A Plague Tale: Innocence / XSS / 13 hodin #dohrano

Absolute cinema! Pribeh, prostredi, grafika, atmosfera, soundtrack, herni mechaniky. Vsechno na jednicku s hvezdickou. Nedalo se od toho odtrhnout :)

Broken Sword: Shadow of the Templars Reforged / PC / 8 hodin / #dohrano

Veľmi pekný remake jednej z tých lepších point-and-click adventúr z 90s. Celkom zaujímavý a dobre napísaný príbeh (aj keď záverečné rozuzlenie je pravda trochu poslabšie), zábavné dialógy a postavičky, v remaku aj pekná grafika, príjemné rozhranie a dobrý systém hintov. Uvidíme, aká bude dvojka :)

Doom: The Dark Ages / PC / 22 hodin / #dohrano

Tak všichni už to asi řekli za mě. Já jsem si to po hodně dlouhý době fakt užil jako brutální jízdu. Neprošel jsem všechny mapy komplet, nakonec hotovo na 82 %. Víc takovejch single player her!

DEEFHA: gratulujem, aj keď v názore na hru sa veľmi rozchádzame :)

Wolfenstein: Youngblood (2019) / PS5 Pro + Portal / 24 hodin / #dohrano

TL;DR Poslední Wolfenstein je za mnou, IB challenge Escape From Castle Wolfenstein splněna. Za odměnu mi teď musíte říkat Terror Billy :-P Jo a byla to nejhorší hra celé série. Dál číst nemusíte.

* * * * *

Sorry jako, ale Wolfenstein bez Blažkoviče prostě není Wolfenstein. On tady B.J. sice je, ale jen v cutscénách - ani chvilku si za něj nezahrajete. Tak jsem ho aspoň dal na dva ze tří závěrečných screenshotů. Jinak jsou tentokrát v podstatě všechny postavy ve hře ženského pohlaví, samozřejmě až na hlavního záporáka a pár očividných nýmandů, které musíte zachraňovat v sidequestech. Hrát za holku mi nevadí (zdravíme Laru, EVE, Joannu, 2B, Chloe, Bayonettu, Jill, Chun-Li a další), ale hrát za jednu ze dvou Blažkovičových dcer bylo čiré utrpení. Ono totiž i když tuhle hru hrajete sám, tak vlastně hrajete za obě a to je fakt zlý.

Youngblood je primárně co-op a hrát ho sám vlastně odporuje záměru tvůrců. Dokonce mi dalo dost práce objevit, jak vlastně single hru rozjet (musíte zahostovat hru a nastavit ji jako offline, což je fakt neintuitivní). Jenže já prostě vždycky všechno hraju sám a nehodlám na tom nic měnit. Vybral jsem si tedy jednu ze sester (je úplně jedno jakou si vyberete - obě jsou ošklivé, protivné a navzájem se oslovují mužskými jmény), ale té druhé jsem se nezbavil, hrál za ni algoritmus. Zdráhám se říct AI, protože dneska si pod tím každý představí něco jiného, než bych měl na mysli. A hlavně spíš než umělá inteligence je to umělá tupost.

Ono jde o to, že ségra mi celou dobu nejen strašně lezla na nervy debilníma kecama, ale hlavně se v akci chovala jako totální poleno. Nedokázala si prostě najít klidnější místečko, odtamtud postupně sejmout ty nejhorší protivníky a zbytek dorazit zblízka, ideálně zezadu sekerou. Ne, místo toho se vždycky sebejistě vydala přímo doprostřed chumlu nepřátel a za chvíli už chcípala, takže jsem tam musel taky naběhnout a "dobít" jí zdraví. Ve hře je totiž něco jako společný životy, který jsou maximálně tři. Pokud někdo z vás dvou umře, tak umře i ten druhý. Takže se musíte pořád starat jeden o druhého, což chápu ve skutečným co-opu, ale tady mě to fakt neskutečně sralo.

