Death Stranding 2: On the Beach / 88 hodín / PS5 / #dohrano

Mno. Začnem tým pozitívnym - gameplay loop je fakt dobrý. Množstvo možností, nástrojov, stavieb, zbraní atď. sa od minula rozšírilo natoľko, že hra fakt podporuje všetky herné štýly a všetky sú dobré, alebo aspoň žiadny nie je vyslovene zlý. Dostanete veľký sandbox a do pieskoviska veľa hračiek, pokojne sa v tom dajú stráviť stovky hodín, ako to urobil kolega nižšie. Na rozdiel od jednotky sú aj všetky herné mechanizmy dostatočne dopečené, takže dvojka je lepšia hra ako jednotka. A nepochybne aj omnoho prístupnejšia.

Bohužiaľ však s masovou prístupnosťou prichádzajú aj problémy - trebárs postavu Dollmana, ktorá v traileroch a zo začiatku vyzerala zaujímavo, som na konci už úplne nenávidel (a to si chudák Fatih Akin, ktorého film Gegen die Wand mám veľmi rád, vôbec nezaslúžil), pretože slúži ako tutorial, ktorý vám NONSTOP rozpráva, čo máte robiť, alebo interpretuje, čo sa deje na obrazovke ("vidíš toho nepriateľa, Sam? Asi by si doňho mal strieľať"). Možno to Kojimovi vyšlo v nejakej focus grupe, že hráči sú fakt úplní dementi a ľudia sa sťažovali na nepriehľadnosť jednotky, tak sa poistil alebo čo, ale týmto trpí hra aj v iných ohľadoch - vynikajúco narenderované cutscény plné hercov sú napchaté Captain Obvious momentami, kde traja ľudia postupne zopakujú niečo, čo je jasne viditeľné a zrejmé, prípadne vám vysvetlia trikrát podobnými slovami nadchádzajúcu misiu.

Príbeh ostatne trpí aj tým, že Luca Martinelli nie je Mads Mikkelsen, alebo že (aj keď to ku koncu bude okrajovo podstatné) človek pozerá desiatky minút na to, ako niekto pátra po tom, prečo má (vymyslené) BB registračné číslo X a nie Y v (neexistujúcej) databázi (vymyslenej) organizácie, pre ktorej dcérsku/nástupnickú (neexistujúcu) organizáciu hlavný hrdina pracuje. Akože možno to zapadá do Kojimovho diegetického lore ohľadom sveta DS a pekne to vyzeralo v design dokumentoch, ale úprimne to nie je veľmi pútavé, keď na to pozeráte.

Ďalším krokom späť oproti predchádzajúcej hre je hudba. Úvodná skladba "Minus Sixty One" od Woodkida je super a mal som nádej, že po smrti frontmana Low Roaru našiel Kojima dôstojnú náhradu, ale bohužiaľ úvodný moment je hudobne najsilnejšou pasážou hry. Zvyšok hudby je z 80% nezaujímavý, z 15% sa nehodí do momentu, kedy hrá, a zvyšných 5% je tuším originálne zložený "Lou Theme" song na konci hry, ktorý je dobrý.

Tldr - pre hráčov DS1 je to aj tak povinnosť, ale je to dobrá hra. Len čakajte, že hrateľnosť je lepšia a všetko ostatné je trochu horšie. Tento rok to GOTY pre mňa nebude, nebude to ani v prvej trojici, aj keď sa mi to naozaj páčilo, len to je proste 8/10, viac rozhodne nie.

Aha, a grafika je fakt famózna. V Kojima Production by museli byť mechom praštení, keby menili na Physint a ďalšie projekty Decima Engine za Unreal. Zvlášť ku koncu hry sú niektoré totálne jawdropping momenty, ktoré som nescreenshotoval zo spoiler dôvodov. Budete mi to musieť veriť.

Clair Obscur: Expedition 33 / 77h / PS5 / #dohrano

Hra je francouzske RPGcko, ale v japonskem stylu s turn based combatem, QTE a dodge/parry v real timu.

