností (ovládáte obě postavy najednou) a musím říct, že mi to trochu zvláštní ovládání přešlo do krve rychleji, než jsem čekal.

Když tak o tom přemýšlím, asi mi v tom dost pomohlo 300+ odehraných hodin v CP2077. Ovládání je totiž vlastně docela podobné, stejně tak povědomé je "skenování" okolního prostředí. Tím lze postupně objevit všechny upgrady a jiné dobroty, které se v nehostinném prostředí opuštěné výzkumné kolonie na Měsíci ukrývají. A když říkám "postupně", tak to myslím tak, že budete muset i lehce backtrackovat a s nově nabytými schopnostmi znovu navštěvovat místa, kam jste se dřív nemohli dostat. Takže ano, Pragmata má i určité metroidvania prvky.

Ona má totiž tak nějak ode všeho trochu, včetně celkem jasně definovaného vztahu mezi hlavním hrdinou a Dianou. Ne nadarmo se hned po launchi objevil tzv. Dad Space meme, který dokážu pochopit i já - a to jsem žádný Dead Space nikdy nehrál (ano, je to ostuda a chystám se to brzy napravit). Předesílám naprosto upřímně, že děti nemám rád ani v reálném světě, ani ve hrách. Vlastní nemám a s vyženěnou nevlastní dcerou mám vztah spíš řekněme kamarádský, než otcovský. A přesto mě Pragmata chytila za srdíčko asi přesně tak, jak si tvůrci vykalkulovali. Dobrá práce, vy hajzlíci :-)

Nic, nebudeme to protahovat. Řekl bych, že Pragmata je nejlepší letošní hrou, jakou jsem letos zatím hrál... Ale vzhledem k tomu, jak málo jsem toho letos zatím nahrál, by to dostatečně nevyjádřilo její kvality. Takže místo toho řeknu, že se hrozně těším na DLC / prequel / sequel / spinoff / prostě cokoli, co se snad časem objeví! Protože tohle nové IP by byla věčná škoda nerozvíjet dál.

Jo a vzhledem k tomu, co se ke konci hry děje a co rozhodně nechci vyzrazovat screenshotem, tentokrát ukážu jen jeden takový moc pěkný kvér (co jen si ti Japonci těmi obřími zbraněmi kompenzují...), pak si dáme Tatranku a nakonec obligátní titulky. A vy si to všechno koukejte dát taky, protože tohle je podle mě kandidát na GOTY. Můj osobní teda určitě.

I owe you one, Diana! <3

Citizen Sleeper 2: Starward Vector / PS5 / 9 hodin / #dohrano
Výborný nástupce předchozího titulu. Většina byla napsána -je to větší, vyladěnější, obsáhlejší, s více postavami.
Skvělý writing, který se dotýká těžších existenciálních témat, celkem zajímavá NPCs. Celkově výbornej dojem.
Jediný rýpnutí si neodpustím - větší neznamená nutně lepší. Předchozí díl byl v komornějším settingu, což umožňovalo dát postavám i prostředí vice "masa" a víc s tím srůst. Zatímco po dohrání prvního mi za krkem seděla krásně silná melancholie a ennui, tady jsem si říkal jenom "jo, pěkná hra". Ale možná je to i tím, že jsem měl už vyšší očekávání.
Anyway, doporučuju.

Banishers: Ghosts of New Eden/PS5 Pro/40 hodin/ #dohrano
Moc pěkný překvápko, kde jsem chtěl strávit pár hodin a nakonec jsem vyzobal i vedlejší questy do posledního. Nelituju ani minuty - některý příběhy jsou tu nosnější, než lehce klišoidní hlavní linka.

Přesně ten příklad AA hry, co zbytečně utíká pod radarem v záplavě sedmičkovejch hodnocení, ale přitom přinese spoustu radosti a je vidět, že do toho vrazili autoři spoustu lásky - plně srovnatelný třeba s Plague Tale. Herně je pak poměrně blízko třeba novější God of War.