Jinak se to v podstatě hraje podobně, jako předchozí New Colossus, akorát že:

* místo ponorky slouží jako centrální hub sídlo odboje v pařížských katakombách
* místo plnění misí po světě se vydáváte do různých městských částí Paříže
* místo absurdního humoru... není vlastně nic, nebo jsem apoň nic nepostřehnul
* všichni mluví s přehnaným jakože francouzským přízvukem, což je otravné
* lokací je opravdu málo a i když jsou krásné, tak jsou dost malé
* hlavních questů je jen sedm (!), každý z nich tak na hodinu
* vedlejších questů jsou tři prdele, ale jeden jako druhý a jsou nudné

Ten poslední bod vlastně platí i pro New Colossus, ale tady je vzhledem k minimálnímu množství dostupných lokací mnohem zjevnější. Tvůrci se to rozhodli "vyřešit" tak, že pod každou lokací jsou ještě podzemní katakomby, ve kterých se některé sidequesty odehrávají... Ale i tyhle lokace jsou jedna jako druhá a navíc je v nich hovno vidět :-) Takže jsem si jako jeden z prvních zbraňových upgrade pořídil svítilnu na kvér, abych nemusel pořád prohazovat baterku a zbraň. Toho jsem si užil dost ve třetím Doomu, ale tam to aspoň spolu se sound designem budovalo atmosféru. Tady to bylo jen otravné.

Tolik hodin jsem ve hře strávil vlastně jen proto, že hlavní questy a bossové v nich jsou oproti sidequestům neúměrně obtížnější. To jsem zjistil hned u toho prvního, který mě vzhledem k tomu, že jsem tou dobou (vlastně hned na začátku) neměl prakticky žádné upgrady, opravdu nepříjemně překvapil. Za normálních okolností bych to asi ragequitnul, ale já tu IB challenge fakt chtěl :-) Takže jsem si dočasně snížil obtížnost (jinak jsem jel na mou oblíbenou normální prostřední), nácka udolal a pak se hned pustil do levelování. No a vyplatilo se. Kdybych se totiž prosekal jen hlavní dějovou linií, tak bych po jejím skončení neměl už vůbec žádnou motivaci se do sidequestů pouštět.

Nicméně bylo to fakt utrpení. Gunfight není špatný a pár zbraní jsem si vyloženě oblíbil, stejně jako vrhací sekery. Speciální oblek, který máte na sobě, ospravedlňuje možnost určitých nepřirozených vylepšení (dočasná neviditelnost, dvojskok, poweslam atd.), které jsem občas s radostí použil. Nepřátelé jsou rozmanití, mají svá slabá místa, pořád něco šprechtí německy, mají rozumný levelscaling a jejich "inteligence" je na úrovni ségry, což úplně nevadilo :-) Ale jakous-takous atmosféru hry mi totálně zničily neustálé debilní kecy obou sester a jejich soudružek odbojářek. Kdo tohle vymyslel, toho by měli pověsit za koule (pokud je má).

Když na sebe ségry během přestřelky pořvávají věci typu: "Holy fucking shit! You're pretty awesome!", "You're killing it, sis!", "Badass and inspirational!" (opravdu!) nebo "I'm born to kill more Nazis!", tak jsem skřípal zuby (ale v tom bordelu při přestřelce to většinou nakonec zaniklo). Když mi při misi někde v továrně plné nácků, kterým jsem se zrovna snažil šikovně vyhnout a najít si lepší pozici, najednou zapraskalo ve sluchátkách a hlavní odbojářka mě začala dojatě ujišťovat, že na nás spoléhá celý odboj, Francie, lidstvo atd., tak jsem málem vyskočil z kůže (ale děje se to tak často, až jsem si na to nakonec zvyknul).

Ale že ségra bude během mého lootování, které mě na rebootovaném Wolfensteinovi vždycky hodně bavilo, náhodně pobíhat kolem a pořvávat: "Oh shit, what is this for?", "Hey sis, look what I found here!", "Wow, I found something cool!" (třeba při pohledu na lékárničku nebo kus papíru...) nebo prostě jen "Hey ya!", když šla jen tak kolem (vždycky jsem se leknul, že zdraví nějakýho nácka, čehož by určitě byla schopná), to mě fakt moc a moc sralo. Kolikrát jsem si ji při tom spletl s náckem a pokropil ji. Kolikrát jsem zalitoval, že hra nemá friendly fire. Kolikrát jsem si přál, abych se jí mohl nějak zbavit. Jen aby už zavřela hubu!

