Sin and Punishment: Star Successor / Wii / 10 hodin / #dohrano

Pred par lety jsem uspesne dotahl do konce prvni dil, cili nezbylo nic jineho, nez dorazit do konce i dil druhy. Ten jsem pritom rozehral chvli po vydani v roce 2010, ale nedotahl jsem ho od te doby do konce. Hra obsahuje totiz nektere neskutecne frustrujici a desive pasaze, ktere mne po dohrani vzdy donutily hru na chvili odlozit a znate to - z denni pauzy se stala tydenni a posleze "na neurcito". Ale vzdycky, kdyz jsem si k ni sednul, strasne mne hra chytla a bavila a zpetnou optikou vzato se divim, jak mi hra mohla tehdy pripadat jakkoliv narocna- no taky jsem mezitim dohral nekolik her tohoto zanru a uz mi to asi tak neprislo. Hlavni motivaci je ale samozrejme megapraskova grafika s unikatnimi bossy, naprosto ujetym pribehem o dvou detech, proti kterym se spikne cely vesmir i se svymi tvurci najednou. Jakoze - proc chtit od her cokoli mensiho? Nezbyva, nez se chopit strelne zbrane s neomezenou munici, verneho meciku a prokosit si cestu ven, kam ani buh nechce pachnout.

Hra ma jenom 7 levelu, ale jsou radne dlouhe - pocitejme zhruba hodinu na level - no obcas jsem nektere pasaze opakoval. Proti prvnimu dilu je ale tady nekonecno continues, takze se skutecne nejde vymlouvat na to, ze by hru "neslo dohrat". Jako vetsina modernich her od studia Treasure - opak je pravdou. Tuto hru neni mozne nedohrat. A protoze nabizi skutecne pestrou paletu prostredi (v ramci kazdeho levelu se nejmene trikrat vzdy zmeni vizualni tema) a dechberouci design nepratel a jejich paternu a v neposledni rade take uzasnou hudbu - od hry se tech par hodin (byt rozlozenyych v mem pripade do bezmala patnacti let, ehm ehm) nebudete chtit odtrhnout. Je to presne ten typ hry, ktery budete chtit ukazovat navstevam a kochat se jejich svesenymi celistmi, jak obdivuji holomajznu na obrazovce, kterou vy samozrejme bravurne zvladate. Cista radost!

Na hre vyzdvihuji primocare ovladaci schema - zakladni strelba / mec na tlacitku B, nabijeci strela / zamerovani na tlacitku A a k tomu jeste uskoky s nekolika framy nesmrtelnosti na tlacitku Z. Nic vic. Zbytek obstarate joystickem a zamerovanim Wiimotu, kterym musite zbesile zamerovat. Pravdou ale je, ze hra je stavena primarne na klasicky (Game Cube) ovladac, podobne, jako prvni dil - takze ta zbesilost je spise jen povrchni - ve skutecnosti je to preciznost, ktera vyhrava. Ja si ale teda hru s ukazovatkem Wiimotu uzil vice. Rovnez je zde mozne pridat do hry druheho hrace, ale ten je redukovan jenom na zamerovac a do hry neprinasi nic extra zajimaveho.

Na zaver bych dodal, ze hra prece jenom neni takovej nasleh, jako prvni dil pro Nintendo 64, ale je to porad naprosto exceletni "desitkova" strilecka - pokud mate radi japonske holomajzny, tohle je zcela bez diskuze naprosta nutnost. Navic jde o posledni puvodni titul tohoto legendarniho studia a i proto zatlacuji slzu a vrele doporucuji si hru kdyz uz ne zahrat, tak zkouknout alespon na Youtube. Je to vazne dobry!

