Death Howl / XSX / 43 hodin / #dohrano

Nálož, umelecká, herná a nečakane aj emocionálna. Príbeh o strate a tým, ako sa s ňou snažíme (a odmietame) zmieriť, je síce podaný stručne, ale o to autentickejšie, a pre mňa bol bohužiaľ skoro až príliš osobný.
V tomto škandinávskom indie geme sa snúbi nádherný vizuál, skromný, ale znepokojivý soundtrack a vybrúsená hrateľnosť do niečoho, čo som nebol schopný odložiť, aj keď na papieri znie popis "soulslike deck builder s hororovými prvkami" ako zbierka mojich osobných herných red flags.
A nielenže som to nebol schopný odložiť, ale dokonca som to dal aj na plný počet trofejí, čo naozaj nezvyknem.

Tento rok som už hral pár naozaj dobrých hier, ale táto je zatiaľ moja najobľúbenejšia. 10/10

Sovereign Syndicate / 19 h / PC / #dohrano

Narativní disco-lite RPG.

Stručně: Tohle se moc nepovedlo.

Nestručně:
Nápad se třemi hlavními postavami, mezi kterými hra přeskakuje, nefunguje hned z několika důvodů dobře. Omluvou by bylo, kdyby z toho nápadu autoři aspoň vytěžili něco originálního, ale to se nestalo.

Disco-like RPG systém je vlastně zbytečný, protože s použitím různých dialogových možností se nepojí žádné postihy nebo výhody, ani mechanické, ani narativní. Prostě tu mohly být jenom dialogové možnosti bez házení kostkami (v tomto případě bez tahání tarotových karet).

Samotná konstrukce dialogů je nedotažená, je v ní spousta drobných nekonzistencí typu „NPC z nějakého důvodu předpokládá, že je vám nějaká informace známá, ale ona není“.

Svět je divně nedotažený. Proč jsou v té viktoriánské Anglii fantasy/mytologické postavy? Působí to naprosto samoúčelně, vůbec se s tím nepracuje, ani narativně, ani po stránce world buildingu. NPCčka si stěžují na předsudky většinové společnosti vůči fantasy rasám i reálným etnikům, ale hra se přitom odehrává ve velmi inkluzivní světě, ve kterém jsou černoši, asiati, kyklopové i kentauři přítomni ve všech sociálních vrstvách a ne jen na okraji společnosti.

Side questy – z velké většiny fetch questy. V narativním RPG. To mě poser.

Nejzábavnější složkou hry byly asi hlavní questy, kvůli nim jsem to ostatně dohrál až do konce, ale i v nich byla spousta nedotažeností.

KLEINZACH: Nevim, hral jsem to na Xboxu a mel jsem zapnuty quick resume, takze jsem mohl kdykoli vypnout a objevil jsem se na stejnym miste. Bavilo me to strasne moc, dokonce jsem si i vysbiral vsechny ajchy.
ZOMBO: Nejen zensky, v nekterych levelech zpivali i chlapi. Povedlo se jim sehnat docela hvezdne hosty, zpival tam i Mikael Stanne.

Metal: Hellsinger / PC / 5 hodin / #dohrano

Rytmická doomovka, která během krátký doby ztrácí na zajímavosti až přílišnou repeticí. Na konci každýho pekla lehce pozmění jednoho a toho samýho bosse a druhů démonů je tu taky jen hrstka. Jako bych hrál demo. Zbraním nepřekvapivě kraluje brokovnice Persefona, a když udržíte rytmus, pustí se za odměnu ženský deathmetalový vokály.

Styx: Master of Shadows / 45 hodin / #dohrano

Občas člověk najde v knihovně kousky, který celý roky kdovíproč odkládal - a rázem objeví klenot :) Super dark fantasy stealth akce se svérázným skřetím protagonistou. Herní mechaniky ničím nepřekvapí, příběh neohromí, zkrátka ničím nevyčnívá, ale to co má dělat, dělá správně. A to někdy úplně stačí. Tak hurá na druhej díl! Nedávno dokonce vyšla trojka (možná proto jsem si na to zase vzpomněl), ale to sbírá vesměs smíšené recenze, tak si koupi ještě rozmyslím, případně někdy ve výrazné slevě. V backlogu toho mám stejně ještě víc než dost.




A bavilo mě to tak, že jsem si dal 100%

Ikaruga je totalne skvela hra!

Guardian Heroes / Sega Saturn / 1 hodina / #dohrano

Mam rad hry od studia Treasure, ale skoro vzdy mam problemy do nich proniknout. Po relativne nedavnem zarezu v podobe Radiant Silvergun, ktery adoruji nad nebesa, prislo na radu duchovni pokracovani slavne strilecky Gunstar Heroes z Mega Drive s nazvem Guardian Heroes.

Jde o ne uplne tradicni beat'em'up, kde si vyberete panacka s rozlicnymi utoky a kouzly a kosite cestu vpred skrz hromady nepratel. Zvlastnosti je, ze hra poskytuje tri oddelene roviny pohybu (nektera kouzla a utoky umi zasahovat do vicero rovin najednou), jinak se hra svou zakladni hratelnosti zasadne nelisi od jakekoliv jine beat'em'up.