Na zacatku jsem si musel zvykat na grafiku a francouzsky styl, ale postupem casu to slo. Hra me vtahla pribehem, soubojem a nadhernou hudbou. Lokace jsou take nadherne.
Turn-based combat mi vyhovuje a dodge a parry (a jine) mi v teto hre prisly dobre implementovane. Jen teda to ze zacatku byl take dost nezvyk, protoze jsem mel tendenci uhybat pri zacatku pohybu a spravny parry je v momente hitu postavy.
Obecne vyvoj postav, jejich ability a pictos/luminy se mi vse libilo. I kdyz teda zkousel jsem ruzne rozdelovani atributu podle zbrani a zkusil docilit nejakeho maxima, ale obvykle to dopadlo velmi podobne tak jsem to pak neresil (a dal vse do rychlosti a sily) tak mi to nakonec prislo celkem zbytecne. Ono, co je 99 bodu oproti tomu, co mohou dat jine predmety.
Vyvoj postav, jejich vztahy, postupne odhalovani jejich minulosti to vse bylo dobre, ale story
byla tak 2/3 dobra a pak vlastne nevim, co si o tom mam myslet. Act 3 byla takova rychlovka v cutscene, boss a vyber endingu v druhem epilogu. Kdyz jsem dosel do Monolithu tak jsem nebyl moc nadsen a zklamani se me drzelo az do dohrani.
To, ze jsem hral main story a byl radne podlevelovan bylo asi plus, protoze si umim predstavit, ze by to byla v urcite fazi pak uz nuda.
Pak jsem lital bezcilne po mape a uzival si nove lokace a bosse. Endless Tower me na konci podekovala nadhernym boss fightem a nasledne jsem zabil i nejtezsiho bosse, na kteryho jsem musel nejakou dobu grindit color of lumina.
Tech par platformovych lokaci me teda taky nepotesilo, ale nastesti to nebyla takova tragedie jako ve FFXV.
Po 77 hodinach tak povazuju za dohrano.

Mafia: The Old Country / PS5 / 16 hodin / #dohrano

Trochu som sa toho obával, keďže to malo minimálny hype, ale bolo to úplne dobré. Príbeh je pravda veľmi typický, kto videl nejaké mafiánske filmy, vie predvídať zvraty na niekoľko kapitol dopredu, ale to hre s názvom "Mafia" asi nemá zmysel vyčítať.

Sicílska krajina je nádherná (Unreal Engine 5, tentokrát prekvapivo bez bugov), gameplay je veľmi príjemný, stealth, gunplay aj jazdný model sú super - je vidieť, že Hangar 13 sú starí veteráni. Úplne neviem, čo sa tomu dá vytknúť, je to pekná, remeselne zvládnutá, dobre hrateľná príbehovka na víkend. Slušných 8/10.

Tom Clancy's Ghost Recon Wildlands / PS5 / 47 hodin / #dohrano
Takový trochu realističtější Far Cry. Měl jsem náladu na trochu toho normálnějšího střílení ve stylu SEALs nebo Rainbow 6. A bavilo mě to.
Pěkná SP kampaň, multiplayery nehraju.
Máte FAKT velkej a rozmanitej (i když dost řídce obydlenej) open world v Bolívii, ve kterým se svým čtyřčlenným teamem rozebíráte po kouskách všemocnej drogovej kartel, podporujete rebely a bojujete se státním zkorumpovaným polovojskem, který nejdřív střílí a pak se ptá. Častěji než frontálním rambo assaultem to řešíte sniperkou, tlumičem a plížením, prostě jako Ghosts - ale povinně stealth misí je relativně málo na to, aby vás to začalo srát.
Zbraně jsou ze skutečnýho světa, žádný experimentální cojky, akorát dron na průzkum. Velmi jsem si užíval "sync shot", kdy každej z týmu zaměří sobě určený cíl, a vystřelíte všichni současně, takže sejmete až 4 lidi současně - perfektní pro vícečlenné hlídky nebo ostrahu.