Basic Math (1977) / Atari 2600 @ RetroArch / 1 hodina / #dohrano

Vždycky, když jedu vlakem navštívit předky na rodnou Vysočinu, tak se snažím o lehký digitální detox. O brain rot nemusím mít starost, protože právě na Vysočině jsou ještě místa, kde je signál tak mizerný, že na displeji smutně svítí EDGE a s tím si dneska nepřečtete ani zprávy, natož abyste mohli sjíždět lolitky na TikToku. No a herní detox jsem pojal taky úsporně - už s sebou netahám Steam Deck v plné polní, ale jen Miyoo Mini :-)

Pokaždé si na hraní dopředu vyberu nějakou obskurnost, kterou se pak během víkendu snažím dohrát. Minule to byla povedená westernová arkáda Gun.Smoke z roku 1988, tentokrát jsem se rozhodl zabrousit ještě dál do historie. Atari 2600 je konzole, kterou to (aspoň pro mě) vlastně všechno začalo. Některé hry na ní vypadají překvapivě dobře (vzhledem ke skromným technickým možnostem) a jsou relativně zábavné i dnes, jiné hry jsou na tom přesně naopak. No a ano, Basic Math je samozřejmě ten druhý případ :-) Ale to jsem věděl ještě předtím, než jsem ji začal hrát.

Edukativní hra, navíc jedna z prvních - to mluví samo za sebe. Hra, která má nádherný vizuál obalu, ale ve hře samotné se samozřejmě nic z toho neobjeví (ani by to nebylo technicky možné). Hra, ve které můžete trénovat čtyři základní aritmetické operace, a to ve variantách s jednomístnými a dvoumístnými čísly. To dohromady dává oněch "osm her", které jsou avizované na obalu :-) Nicmémě: "Both contemporary and retrospective reviews were generally unenthused by the game with common criticism being that it had poor quality graphics and was not appealing in terms of gameplay or control."

A to je pravda, protože nuda je to strašlivá a ovládání opravdu příšerné. Právě díky němu mi dohrání, resp. získání všech retroachievementů (protože hra samotná žádný konec nemá) trvalo celou hodinu, i když by to jinak byla záležitost na pár minut. Malou násobilku ještě ovládám a ani operace s dvoumístnými čísly mi zatím problémy nedělají :-), ale právě díky ovládání jsem několikrát omylem odpověděl špatně a jelo se znovu. Jo a musím taky zmínit naprosto ďábelské barevné podání - každá operace má svoji paletu a některé z nich jsou opravdu jen těžce stravitelné (viz druhý screenshot níže).

Rouhodně to ale byla zajímavá exkurze do dávných časů a těch šestnáct snadných retrochievos se taky hodilo. Přiznám se, že jsem to dělal hlavně kvůli nim :-D

Ovšem na příště už mám vybranou takovou záležitost, ze které vám všem spadne čelist. Fakt!

Bioshock 2/15h/xbox /#dohrano
Líbilo se mi to kupodivu víc než jednička. Hackovací minihra byla jednodušená, protože kdo má ve střílečce náladu na puzzly. Příběh o návratu do podmořského města už nebyl tak šokující, ale přišel mi lépe podložený a vysvetlený motivací postav. Možnost nechat sestřičky sbírat Adam a riskovat pro větší zisk mě bavila. Jsem zvědavý na trojku - Infinite.
Sherlock Holmes : Crimes and Punishments/7h/xbox /#dohrano
Lepší než ten Cthulhu díl, ale pořád ne tak dobré jako jejich pozdější počin Devils Daughter. Technický stav a úroveň hry bych odpustil, že není dokonalá, zub času, že jo. Ale to, že detektivní část je poněkud děravější už je větší problém. Nejsem až tak velký čtenář detektivek, ale Doylea přečteného mám a Holmes si podle mě zaslouží lepší scénář. Ale dohrál jsem to, konečně v oblasti detektivních her moc velká konkurence není,takže to má místo žebříku svého žánru.

Stellar Blade / PS5 / 36 hodin / #dohrano

Tahle hra mě během svého uvedení nějak minula, ale díky zdejším recenzím jsem tomu nakonec dal šanci.
A teda takovouhle jízdu jsem nečekal. Na kvalitu Nieru to samozřejmě nemá, ale i tak to bylo mimořádně kvalitně strávených 36 hodin, z nichž asi 10 jsem se kochal hlavní hrdinkou ve foto režimu.)
Ne jako fakt, z žádné jiné hry nemám tolik screenshotů. Za to je mi trochu stydno, ale což. Pro příznivce sci-fi žánru, hutné řežby s dokonalým ovládáním a vnadných asiatek je tohle jasná volba.