Jak je vidět, já prostě fakt nejsem týmový typ :-D Ani v životě, ani v práci, ani ve hrách. Nicméně tohle si B.J. Blažkovič opravdu nezasloužil... A to ani nemluvím o tom, jak ho prezentovali během zakončení hry (nebudu spoilovat). Youngblood jsem si tímto sice odškrtnul, ale za součást série ho prostě nikdy nebudu považovat. A pokud se Wolfenstein dočká nějakého dalšího restartu (protože vytyčeným směrem podle mě nelze dál pokračovat), tak doufám, že to bude návrat ke kořenům. MachineGames hry umí, pokud dostanou dobrý background (viz Indy). A původní Wolfenstein je v tomhle směru materiál jako žádný jiný!

Metro: Exodus / XSS / 25 hodin #dohrano

Posledni dil trilogie je dustojne zakonceni postapo FPS strilecky z vychodni produkce (UKR).

A ze ta vychodni vyroba na tom jde sakra poznat. Vypraveni pribehu, cut sceny, prostredi, souboje, pohyb po mape, inventar....vsechno je skvele funkcni a efektivni, ale tezkopadne a clovek to dostane pod ruku az po par hodinach. Je to jako ridit bytelny, spolehlivy rusky tank, ktery ale chrli cerny dym z vyfuku, ohlusuje usni bubinky a drti ridicovu pater v kazde mensi zatacce.

Jenze bitevni pole v pruzoru tankisty je fakt skvele prezentovane. Kazda kapitola by v soucasne dobe vydala na jednu samostatnou hru. Rozsahle ruske exteriery s volnosti pohybu, ktere je radost prozkoumavat a hledat loot, stridaji temne tunely, kde bez baterky a plynove masky hrac pada k zemi behem par vterin. Trefou do cerneho jsou skvele upgrady zbrani, kde kazda sebemensi zmena ma obrovsky vliv na hratelnost. Da se hrat rambo stylem nebo hru komplet projit v stealth modu.

Co se zobrazeni postapo sveta, tvurci se nejspis kompletne vysrali na vsechny ty PG ratingy a nebali se pustit uzdu tvurci fantazii. Jen pro priklad: v zamrzlem Novosibirsku, kde evakuace obyvatelstva skoncila fiaskem, se hrac prodira ulicemi, ktere lemuji snehem zavate kostry, vsude se vali kufry, zbytky obleceni, hracky a vyjimkou neni ani kocarek s malou kostrou uvnitr....

Obcas jsem mel pocit, ze sleduju nezavislou art produkci, ktera nechce sokovat ale zaroven se za kazdou cenu vyhyba prikraslovani reality - coz u me casto vyvolavalo rozporuplny vliv na pozitek ze samotneho hrani. Motivace tahnout se za pribehem, kdyz vis, ze civilizace je v troskach a z vetsiny prezivsich se staly nestvury.....

A to jsem ted cerstve rozehral A Plague Tale LOL

DAVESADE: Jo, je tam. A je tam achievement za speedrun pod 3h. Asi jsem nevycerpal všechny možnosti dialogů a fóry. A občas jsem se nestyděl kouknout i do návodu.

Linger in Shadow / PS3 / 17 let a 3 h
Konecne jsem si nasel cas tugle Demoscene hricku pekne prozkoumat.

DATURA / PS3 / 2,5h
Walking simulator na 1h, dal jasm ho ale dvakrat dokola, pro nejlepsi mozny konec

Monkey Island 2: Le Chucks Revenge/ 5h / xbox / #dohrano
Chybělo málo a úroveň frustrace by byla taková, že bych tu hru zapsal do klubu "Nedohrál jsem...". Ale i když mě to štve a chci s tím seknout, tak když vidím že 95% completed, tak zatnu zuby a dám to.
Jo, jedná klasika odškrtnuta, pár šílených kombinací předmětů, pár dobrých hlášek, prostě klasická grafická adventura devadesátych let.
A ten konec je fakt vtipný, to se jim povedlo. Jsem rád, že jsem ty labyrinty na posledním ostrově nevzdal.