Mise jsou v principu dost repetitivní, ale nějak jsem v tom těch 47 hodin utopil, protože kampaň je podpořená vcelku dobře napsaným příběhem a padouchama, kteří "lowkey make sense", akorát se musíte přenést přes to, že jste samej Mirek Dušín, America, Fuck Yeah! Ale prostě mě to pořád nutilo "ještě dojet tam, ještě splnit tuhle misi, ještě prozkoumat tohle, ještě nabrat tyhle resources, a pak půjdu spát" :-) A sniperkou sundávat snipery nepřítele a pečlivě rozebírat kousek po kousku nic netušícího protivníka, to se mi prostě neomrzí.
Kdybych to nehrál, nebrečel bych, ale byl to dobře strávenej čas.

Death Stranding 2: On the Beach/PS5 Pro/105 hodin/ #dohrano
Přátelé, i cesta může být cíl. Kojima to znovu dokázal. A přizváním Woodkida vykouzlil něco, na co jen tak nezapomenu. Vlastně ani tak nejde o příběh (ten je pochopitelně zase lehce šílenej), ale o atmosféru. Přesun z bodu A do bodu B, který je v ostatních open worldech jen nutným zlem je tu povýšen na to hlavní. A i když je to celý vlastně neuvěřitelně jednoduchý, užíval jsem si každej kilometr, každej krok. Sbíral, stavěl a nosil dokud všichni neměli dost měkkejch kapesníčků a kvasnicové pomazánky.

Jen málokdy jsem využil Samův MP3 přehrávač a místo toho si po práci nasadil batoh na záda a poslouchal vrnění motoru. Působí to na mě až nepochopitelně uklidňujícím způsobem.

Nepochybuju, že teď přijde herní prázdno a až se vrátim do Hogwarts, bude mi smutno. A budu utíkat do Austrálie. Abych dostavěl posledních pár silnic a otevřel si poslední bunkr.

Peko.

Děkuju těm, co mi postavili mosty a nabili baterky.

Prince of Persia: The Lost Crown / PS5 / 28 hodin / #dohrano

Hře jsem dal nějákých deset hodin když vyšla a pak odložil. Nedávno jsem se k ní vrátil a jelikož jsem si moc nepamatoval, rozjel jsem hru od začátku. První odložení byla velká chyba...

Po dohrání jde asi o jednu z nejlepších metroidvanií které jsem kdy hrál a vlastně vůbec. Začátek může být pozvolný a vcelku obyčejný...jakmile se ale hra rozkošatí, přibydou rozličné schopnosti a otevřete více lokací, nejde se skoro odtrhnout.

Sargon se ovládá úplně perfektně, hra běží nádherně, hudba v pozadí dodá atmosféru. Celá mapa je kolosální a pořád je co objevovat. Bossové a souboje s nimi, i když se to zprvu nemusí zdát, jsou od půlky naprosto vynikající a jde o úplnou lahůdku. Konec byl zcela epický....ta hra klame tělem a je to znát...dohráno má asi jen 16 procent hráčů na PS. Zvolna až pozvolna se prochází aby postupně nabírala na tempu v běhu kolem poloviny a poslední třetina je naprosto parádní akční sprint.

Jediné mínus je, a je to škoda, že hra nenabízí mod new game plus...na druhou stranu se lze po dohrání vrátit dosbírat mapu, dát si různé výzvy atp...to je jen o něco méně fajn. Určitě se zanedlouho vrátim.

Nelze než velice doporučit.

Black Myth Wukong / PS5 / 42 hodin / #dohrano

Tohle byl teda "One tough nut to crack"

Hru jsem pořídil v době kdy vyšla. Jde o poměrně lineární dílo a rozdělení do šesti odlišných kapitol je jen ok. První akt byl fajn, takový rozjezd. Druhý mě ale odradil protože jde o docela hnusné prostředí a obtížnost skokově narostla. Přitom nejde moc extra farmit. Vůbec bych se nedivil kdyby mnoho hráčů v tomto aktu skončila. Nedávno jsem si ale řekl že to zkusim rozlousknout. Sice to bylo jako bušit do zdi, ale nakonec jsem ji prorazil. Následující akty už byly skvělé jak prostředím tak graficky.

