Kingdom Come: Deliverance 2 / 185 hodin / #dohrano
K prvnímu dílu jsem měl hodně výhrad, hlavně co se týká překombinovanýho boje a šílenýho bugfestu, ale nakonec jsem si to docela užil. Byl jsem teda opatrně zvědavej na druhej díl. Po zkušenostech s prvním dílem, kdy jsem dohrál základní hru bez dlc, a když jsem si je později pořídil, tak už jsem je nedohrál, jsem ted počkal, až vyjde i poslední dlc, abych si to mohl zahrát hned všechno komplet. No uplně nemůžu říct, že by to za to stálo... Hlavní hra, teda zejména příběh je výbornej. Dost vedlejších questů mě taky bavilo, ale bylo tam naopak i dost naprosto generickejch, který mě už bavily méně. Zjednodušenej boj oproti jedničce jsem ocenil. Mohl jsem si hrát na rytíře už od začátku, i když jsem dostal sem tam pěknej výklep. Na začátku ty výklepy byly teda častější :) Ale i tak jsem často ocenil luk, méně už pomalou kuši nebo pomalejší střelný zbraně, ale zajímavá možnost to byla :) Potěšila obrovská mapa a klasicky uvěřitelný prostředí spolu s pořádně hláškujícími postavami :D Hodně mě baví, když je ve hře víc možností, jak se dostat k cíli a dává to smysl. Quest má i více nepovinných subquestů, který když splním, tak to ovlivní něco v budoucnu. Nepotěšily mě bugy, který tady nebyly až tak závažný jako u prvního dílu, ale byly. Některý jen tak pro pobavení jako třeba klouzající se zajíci a něco o dost mín zábavnýho jako třeba divný doskakování při boji, což nejednou skončilo tmavou obrazovkou. Bohužel mě docela zklamaly dlc. Nejlepší mi asi přišlo to první s malířem, i když to nebyla žádná sláva a doufal jsem, že další budou jen lepší. Pak třetí v řadě v sedleckém klášteře, kde byl asi nejlepší příběh, ale hratelnost a délka nic moc. Nejslabší mi přišlo druhé s budováním vlastní kovárny. To jediný jsem zatim nedohrál. Tam mi chyběl příběh i nějaká zábavnost. Ale celkově za mě parádní hra a možná se tam ještě vrátím splnit těch pár posledních vedlejších questů :)

Little Kitty, Big City / PS5 / 10 hodin / #dohrano

Jako kočkomil jsem tenhle titul musel mít. Na PS to bylo portováno později, ale jak jsem se to dozvěděl, hned jsem stahoval.
Premisa: Černé kotě vypadne z okna ve vysokém věžáku a chce se vrátit. Na šplhání ze street levelu v japonském městečku musí nasbírat sílu, a přitom potkává další zvířátka se kterými má překvapivě zábavné rozhovory, řeší malé subquesty, objevuje různá zákoutí.
Ta hra nemá challenge. Jestli se bez toho neobejdete, není to pro vás. Není tam game over, nejsou tam survival prvky. Je to feel-good hříčka, která se dá do závěrečných titulků dohrát do hodiny. Ale o tom to není.
Ta hra má japonskej cute vibe, ale ne přehnaně a bez bizárů, na které jsme u japonských her zvyklí - team kterej to dělal je ze Seattlu a v realizačním týmu jsem neviděl jediné japonské jméno.
Animace a pohyb kočky nejsou tak fluidní jako ve Stray, ale to vyvažuje cartoonovitá roztomilost a pičovinky, co můžete dělat - učíte se různá kočičí gesta a pózy ("biiiig stretch"), sbíráte a nosíte různé kloboučky, lísáte se lidem k nohám a kradete jim jídlo a telefony :-)
10 hodin mi trvala platina, která měla mírné náznaky grindu, ale nedá se nesplnit, je super easy.
Je to skvělej krátkej relax a čistič chuťových pohárků mezi hrama, který vás emočně ždímou nebo nutí trénovat reakční čas a komba jak stepování Freda Astaira.
Následuje tapeta.