Wolfenstein (2009) / PC / 10 hodin #dohrano

Tohle me v dobe vydani uplne minulo, a kdyz se objevila patchnuta verze volne ke stazeni [TOOMIX @ MIDGEN computer / console games (1995-2005), Win95+ required, 3Dfx supported!], tak automaticky nastal cas na vyplneni mezery v me oblibene Blazkowicz serii.

Porad to ma nadech Indiana Jonese, porad jsou tam uplne zbytecne hightech zbrane a myticke featury a ve chvili, kdy na pusku pridavam sniper zamerovac, stava se z toho pro nacky game over. Skriptovani mi na jatka posila hordy obycejnych vojaku, SS oficiru a pozdeji i super augment vojaku. Vsichni se strasne snazi si navzajem pomahat komunikaci typu "supressing fire", "reloading" nebo volaji na BJ "american! where are you hiding, you coward?", to vsechno s klasickym germanskym prizvukem :-)

Ocenuju smysl pro detail a variabilitu ve zpusobech zabijeni - napr po rane do krku se vojak chyta za hrdlo, skrz prsty mu tryska krev a vydava dusive zvuky. Tak to jen tak pro zajimavost, v mem predchozim postu jsem na tohle tema docela plakal :-)

Namatkou me pobavila jedna situace, kdy jsem sniperkou cekal na vojaka az vykoukne zpoza rohu: on vykouknul > ja zmacknul spoust > on se zase schoval > a moje strela misto nej trefila do hlavy bustu Hitlera, ktera byla hned za vojakem a kterou jsem v zapalu boje predtim vubec nezaregistroval....busta se ukazkove rozletela do vsech stran :-D

Hra trackuje a scita jen odehrany cas mezi uspesnymi checkpointy, proto davam cisty odhad 10 hodin, pro poradek :-)

Starcraft II: Heart of the Swarm / PC / 16 hodin / #dohrano

Aj keď sú Zergovia moja najmenej obľúbená rasa, kampaň bola stále dobrá a príbeh pekne gradoval. Inak platí, čo už som písal o Wings of Liberty - vymazlená RTS s veľkou variabilitou misií, dopilovanými mechanizmami a parádnou prezentáciou. Pokračujem na Legacy of the Void.

A screenshot som tentokrát nezabudol :)

Wolfenstein 3D (1992/2009) / Xbox 360 / 6 hodin / #dohrano

Wolfenstein, Doom a Quake. Tři generace 3D stříleček od id Software, na které nikdy nedám dopustit. Považuju je za svého druhu etalon tohohle druhu zábavy, a to už od prvního setkání. K němu došlo v roce 1992 v "počítačové místnosti", kterou jsme už tehdy nějakou záhadou měli na intru. Na rozdíl od učeben střední školy, kam jsem právě nastoupil (tam byly neblaze proslulé tuzemské PP06 se "zelenými" CRT), jsme na intru měli k dispozici nejen několik 286 s černobílými monitory, ale hlavně jednu 386 s barevnou čtrnáctkou. Na tu se pochopitelně stály fronty, protože na ní krásně šlapaly největší tehdejší hity: Lemmings, Dune II, Indiana Jones... No a samozřejmě hlavně Wolfenstein 3D, který mě na první pohled doslova uhranul.

Kdo to nezažil, nepochopí. 3D grafika prvního Wolfensteina (která nakonec vlastně 3D vůbec nebyla) je z dnešního pohledu naprosto směšná, ale tehdy to byl vrchol dostupné technologie a nic lepšího prostě ještě nevzniklo. Takže jsme všichni měli oči navrch hlavy, čelisti u podlahy a kosili jsme nácky jednoho za druhým. Kdo zrovna nebyl u klávesnice, stál aspoň za zády a radil, kde by podle něj mohla být další tajná místnost s pokladem a lékárničkami. Vlastně to byl takový svého druhu co-op! A už tehdy jsem to neměl rád :-), mnohem víc mě bavilo procházet se tím bludištěm chodeb a místností sám. To mi ostatně zůstalo doteď.