Hlavni devizou hry je ale jeji nelinearita - celkem je ve hre naruc moznosti, kudy se po dohranem levely vydat a podle toho se staneme svedky odlisneho zakonceni - velmi vzdalene to pripomina vetveni levelu ve hre Outrun.

Krom rezimu pro dva hrace je zde pak tak battle mode az pro sest hracu, ale ten jsem nezkousel. Nehledal bych v tom velkou pointu. Takze zpatky ke story modu.

Hra ma dost vysokou obtiznost a tech par kreditu, ktere nam autori milostive daji do zacatku hry, se vycerpa behem druheho, maximalne tretiho levelu... coz ponekud demotivuje se ve hre snazit dal. Za poslednich X let jsem dal hre vice nez par pokusu do ni proniknout. No, teprve vcera jsem si dovolil nastavit easy obtiznost, coz v praxi znamena 99 kreditu a tim padem hru nelze nedohrat. Dotlacit ji k titulkum byla zalezitost hodiny.

Co je trochu smutne, ze pres veskerou adoraci Treasure her jsem v teto nasel zatim nejmene zalibeni vubec. Grafika je na prvni pohled hezka, ale to skalovani nici detaily a animace jsou prekvapive chude na muj vkus. Na prostredi neni nic moc zajimaveho a nepratele postradaji pestrost. Zcela ostudne jsou pak dialogove sekvence, ktere se odehravaji na potemnele obrazovce s primitivnim a nedobre zvolenym fontem, bez jakekoliv elegance a doprovodne grafiky. Proste je to vizualne divne. Vyzdvihnu ale hudbu a ozvuceni.

Po dohrani mi neprislo, ze by se mi cokoliv odemknulo - coz mozna bude tim easy modem. Ale v nastaveni hry vidim, ze je mozne odemknout snad dve desitky postavicek a podle toho ocekavam, ze se bude pribeh vyvijet s jinym sdelenim a ze by to mohlo hrace motivovat hru protacet dokola ruznymi cestami - coz je neco, co mi prijde jako fajn napad, pokud se potvrdi.

Ale popravde nevim, jestli se ke hre jeste nekdy vratim, mam z ni po tech letech divnou pachut.

JUNGLER: tak update k Sifu. Nakonec jsem domlátil i ten true ending, kterej se nakonec ukázal být slabým odvarem k dalšímu cíli, který jsem si usmyslel. A to dát celou hru ve 20 letech = bez jediného umrtí. První 3 levely byly náročný ale v rozumné době se mi podařilo je zvládnout s vyzvednutím všech kapliček bez ztráty kytičky. Ale ve věži jsem tvrdě narazil. Nejdjřív jsem se asi 10 hodin pokoušel to umlátit celý se všema kapličkama, pak asi 5 dalších hodin s využitím zkratky a nakonec jsem se po nekonečném opakování spokojil s věkem vstupu do posledního levelu 21 let s tím, že alespoň ten ajch s dokončením do 25 let dám. Ale to už jsem byl natolik frustrovanej, že když mě ten poslední vocas po desáté sundal nad 25 let, tak jsem to konečně rage quitnul a se Sifu se loučím. Už na to nesáhnu, bo by mi praskly nervy :D. Přesto ale hru doporučuju všema deseti!
Finální herní čas 52 hodin. Prosím tedy o úpravu v tabulce.

GEE: proboha nečekej... zrovna ty jsem si myslel, že to má dvakrát dohraný...

NAGASAWA: Dej tomu Refantaziu ještě šanci (říká ten co ho dojel do půlky a konec si nechal dovyprávět), je to o dost rychlejší a víc odcejpající IP než Persona. Navíc má skvělé nápady, kdy lidé jsou hlavní bossové hry a celé je to (což jako designér oceníš) aluze na Zahradu pozemských rozkoší a dost brzo zjistíš proč. Ten charakterový emo kolotoč je stejnej jak znáš z Person, jen je tady v settingu fantasy, takže postavy zase řeší kdo si u ohně prdnul a další jap blbosti... Sám bych si to někdy rád dal znovu, proto takový výlev .)

NAGASAWA: Metafor je přesně ta další Atlus hra, co na mě čeká v polici. Ale mezitím si ještě dám něco menšího.

ELHO_CID: Uvidíme. Makám momentálně na skvělým Cairn a popravdě bych tam nejraději zase nějaký to japonský epický RPG poslal, protože mi ta jejich pod kůži se zažírající emotivní linka chybí. Každopádně mám velkej rest v podobě rozehranýho Metaphor: ReFantazio, tak ho nejspíš dotáhnu i když mě tak jako P5 za srdce nevzalo.

NAGASAWA: Ten bonusový palác v Royal není jen nějaký přílepek, pro mě to byl skutečný vrchol hry. Jestli tě časem třeba chytí nostalgie, tohle je další dobrý důvod si to dát znovu.
Prostě zažít ten True Ending.

NAGASAWA: Jo a zároveň mě potěšilo, že to nešlo bruteforcnout se sníženou obtížností, prostě mě to nepustilo, dokud jsem správně neaplikoval, co jsem se naučil na boji s Okumurou. Ve starších Shin Megami Tensei byl pokud vím podobný RPG systém, ale tady ho aplikovali fakt chytře.
A hlavně ten příběh je super.