Jediné mínus jsou trochu monotónní a tupé sidequesty, ale co by člověk pro nové bikini neudělal.

Dave the Diver / PS5 / 66 hodin / #dohrano

Čekal jsem feel good relax, pohodu a nezávislárnu a dostal jsem místo toho nekompromisně tvrdou korejskou šichtu s troj-áčkovou produkcí kamuflovanou pixel artem. Klidně moh být tenhle držitel ceny BAFTA o dvacet hodin kratší včetně DLC kolaborace s Yakuzou, Balatrem a Dredge a vůbec bych se nezlobil. Tak jako tak byla tahle kompilace miniher s vlastními minihrami moc fajn.

Clair Obscur: Expedition 33/40 hodin/#dohrano

Gaypass se hodí, hráno na Pc.
Ale jooo, moc pěkná grafika a dokonalý soundtrack co nedostanu z hlavy!!! Asi jako Xeno X, ten je v mozku taky zarytý navždy. Nějaké challenge jsem nechala, ale jinak poměrně poctivě hledala a likvidovala co se dalo. Souboje super, i když jsem nejsem fanda quick time blbostí. Jen nevím, jestli jsem spokojená s tím koncem.... Tak jako tak jsem si užívala :) 4,5 kadibudky z 5 bych dala

Clair Obscur: Expedition 33 / XSX / 45 hodin / #dohrano

Och, toto bola asi moja zatiaľ druhá najobľúbenejšia hra tohto roku a obrovské pozitívne prekvapenie. Vynikajúca autorská vízia, príbeh, ktorý má čo povedať, dychberúci visual design a hudba, ktorá nemá žiadne právo byť takto dobrá. Dohral som to do dohrana, lvl 90, takmer všetok optional content vrátane challenge "endless" veže.

9.9/10 (0.1 dole za skákacie/parkúrové pasáže, ktorých je tam síce asi 5, ale je to presne o 5 viac, než by v hre s takto floaty pohybom malo byť.)

Dead Island 2 /PC / 45,5 hodin / #dohrano
Po vydařený zombie rubačce Dead Island jsem teď rozehrál a dohrál i druhej díl. Graficky je to samozřejmě uplně někde jinde, ale jinak skoro ze všeho jsem měl pocit takovýho dejavu. Prostředí mi přišlo hodně podobný naopak asi mín variabilní. Je to prostě pořád jen město. Ale asi víc variabilnější je útok aneb jak zabít zombíka na 1000 a 1 způsob :) Zhruba do 3/4 hry jsem se snažil plnit i vedlejší úkoly, než mě přestal boj bavit a ono ty vedlejší úkoly o ničem jinym nejsou. To je jen ve smyslu dojdi tam a tam a pak 10 minut likviduj všechno, co se na tebe řítí. Pak už jsem na zbytek ostatních vedlejších úkolů rezignoval a vzal to přímo po hlavní příběhový lince, která je na béčko vcelku slušná :)

DEEFHA: Hele "nepatri" to sem... ale diky za to.

Velvet 89 (2024) / Steam Deck / 1,5 hodiny / #dohrano

Připomínka Sametové revoluce ve formě hidden object game (resp. hidden person aneb Where's Wally na přelomu dějin). Už to tady dohrál kdekdo, takže to asi nebudu víc komentovat. Snad jen že v roce 1989 mi bylo jedenáct let, což bylo přesně tak akorát na to, abych pochopil, že jsem měl ohromné štěstí. I když u nás na maloměstě všechno probíhalo úplně jinak, tak to prostě do budoucna znamenalo, že jsem v socialismu prožil jen tu část života, na kterou stejně v průběhu dalších událostí zapomenu. Přesně tak se nakonec i stalo a jsem za to moc rád.

Nicméně kdyby ta revoluce tehdy byla trochu míň sametová (ze strany "revolucionářů"), tak jsme dneska ty zkurvené komunisty nemuseli mít tam, kde i po těch pětadvaceti letech pořád jsou. Někdy trocha násilí prostě neuškodí. Nejhorší na tom je, že až se to za chvíli zase otočí na druhou stranu, tak oni se s tím párat nebudou.