Tip: Pokud se chcete o technickém zákulisí Wolfensteina 3D dozvědět úplně všechno, tak vřele doporučuju knihu Game Engine Black Book: Wolfenstein 3D, 2nd edition od Fabiena Sanglarda.

O rok později přišel první Doom, který převálcoval úplně všechno - včetně svého předchůdce. Hrdinný náckobijec Blažkovič putoval na dlouhá léta k ledu, aby se vynořil až v roce 2001... Ale to sem nepatří. Teď paříme původního Wolfensteina 3D! A proč to děláme? Resp. proč to děláme znovu, když jsme ho už dohráli několikrát na všech možných platformách? Samozřejmě: je to proto, že IB má novou challenge Escape From Castle Wolfenstein :-) Když jsem zjistil, jak málo mi chybí k jejímu získání, musel jsem se do toho prostě pustit. A taky jsem si chtěl prvního Wolfensteina konečně odškrtnout nějak oficiálně.

Protože mám rád trofeje, hledal jsem nějakou verzi, která by je měla. Steam verze je nemá a navíc je ze strany vydavatele podle všeho úplně opuštěná. Source port ECWolf (takový jakoby ZDoom) je sice vynikající, ale oficiální trofeje samozřejmě taky nemá. Různé verze, které se vám zpřístupní např. po dohrání konzolového Return to Castle Wolfenstein nebo během New Colossus, jsou sice bezva, ale trofeje mají jen v souvislosti s "mateřskou" hrou. Takže mi nakonec nezbylo než sáhnout po oficiálním portu z roku 2009, který má na svědomí Nerve Software. Je k dispozici pro PS3 i Xbox 360 včetně trofejí, no a tu Xbox verzi jsem už měl dokonce od roku 2017 rozehranou (prostě jsem ji tehdy spustil a prošel pár levelů). Takže nebylo co řešit!

Info: Jak jsem na tom s dalšími díly? Napřeskáčku na různých platformách dohráno RTCW, 2009, New Order, Old Blood i New Colossus, zbývá už jen...

Na mou oblíbenou prostřední obtížnost jsem prošel všech šest epizod. Každá mi zabrala asi hodinu a hrál jsem úplně na pohodu, tzn. nesnažil jsem se hledat všechny secrety. Jel jsem samozřejmě po paměti bez mapy, protože to by nebylo ono. A musím říct, že pár levelů mě dokázalo mohutně potrápit - zvlášť ten jeden jediný, ve kterém jsou oba klíče skryté za secrety, to byl fakt trošku podraz... Nicméně jinak to celé pořád funguje jak má (aspoň teda na mě, asi to fakt bude osobní), což je po těch 30+ letech obdivuhodné. Ano, chybělo mi víc zbraní. Ano, chybělo mi víc druhů nepřátel. Ano, chyběly mi triggery - po sebrání klíče jsem automaticky čekal, že se za mnou otevře zeď a vyrazí horda impů :-) Ale jinak jsem si to prostě opravdu užíval jako by mi znovu bylo patnáct let.

A tímhle trochu oslím můstkem přes mládí se dostávám k tomu, co mě naopak vůbec netěší. Youngblood. Zatím poslední díl v sérii je to, co jedniné mi teď zbývá k získání odměny za challenge. A netěší mě to proto, že už jsem ho začal hrát. Mám za sebou první misi a jsem z toho zatím fakt hodně nešťastný. Tady se teď z toho nebudu vypisovat a kazit si hezkou vzpomínku, ale až Youngblood dohraju, tak si rozhodně neodpustím nějakou zdravou kritiku. Jen doufám, že to nebude trvat moc dlouho... Ty dvě Blažkovic pipiny mi strašně lezou krkem už teď :-/

Barbie: Game Girl (1992) / Game Boy @ RetroArch / 2 hodiny / #dohrano

Aby mi retroachievementy aspoň trochu přibývaly, udělal jsem si seznam her, které jsou buďto: extra dobré, velmi špatné (miluju špatné hry!), obskurní, něčím zajímavé (třeba technicky), mají hodně trofejí a nebo jsou rychle odehrané. Tohle je jedna z nich, kombinaci vlastností si tipněte sami :-) Kdybych měl v roce 1992 Game Boye a byl holka, tak bych si asi Barbie: Game Girl klidně zahrál(a). A nebo taky možná ne, protože ve čtrnácti jsem jako kluk už objevil lákadla opačného pohlaví a jak se tak znám, dopadlo by to stejně i kdybych byl na opačné straně... Ale to sem nepatří.