Lego Batman 2: DC Super Heroes (2012) / Steam Deck + Dock / 39 hodin / #dohrano

Opět na 100 % :-D Když už člověk ví, jak na to, není ten grind nakonec tak hrozný - a tentokrát jsem si ho dokonce docela užíval. Kromě patnácti příběhových levelů, které všechny musíte projít minimálně dvakrát, jsem totiž ve dvojce trávil nejvíc času průzkumem "open city" Gothamu. V něm je rozmístěno 250 (!) zlatých LEGO kostek, ke kterým se musíte dostávat různými způsoby, někdy docela komplikovanými. Dost mi to připomnělo Riddlerovy hádanky ve hře Arkham Knight, kterých bylo podobně nechutné množství, ale byly o moc složitější a dost mě sraly. Tady jsem se u hledání zlatých kostek spíš bavil.

Dvojka se v porovnání s LEGO jedničkou hraje víceméně stejně. Nějaké drobnosti a vylepšení herních mechanik by se sice našly, ale není to nic, co by stálo za řeč. Naopak zůstává nepřesné ovládání (což je u plošinovky dost nevýhoda), zvlášť u létajících superhrdinů a dopravních prostředků. Dvojka každopádně už na první pohled mnohem lépe vypadá, tedy myslím okolní prostředí, vodu atd. - věci z LEGO kostek jsou samozřejmě pořád stejné, na nich nic moc nevymyslíte :-) A jistě, úplně poprvé v historii LEGO her jsou všechny postavy nadabované, což k tomu upřímně řečeno sedí jak prdel na hrnec.

Ovšem co mi nesedělo, to byl Superman. Filmová série ze 70.-80. let byla první komiksová adaptace, kterou jsem jako dítě viděl (Flash "a-aaaaaah" Gordon mě uchvátil až těsně po revoluci na legendárním kanálu OK3). Williamsův Superman March považuju za klenot, Can You Read My Mind mě spolehlivě dojme i teď v pokročilém věku a Christopher Reeve vždycky byl a bude nejlepší Superman ever. Devadesátkový televizní seriál Lois & Clark: The New Adventures of Superman doteď patří k mým guilty pleasures (spolu s Buffy a Tropical Heat :-)). Nicméně jako komiksovou postavu ho obecně moc rád nemám. A ve hře, která má v názvu Batmana, bych fakt nečekal takovou porci Supermana.

Zbytek DC žabařů (jo, Aquaman je tam taky a skvěle se hodí na ostraňování graffiti ze zdí) vem čert, ale v příběhové linii opravdu musíte řekl bych tak dobrou polovinu odehrát za Supermana, jinak to prostě nejde. Ve free roamu v Gothamu se Superman hodí - za doprovou medley z už zmíněného Williamsova soundtracku (Superman je kromě Batmana jediný, kdo má svůj vlastní hudební podkres) se vznesete nad město, prozkumáte kde je co zajímavého a pak tam pošlete Batmana, ať si s tím poradí. Ale některé příběhové levely jsou pro Supermana dělané tak moc okatě, až to není hezké. Navíc asi tak od poloviny hry je ze Supermana Kryptonitem ozářená lemra, která se plouží jak důchodce do Kauflandu, protože ztratil schopnost létat - ale stejně za něj musíte hrát!

Prostě tragédie... Takže jsem maximální možnou rychlostí (13 hodin) prošel hlavní dějovou linií (která stejně za moc nestojí) a pak už se jen věnoval grindování. Během něho jsem získával další a další postavy a mohl si mezi nimi vesele přepínat, kterýžto postup oproti jedničce výrazně urychlil dokončení hry. A i když jsem se Supermana snažil používat co nejméně, vlastně jsem si moc nepomohl, protože tu pořád ještě byl... Robin. A ten mě sere taky :-D Někeré zlaté kostky přitom může získat právě jen tenhle věčný přicmrndávač díky některému ze svých unikátních obleků se speciální vlastností, takže jsem se ho prostě nezbavil až do konce. Jerry Robinson, který tohohle výrostka (spolu)vymyslel, se doufám smaží v ohni pekelném :-)

Takže teď si dám trojku a pak už konečně tu novinku, kvůli které tohle všechno vlastně podstupuju.

Život Není Krásný: Poslední Exekuce / PC / 11,4 hodiny / #dohrano

Abych se priznal, tak vubec nechapu ten hype s hodnocenim pres 90%. Cekal jsem, ze to bude becko, ale po shlednuti Na Plech jsem si rikal, ze se dost zlepsil, tak jsem cekal vic. Kdyz vezmu, ze penize na hru vybral v roce 2018, tak mi to pomalu prijde jak vysmech u takhle snadneho zanru na tvorbu. Do navodu jsem se snazil divat minimalne, ale i tak jsem narazil na veci, ktery mi moc nedavaly smysl a dost me sral pixel hunting. Kdyz to vezmu celkove, tak za ty penize bych cekal vic propracovanejsich lokaci. Abych jen neflusal, tak hudba byla super a ta posledni cast mi prisla fajn, ale i tak vlastne rozuzleni nedava zadny smysl. Priste uz urcite nevezmu za plnou cenu. Davam 6/10.