Mytologie fajn, bossové a potvory také...někteří z nich úplně parádní. Mnoho recenzí zmiňovalo že hra není tak těžká jako soulsovky a to mi přijde poměrně zavádějící. From Soft jsem dohrál vše kromě Sekira a u Wukonga jsem se často vztekal mnohem více. Zatímco u From Softu jde měnit buildy, cheesovat nebo farmit...zde to moc nešlo.

Hra mě tedy donutila k různým pokusům jak rozhodit schopnosti, ale ta variabilita není tak pestrá. Někteří bossove šli na první pokus, někteří mi ale dali dost zabrat. Trochu nepomáhá že je bossfight často o tom, použít správnou schopnost ve správné chvíli a nikdy jinak...v tomhle mi to přišlo o dost méně svobodné.

Na druhou stranu, když jsem se chytnul tak šlo o parádní jízdu s krásnou grafikou, parádní hudbou a fajn prostředím.

Určitě to nedoporučuji každému, kdo chce ale pořádnou challenge, ten bude spokojen. Jo, trochu mě mrzí že se neobjeví písečný mnich ale jen prase, ale co už. Určitě časem zkusim true ending a rozhodně new game plus, na kterou se těším, protože už vím co a jak, a bude to supr jízda.

Gta5 / ps5/ 29h

První jra dohraná na ps5. Asi žádný výkon. Ale mám rodost. Po dlouhé době něco dohranýho. Jinak z gt5 takový rozporoplný pocity. Na to jak jsem se na ní těšil. Tak nějakej extra wow efekt z příběhu se nedostavil. To vicecity jsem si užil asi víc tenkrát na pc. Nebo jsem udělal něco špatně?

Like a Dragon: Pirate Yakuza in Hawaii / PS5 Pro / 38h / #dohrano

zacal sem hned v unoru kdy to vyslo, ale pak sem odlozil kvuli jinejm titulum. nejslabsi dil ever! :(

A Plague Tale: Innocence / PS5 / 17 hodin / #dohrano

Bohužel se to u mě nesetkalo s takovým nadšením jako u ostatních. Těšil jsem se na to, ale vůbec mi nesedl ústřední motiv krys. Postavy ani příběh mi vůbec nepřirostl k srdci, žádný zimomravky, žádný slzy nad ztrátou toho či onoho. A přišlo mi to nevyvážený - bosse jsem dal s prstem v nose, ale pak jsem se na X hodin zasek u Roderica tlačícího vozejk. Průchod bitevním polem ovšem byl top, francouzská angličtina mi ladila uchu a Amicia byla fajn parťák... i Hugo. Bohužel jsem se prostě nemohl zbavit dojmu, že se někdo hodně snažil napodobit TLoU, což je u mě spíš na obtíž, protože tam je laťka hodně vysoko.

Těším se na Requiem? Asi ne. Zahraju? To zase jo... Ale až po Alan Wake, kde zimomravky přišly hned po 20 minutách hraní...

Indiana Jones and The Great Circle / 48 hodin / #dohrano

Na tuhle pecku jsem si krapet počkal, protože optimalizace nebyla kdovíjaká a s příslibem PS5 verze měla vyjít i podpora FSR, na který je tým červená odkázán. Inu, čekání se ale vyplatilo.

S Indym jsme viděli opravdu nádherná barvitá místa, prošmejdili jsme každý kousek džunglí a pouští, ukradli nalezli spoustu artefaktů a semtam nakopali pár náckovských zadků.

Dokončení na 100% byla už jen taková sladká tečka, kterou jsem si nemohl odpustit.