Tahle hra je vlastně úplně normální 2D hopsačka s pěknými velkými sprity, detailním prostředím a sedmi sice kraťoučkými, ale zato naprosto různorodými levely. Jako Barbie, která spěchá na rande s Kenem, se postupně "probojujete" obchodním domem, cukrárnou, autosalonem, labyrintem vlastního šatníku a kdovíproč i jedním podvodním levelem (samozřejmě v podobě Mermaid Barbie). Sbíráte perly, vyhýbáte se nepřátelům (např. kostkám cukru, které vyskakují z hrníčků s kávou - Barbie přece cukr nejí!), nalezením speciálního předmětu se můžete transformovat na Barbie s lepšími vlastnostmi (např. Yoga Barbie nebo Sport Barbie) a pomocí nich pak třeba dokážete objevit i několik tajných levelů. Na jednu hru pro holky je toho docela dost, ale ještě pořád to není všechno.

Na konci levelu totiž buďto dostanete jednu z částí večerní róby (boty, náhrdelník, šaty atd.) a nebo na vás čeká bossík. Ti jsou dva a jeden je divnější než druhý (hrací jukebox a jakási medůza), přičemž nejdřív hlavně musíte přijít na to, jak je vlastně přemoct. Pak si zahrajete pexeso 4x4 a jdete do dalšího levelu. No a na úplném konci na vás opravdu čeká Ken a všechno skončí romantickým tancem za svitu měsíce :-D

Jako fakt to není úplně špatná hra - hlavně proto, že se dá při troše snahy dohrát asi za půl hodinky (viz gameplay). Čtyřikrát déle mi to trvalo proto, že jsem se snažil získat některé achievementy, ale zas úplně přes koleno jsem to nelámal. Ty dvě hodinky v Barbie světě mi úplně stačily!

Doom: The Dark Ages / PC / 31 hodin / #dohrano
Po předchozích dvou dílech Dooma jsem moc neočekával. Čtvrtej díl mě docela bavil, ale ty trapný arény mě nakonec přestaly bavit a vzdal jsem to. Ethernal jsem jen tak zkusil a po chvíli to znechuceně odložil. Skákačky a podobný kraviny jsem ve střílečkách nikdy moc nemusel. Tak jsem byl na The Dark Ages zvědavej. Po rozehrání jsem byl zase poměrně rozmrzelej. Co to zase je za blbosti? Tohle je Doom? Já chci tu klasickou střílečku! Když jsem se rozhodoval, zda to skončí stejně jak Ethernal, tak že tomu dám ještě poslední šanci, kdyby náhodou. No a ono mě to docela chytlo! Stačilo se naučit hlavně parry a co nejvíc to využívat, stejně tak i ostatní vlastnosti a najednou to byla docela jízda! A je to teda pořádně akční jízda. Skvělá je tu i hudba, sice jsem si nejdřív říkal, že už to bez Mick Gordona nebude ono, ale je dost dobrá a chytlavá i tak. Nevadila mi občasná změna ve formě misí s Atlanem a Serratem a nějak mě ani nerušil příběh, kterej je leckde kritizovanej, ale za mě v pohodě. Počáteční úrovně nebyly špatný, ale vizuálně nic extrémního a sem tam nuda, ale o to víc jsem si užíval ty v druhý polovině, kde se atmosféra dala krájet a objevilo se tu spousta zajímavejch mechanismů. Snažil jsem se hledat všechny skrytý předměty, ale párkrát se mi podařilo ukončit level bez toho, abych prolez docela velkou část mapy a to mě docela štvalo. No po tom začátku jsem to nečekal, ale tento doom se nakonec zařadil na stříbrnou pozici hned za třetí díl, kterej je za mě pořád nej :)