Limbo / 6 hodin / windows / #dohrano
Tuhle hru jsem rozehrál hodněkrát, ale narozdíl od Inside, který jsem dal skoro na jeden zátah hned v době vydání, jsem Limbo vždycky pochvíli odložil a už se k němu nevrátil. A koukám, že to byla chyba. Člověk většinou na netu vidí screeny z lesa, takže mě docela překvapilo, že v lese hráč stráví spíše menší část hry a následně mi došlo, jak moc jsou si Limbo a Inside vlastně podobné. Dalo by se říct, že Inside je takový Limbo na steroidech. Narozdíl od Inside, které pěkně ubíhalo pod rukama, mi přišlo, že Limbo je víc kouskovaný a o přemýšlení. Na konci už to vpodstatě byly přechody z obrazovky do obrazovky, kde se člověk vždycky zasekl a řešil jak dál. Ale nějak mi to takhle vlastně sedělo a hrálo se to dobře. Hodně mě bavily ty hrátky s fyzikou a jsem na sebe pyšnej, že jsem nepoužil návod a vším se prokousal sám, i když párkrát už to bylo tak tak ) Každopádně je to nejen vizuálně úžasná záležitost a smekám před vývojáři, jak vypilovaný to po všech stránkách je. Vlastní screen nemám, tak přikládám půjčenej s pro mě s jednou z nejsilnějších scén ze hry - průlet skleněnou zdí.

Subnautica / Steam / 30 hodin / #dohrano

Do třetice všeho dobrého. Subnautica je jedna z mých srdečních záležitostí a tohle třetí dohrání už je možná poslední, a možná taky ne. Kdo ví? Když před 10 lety vycházel No Man’s Sky, tak jsem v návaznosti na fiasko doprovázející jeho stav po vydání pročítal různá fóra a diskuze podobně zklamaných hráčů. A mezi obvyklými nářky a toxickými výkřiky do tmy jsem zaznamenal poměrně často se opakující doporučení ve smyslu “kašlete na NMS, dejte si Subnautiku, ta je 100x lepší”. No kdo jsem já, abych se hádal s internetem? Tak jsem hru našel na Steamu - tehdy ještě v poměrně hlubokém early accessu - zakoupil, rozehrál, a byl ztracen. Od první šipky, kterou jsem skočil z vršku záchranného modulu do mimozemského oceánu, mě naprosto pohltila atmosféra, na které se z poloviny podílel grafický styl hry a z poloviny naprosto geniální zvukový design a soundtrack. Simon Chylinski má prostě talent. Jedna z jeho melodií to dotáhla i na čestné místo mých mobilních vyzvánění. Hra působí místy vyloženě hororově, a to ani nemusíte zrovna trpět thalassofobií. Kdo nezaječel, když poprvé potkal crabsquida nebo když ho začal i s ponorkou žvýkat reaper leviathan, tak je u mě psychopat. Nicméně, popisovat v dnešní době herní mechaniky Subnauticy by jistě bylo nošením dříví do lesa - je to perfektní crafting survival s atmosférou ještě hutnější než mlha na Brčálníkem, jedna z her určujících celý žánr.

Svůj třetí průchod jsem spojil s vydáním dlouho očekáváného druhého dílu v early accessu, kde jsem se rozhodl, že si nebudu spoilovat zážitek předprodukčním nedodělkem, ale počkám si na plnou verzi. První průchod naslepo s nulovou znalostí hry je pro mě vždycky absolutní špička. Ovšem touha po koupání se musela nějak vykompenzovat, tak jsem se rozhodl, že si potřetí proběhnu jedničku. Když nepočítám early access, poprvé jsem ji celou dohrál po vydání v roce 2018, podruhé v horkém létě 2021 a potřetí dnes v časných raních hodinách. Tentokrát mi to zabralo jen 30 hodin a můžu potvrdit, že atmosféra po opakovaném dohrání nezeslábla ani o vlas. Tedy v porovnání s předchozími opakovanými průchody. Jak jsem zmínil, první hra naslepo je mimo stupnici. Hru jsem se znovu pokusil rozběhat na linuxu a opět jsem byl zasažen notoricky známou chybou s “neviditelným” kurzorem. Naštěstí jsem už také konečně nalezl řešení skrz protontricks, takže padl další z nepočetných zbývajících důvodů, proč si ještě na počítači držet v dual bootu Windows.