Bulletstorm: Full Clip Edition / PS5 / 10h / #dohrano
You fungal rimjobs!
Tohle jsem si užil naprosto nečekaně. Měl jsem náladu na nějakou FPS, kouknul jsem do knihovny a tohle tam bylo z pluska. Moc jsem nečekal, ale smál jsem se, bavil se. Jako bych koukal na Snake Plisskena, nebo něco podobnýho - nebere se to vážně, ale není to přepinděná parodie - příběh jaz devadesátkovýho béčka, drsný hlášky, skillshoty mě postrkovaly, abych byl v zabíjení trochu kreativnější, a v důsledku jsem si to díky tomu o dost víc užil.
Jako relax je to paráda.

Dead Space Remake (2023) / 17 hodin / PS5 / #dohrano

Léto jako vždy patří restům a Dead Space jsem si dlužil už dlouho. Původní hra mě úplně minula, protože jsem byl tou dobou dostatečně saturován Silent Hilly a Resident Evily, tak jsem nějak necítil potřebu se do toho pouštět.
Hrál jsem výhradně po setmění se sluchátky na uších a místy je to teda velice intenzivní. Pasáže ve stavu bez tíže skvělé, klidně by jich mohlo být víc. Pocit obří opuštěné vesmírné stanice uprostřed ničeho se podařil na výbornou. Co mě ale strašně štve, je absence jakéhokoliv úhybného manévru, nebo obrany. Tlačítko pro dodge mi prostě chybí, všechna monstra tak člověk musí vystřílet na první dobrou, případně je paralyzovat a odběhnout dál.

Celkově milé. Lootování nepřátel rozšlápnutím mi bude chybět, ale vracet se k tomu nebudu. 7/10

DOOM Eternal / PS5 / 26 hodin / #dohrano
Nakonec jsem to zlomil, ale je to teda neuvěřitelně hektický, můj gamepad bude teď potřebovat cigaretu.

Každopádně finální verdikt: DOOM 2016 je lepší.

Wolfenstein: Youngblood (2019) / PS5 Pro + Portal / 24 hodin / #dohrano

TL;DR Poslední Wolfenstein je za mnou, IB challenge Escape From Castle Wolfenstein splněna. Za odměnu mi teď musíte říkat Terror Billy :-P Jo a byla to nejhorší hra celé série. Dál číst nemusíte.

* * * * *

Sorry jako, ale Wolfenstein bez Blažkoviče prostě není Wolfenstein. On tady B.J. sice je, ale jen v cutscénách - ani chvilku si za něj nezahrajete. Tak jsem ho aspoň dal na dva ze tří závěrečných screenshotů. Jinak jsou tentokrát v podstatě všechny postavy ve hře ženského pohlaví, samozřejmě až na hlavního záporáka a pár očividných nýmandů, které musíte zachraňovat v sidequestech. Hrát za holku mi nevadí (zdravíme Laru, EVE, Joannu, 2B, Chloe, Bayonettu, Jill, Chun-Li a další), ale hrát za jednu ze dvou Blažkovičových dcer bylo čiré utrpení. Ono totiž i když tuhle hru hrajete sám, tak vlastně hrajete za obě a to je fakt zlý.

Youngblood je primárně co-op a hrát ho sám vlastně odporuje záměru tvůrců. Dokonce mi dalo dost práce objevit, jak vlastně single hru rozjet (musíte zahostovat hru a nastavit ji jako offline, což je fakt neintuitivní). Jenže já prostě vždycky všechno hraju sám a nehodlám na tom nic měnit. Vybral jsem si tedy jednu ze sester (je úplně jedno jakou si vyberete - obě jsou ošklivé, protivné a navzájem se oslovují mužskými jmény), ale té druhé jsem se nezbavil, hrál za ni algoritmus. Zdráhám se říct AI, protože dneska si pod tím každý představí něco jiného, než bych měl na mysli. A hlavně spíš než umělá inteligence je to umělá tupost.