Ale to sem nepatří.

Half Life: Opposing Force / 10 hodin / PC #dohrano

Tuto hru jsem dohral jedinkrat v zivote a to v dobe vydani - a moc se mi libila. Chvilemi mi dokomce prisla lepsi, nez puvodni Half Life - prostredi je vice komplexni, nove zbrane zajimave a interakce s vojaky mi prisla velice vitanym a necekanym doplnkem. Atmosfera super, obtiznost tak akorat, sekce na Xenu v podstate anulovany - proste mi to sedlo.

Tedka mi ale hra prijde, ze zestarla dost blbe. Uz prvni Half Life s odstupem casu poztracel vetsinu sveho lesku a primarne motivuje jenom nostalgie. No Opposing Force ukazuje svuj vek jeste vice. Puzzly jsou prilis primitivni, souboje repetetivni a i ty nejtezsi pasaze neni problem odehrat pomoci magnumky, ktera umi trefit jen jediny trojuhelnik cile a po dvou vystrelech povoli i silnejsi skvadry nepratel. Neni v tom zadna elegance - vyzadovany skill se vice blizi klasickemu Quakovi, nez-li akcni adventure. U simulatoru vojaka je to pochopitelne.

No asi nejhure dopadla interakce s vlastnimi vojaky - atmosferu to dokresluje dobre, ale prilis rychle cloveku dojde, ze jsou naprosto k nicemu a krom povinnych pasazi jsem je proste nechaval stat na miste a ignoroval.

Hudba, grafika a celkovy design je porad velmi dobry, na to si nemohu stezovat - cele to dava hlavu a patu a hru jsem dohral vlastne rad. Ovsem z vedomim, ze k teto se asi nikdy v zivote uz nevratim (a neni mi to lito). Nekdy ty midgeny proste nezestarnou dobre. Uvidim, jestli dostanu chut na Blue Shift.

BIMBAS: och, tak moja recenzia bude teda naozaj veľmi odlišná, už som pred koncom a dal by som bez preháňania 9.9/10

Clair Obscur: Expedition 33 / 31h / PC / #dohrano

Nebudu kolem toho chodit dlouho. Je dost recenzí na tuhle hru. Mne ucarovala hudba a nevsedni zápletka už při spatření prvního traileru. Po jejím rozvázání a pochopení? jsem trochu vystřízlivěl, ale i tak davam hře 7/10.
Plné hodnocení nedám protože mi nesedl system jrpg a quick time mechaniky. Nesedla mi vizuální stránka hry. V recenzích slýchám, že je to krásné. No ono je, někde v lese na paloučku, nebo u ohýnku, ale pak zjistite, že celá ta kulisa je strašně prázdná, koridor, monstra poměrně ošklivá a celé jak sešité z Alenky v říši divů, Sack boye a zbylých assetů z Dark souls. Přišlo mi to jako sýrový popcorn. Takové nic v puse s velkým očekáváním. Alespon jsem si olízl prsty. Příběh hezký, ale týjo, mohli tam dát pointově něco uchopitelnějšího.
Každá postava má trochu jinou mechaniku, navzájem se efekty potkávají a proplétají, takže je z toho celkem dost variací. Já už ke konci jel rovně do cíle, protože me nebavilo řešit nic kolem. Asi v polovině hry jesem přepl na nejsnažší obtížnost, protože mi nepřišlo zábavné minout o pikosekundu úskok/parry a být instantně mrtvý. Rozdíl v obtížnosti šel bohužel rapidně dolu a výzva to už skoro nebyla. Jestli jsem opakoval "jednu !" bitku od té doby. Některé úseky hry jsem probíhal a obíhal nepřátele, protože me nebavilo delat 10x to samé (pain jrpg světů, nedohráíl jsem kvůli tomu ani Ni No Kuni). Nejzábavnější charakter a nejvyšší dmg deal jsem měl se Sciel. Za Gustava by měl dostat někdo za uši.

Hogwarts Legacy / 24 hodin (hlavni pribeh, zbyva mi ale jeste spousta sidequestu) / PS5 / #dohrano