Whispers of Prague: The Executioner's Last Cut / 6 hodin / PC / #dohranopo fakt dlouhé době jsem zkusil adventuru. a jsem rozpačitý. tentokrát otočím pořadí a začnu částí A budu si remcat :)
první půl hodinu jsem se musel docela přemáhat a nutit. na první dobrou to vypádá, že dostáváte něco jako flashovou hru z doby před jednou dekádou, případně něco čeho jsou stohy v googleplay a appstoru. grafika je kýčově přebarvená a komiksově sladká, hudba doslova výtahová, příběh paperbackový brak o tajných stoletých řádech, popravčích mečích, rituálech... to celé se údajně odehrávající v Praze ze které jsem poznal tak akorát (snad) Malé náměstí (to trojúhelníkové vlevo od Staromáku). nechci být škarohlíd, ale až jsem si musel ověřit že studio fakt sídlí v Praze. například to zelené údolí u ípáku bych fakt rád viděl v reálu.
většina 2d obrázků na kterých si můžeme zvýraznit aktivní, sebratelná, nebo prozkoumatelná místa, je statických jak šutr, maximálně někdě bliká světlo nebo běží mrak. dialogy v češtině působí fakt děsně strojeně a neuvěřitelně. a taky je to tzv. zákeřná adventura. některé eventy jako duležité telefonáty se spustí čistě v momentě kdy odejdete dost daleko od lokace kde je ten kdo vám volá. když s nim kecáte na přímo, nezmíní se, snad že by se červenal, počká až budete tři okna daleko a pak vám teprve zavolá. lahůdka je taky rozhovor, ve kterém musíte odpovědět na tři otázky po sobě pokaždé jednu správnou ze tří možných odpovědí, aniž vám hra dá jakkoliv najevo že se to od vás očekává. tady sem musel fakt lovit na netu. vůbec dost často zakysnete na potřebě na konkretním okně udělat konkretní věc takže kýble backtrackingu a zkoušení všeho na všechno.
na druhé straně stojí celková podivuhodně příjemná atmosféra, zajímavý nápad se smartphonem (btw lidem si musíte říct o číslo, pak jim můžete volat o rady) nebo vaši asistenční AI. taky pokládám za důležité zmínit, že celou hru dělali dva lidi (a podle titulků testovala celá rodina Rachůnkova :D) plus hudebník plus grafička. hra se nevyhla faulům které bych v tomto století už neočekával, nicmeně po počátečním překousnutí jsem se jí propotácel do konce a nezazdil ji v půlce, což u mě přeci jen něco znamená, protože nedohraných titulů mám oproti dohraným, stohy. celé je to jako návrat o deset patnáct let nazad. v něčem v dobrém, v něčem moc ne.
sumasumárum, už jsem utratil deset eček za větší kraviny a proplítval šest hodin nudněji.