Ono jde o to, že ségra mi celou dobu nejen strašně lezla na nervy debilníma kecama, ale hlavně se v akci chovala jako totální poleno. Nedokázala si prostě najít klidnější místečko, odtamtud postupně sejmout ty nejhorší protivníky a zbytek dorazit zblízka, ideálně zezadu sekerou. Ne, místo toho se vždycky sebejistě vydala přímo doprostřed chumlu nepřátel a za chvíli už chcípala, takže jsem tam musel taky naběhnout a "dobít" jí zdraví. Ve hře je totiž něco jako společný životy, který jsou maximálně tři. Pokud někdo z vás dvou umře, tak umře i ten druhý. Takže se musíte pořád starat jeden o druhého, což chápu ve skutečným co-opu, ale tady mě to fakt neskutečně sralo.

Jinak se to v podstatě hraje podobně, jako předchozí New Colossus, akorát že:

* místo ponorky slouží jako centrální hub sídlo odboje v pařížských katakombách
* místo plnění misí po světě se vydáváte do různých městských částí Paříže
* místo absurdního humoru... není vlastně nic, nebo jsem apoň nic nepostřehnul
* všichni mluví s přehnaným jakože francouzským přízvukem, což je otravné
* lokací je opravdu málo a i když jsou krásné, tak jsou dost malé
* hlavních questů je jen sedm (!), každý z nich tak na hodinu
* vedlejších questů jsou tři prdele, ale jeden jako druhý a jsou nudné

Ten poslední bod vlastně platí i pro New Colossus, ale tady je vzhledem k minimálnímu množství dostupných lokací mnohem zjevnější. Tvůrci se to rozhodli "vyřešit" tak, že pod každou lokací jsou ještě podzemní katakomby, ve kterých se některé sidequesty odehrávají... Ale i tyhle lokace jsou jedna jako druhá a navíc je v nich hovno vidět :-) Takže jsem si jako jeden z prvních zbraňových upgrade pořídil svítilnu na kvér, abych nemusel pořád prohazovat baterku a zbraň. Toho jsem si užil dost ve třetím Doomu, ale tam to aspoň spolu se sound designem budovalo atmosféru. Tady to bylo jen otravné.

Tolik hodin jsem ve hře strávil vlastně jen proto, že hlavní questy a bossové v nich jsou oproti sidequestům neúměrně obtížnější. To jsem zjistil hned u toho prvního, který mě vzhledem k tomu, že jsem tou dobou (vlastně hned na začátku) neměl prakticky žádné upgrady, opravdu nepříjemně překvapil. Za normálních okolností bych to asi ragequitnul, ale já tu IB challenge fakt chtěl :-) Takže jsem si dočasně snížil obtížnost (jinak jsem jel na mou oblíbenou normální prostřední), nácka udolal a pak se hned pustil do levelování. No a vyplatilo se. Kdybych se totiž prosekal jen hlavní dějovou linií, tak bych po jejím skončení neměl už vůbec žádnou motivaci se do sidequestů pouštět.

Nicméně bylo to fakt utrpení. Gunfight není špatný a pár zbraní jsem si vyloženě oblíbil, stejně jako vrhací sekery. Speciální oblek, který máte na sobě, ospravedlňuje možnost určitých nepřirozených vylepšení (dočasná neviditelnost, dvojskok, poweslam atd.), které jsem občas s radostí použil. Nepřátelé jsou rozmanití, mají svá slabá místa, pořád něco šprechtí německy, mají rozumný levelscaling a jejich "inteligence" je na úrovni ségry, což úplně nevadilo :-) Ale jakous-takous atmosféru hry mi totálně zničily neustálé debilní kecy obou sester a jejich soudružek odbojářek. Kdo tohle vymyslel, toho by měli pověsit za koule (pokud je má).