Moje potřeba byla pro danou chvíli plně kompenzována, takže si můžu dát od Subnautiky zase nějakou delší pauzu. Pokud mě přepadne chuť ještě před vydáním dvojky, tak si patrně zopáknu ještě Below Zero. Uvidíme.

Phonopolis (2026) / Steam Deck + Dock / 5,5 hodiny / #dohrano

TL;DR Stálo to za to!

- - - - -
"Naše pečlivá mamka dnes trávila večer takto:

1. Umyla nádobí.
2. Udělala těsto na omelety.
3. Nachystala špenát.
4. Uvařila rybí filé.
5. Upekla omelety.
6. Dala do nich uvařené rybí filé.
7. Zamotané omelety usmažila jako řízky.
8. Mezi tím vším uvařila polívku a čaj.
9. Nastražila to všecko pracně na stůl.

Trvalo jí to dvě hodiny. My to snědli za deset minut."

Vladimír Páral, Milenci a vrazi, 1969
- - - - -

Analogie, kvůli které se mi okamžitě vybavila tahle scéna z mé oblíbené knihy, je jasná: vývoj téhle hry trval víc než deset let a nakonec ji po všem tom čekání dohrajete za jednotky hodin. Je to špatně? Je to vůbec něco, na co má význam poukazovat? Nebo se to naopak dalo čekat, protože se víc než o hru jedná o nefalšovaný umělecký artefakt? Není mnohem zajímavější to, že kdyby ustrnulý vývoj v roce 2016 nakonec nezaštítila Amanita, tak by Phonopolis nejspíš vůbec nevzniklo?

Pokud chcete odpovědi na všechny tyhle otázky, určitě se podívejte na téměř hodinový dokument Constructing Phonopolis, dozvíte se spoustu zajímavých věcí. Případně (totiž - určitě!) si pořiďte Phonopolis Xzone Edici, ke které dostanete i nádherně vyvedený artbook se zhuštěnými informacemi o vzniku hry, dobových inspiracích, použitých technologiích a tak dále. Jo a taky špunty do uší a kód ke stažení jako vždy kongeniálního soundtracku od Floexe. Ne že by byly při jeho poslechu potřeba :-)

Phonopolis je vizuálně tak moc stylizovaná a zárověň extrémně signifikantní, že bude vypadat dobře už pořád (podobně jako třeba Ōkami). Zcela ve stylu předešlých Amanitích adventurek je naprosto lineární a v podstatě ji nelze nedohrát (nemůžete nijak umřít), snad jedině kdybyste to v průběhu vzdali. K tomu ale není vůbec žádný důvod, protože těch několik hodin, rozprostředných do celkem padesáti kapitolek, rychle uteče tím nejzábavnějším způsobem - tedy řešením nejrůznějších puzzlů.

Oněch padesát kapitol zní možná děsivě, ale nejedná se o padesát různých herních screenů. Mnoho se jich opakuje, ale řešíte na nich v různý čas různé úkoly. Phonopolis v podstatě nemá inventář (takže nemusíte chodit sem a tam a zkoušet všechno na všechno), ovládá se pouze klikáním, taháním a otáčením. Často ale budete muset zapojovat uši, protože některé hádanky jsou akustické a ty se mi osobně líbily nejvíc :-) Myslím, že by se z nich dal vytvořit samostatně fungující experimentální sekvencer :-)

Hra esteticky i svým poselstvím odkazuje k (ne)dávným totalitním režimům, které se nám zase pomaličku vracejí zpátky. Doufám, že jste si těch pár předchozích desítek let skutečné svobody pořádně užili... Ale to sem nepatří. Jsem každopádně moc rád, že Amanita po strašidelné puzzle-plošinovce Creaks a creepy hororu Happy Game pokračuje v temnějších hrách, protože Phonopolis a zejména jeho konec ve vás rozhodně žádnou sluníčkovou náladu nevyvolá. Což byl zřejmě úmysl, že.