Když na sebe ségry během přestřelky pořvávají věci typu: "Holy fucking shit! You're pretty awesome!", "You're killing it, sis!", "Badass and inspirational!" (opravdu!) nebo "I'm born to kill more Nazis!", tak jsem skřípal zuby (ale v tom bordelu při přestřelce to většinou nakonec zaniklo). Když mi při misi někde v továrně plné nácků, kterým jsem se zrovna snažil šikovně vyhnout a najít si lepší pozici, najednou zapraskalo ve sluchátkách a hlavní odbojářka mě začala dojatě ujišťovat, že na nás spoléhá celý odboj, Francie, lidstvo atd., tak jsem málem vyskočil z kůže (ale děje se to tak často, až jsem si na to nakonec zvyknul).

Ale že ségra bude během mého lootování, které mě na rebootovaném Wolfensteinovi vždycky hodně bavilo, náhodně pobíhat kolem a pořvávat: "Oh shit, what is this for?", "Hey sis, look what I found here!", "Wow, I found something cool!" (třeba při pohledu na lékárničku nebo kus papíru...) nebo prostě jen "Hey ya!", když šla jen tak kolem (vždycky jsem se leknul, že zdraví nějakýho nácka, čehož by určitě byla schopná), to mě fakt moc a moc sralo. Kolikrát jsem si ji při tom spletl s náckem a pokropil ji. Kolikrát jsem zalitoval, že hra nemá friendly fire. Kolikrát jsem si přál, abych se jí mohl nějak zbavit. Jen aby už zavřela hubu!

Jak je vidět, já prostě fakt nejsem týmový typ :-D Ani v životě, ani v práci, ani ve hrách. Nicméně tohle si B.J. Blažkovič opravdu nezasloužil... A to ani nemluvím o tom, jak ho prezentovali během zakončení hry (nebudu spoilovat). Youngblood jsem si tímto sice odškrtnul, ale za součást série ho prostě nikdy nebudu považovat. A pokud se Wolfenstein dočká nějakého dalšího restartu (protože vytyčeným směrem podle mě nelze dál pokračovat), tak doufám, že to bude návrat ke kořenům. MachineGames hry umí, pokud dostanou dobrý background (viz Indy). A původní Wolfenstein je v tomhle směru materiál jako žádný jiný!

DOOM (2016) / PS5 / 18 hodin / #dohrano

Jedu teď na vlně FPS, ale jelikož Eternal mě moc nebavil, nechtěl jsem vysolit plnou cenu za Dark Ages. A tu jsem si vzpomněl, že původní restart Dooma z roku 2016 jsem úplně vynechal.

Zklamaný jsem nebyl, naopak, je to super. Oproti trojce je to daleko rychlejší a větší řezba, ale zase tam člověk neskáče jak koza jako v Eternalu. Mezi Doom 3 a Eternal je to IMHO přesně na půl cesty. Prostředí střídající zdevastovanou Marťanskou základnu a peklo evokuje trojku, zbraně a glory kills zas Eternal.

Parádní akční řežba, jsem rád, že jsem ho dal.

Pure Mini Golf / PS5 / 1 hodina / #dohrano

LocoRoco (2006) Remastered (2017) / PS5 + Portal / 9,5 hodiny / #dohrano

O tom, jak moc mám rád Loco Roco a co pro mě znamená, jsem se rozepsal před pár lety, kdy jsem dohrál dvojku. Zmiňuju tam taky, že existují remastery pro PS4, ale že už to není ono. Ovšem život je změna: nakonec jsem se je stejně rozhodl odehrát, hlavně kvůli trofejím. Do trofejí jsem totiž blázen ¯\_(ツ)_/¯

Infinite Backlog má navíc na LocoRoco sérii challenge Rock the World. Jakmile dohraju remasterovanou dvojku (nemusel bych, ale já se na to naopak hrozně těším), čeká na mě třetí díl - Midnight Carnival. Ten mi ovšem vůbec nesedl, protože byl založený na úplně jiné mechanice pohybu, takže jsem ho před lety nedohrál... Ale tak třeba mi to teď s odstupem půjde líp.

Zatnu prostě zuby. Challenge je challenge :-)