Smát se sice budete, ale bude to smích všelijaký. Dost bude záležet na tom, kolik vám je let. V jednom puzzle se například budete snažit u čtyř byrokratických úředníků získat doklad (=pas) pro vstup do zapovězené části města (=světa). To puzzle je přesně tak složité a absurdní, jako bylo získat za socialismu výjezdní doložku pro cestu do nějakého normálního státu. Pokud víte, co to taková doložka je, budete se smát kysele. Pokud jste ji sami někdy sháněli, budete se už jen šklebit.

A tak bych mohl pokračovat dál. Puzzlů není mnoho, ale všechny jsou parádní, budou vás bavit a (jak je vidět u mě), rozhodně u nich dlouhé hodiny nezakysnete. Pozor ale na to, že jedním velkým puzzlem je samotná hra jako taková (to není spoiler, stačí se podívat na trofeje). Tím chci říct, že Phonopolis si určitě zaslouží víc průchodů, protože se v něm schovává spousta easter eggů. Po dokončení hry můžete vstupovat do konkrétních kapitol, což je velice příjemné a lovení trofejí to ohromně usnadní.

Ale i kdyby ne a bylo by potřeba hrát Phonopolis znovu od začátku, asi by mi to moc nevadilo. Na hru se totiž strašně hezky kouká a pokud občas pohnete pravým analogem (nebo potáhnete scénu myší), tak vám bude jasné, proč ten vývoj trval tak zatraceně dlouho. Ono je to totiž opravdu celé postavené ve skutečném prostoru z papíru, což je obdivuhodné a myslím, že i naprosto ojedinělé. Podobně ojedinělé jako Neverhood, postavený před třiceti (!) lety celý z plastelíny a nasnímaný videokamerou.

Phonopolis každopádně přeju, ať ho - na rozdíl od rozpačitě přijatého Neverhoodu - potká komerční úspěch a ať se hráči i recenzenti předhánějí v superlativních hodnoceních. Tahle hra si to totiž zaslouží jako žádná jiná.

Mixtape / 5 hodin / PS5 / #dohrano

Tvl je ti čtyřicet, to neni žádnej věk!
Ne, ve čtyřiceti fakt nejste starej. Ale mladej už taky ne.
A díky Mixtape jsem ten pocit mladosti a naprosté bezstarostnosti zase na pár hodin zažil.
Nepamatuju, kdy naposledy jsem se u hry takhle přiblble zubil a podupával nohou do rytmu absolutního soundtracku .
Nechtěl jsem, aby to někdy skončilo, abych zase přestal bejt mladej. Ale stalo se. Uteklo to stejně rychle, jako celá střední.
Tohle vlastně není hra. Tohle je portál do minulosti.
Dejte si to a užijte si to.

10/10

Brutal John 2 / 8 hodin / PC / #dohrano
Skvělej milostnej dopis Duke Nukemovi. Autoři se zcela nepokrytě inspirovali. Dokonce ve hře jsou často slyšet zvuky ze starýho Duka. Hrál jsem to postupně asi rok jak přidávali levely a hodně jsem se bavil. No kampaň je už hotová a tedy kdo máte rádi Duka, tak směle do toho.

Doom: Dark Ages / 38 hodin / PC / #dohrano
Screeenshot mi nějak nešel udělat, tak alespoň obrázek steamu. Dokončeno na nightmare, některý úseky jsem musel opakovat opravdu hodněkrát a byl to záhul ale nakonec se to dalo. Oproti Eternalu tedy výrazně nižší obtížnost. U toho jsem musel jít s obtížností dolů už někde v polovině. Jinak hra je to opět perfektní. Řežba hutná. Jediný 2 věci bych vytknul. Hudba šla znatelně od předchozích dílů do pozadí. U 2016 i Eternalu byla hudba opravdu zapamatovatelná. Tady jsem jí vnímal spíš jako šum kolem. No a druhý neduh spočívá spíš v mém železe. U Dark ages se mi poprvé stalo, že jsem s mojí 3090 na QHD po nastavení ultra grafického nastavení vytvořil z Dooma velmi pohlednou tahovou strategii :D.

Život není krásný: Poslední exekuce / 8 hodin / Steam Deck / #dohrano
Všechno podstatné už řekl kolega pode mnou. Takhle hra je proste čistý umění 😁

Život není krásný: Poslední exekuce / 5 hodin / #dohrano

no, kde začít:) je to prostě klasická Řezníkovina ve formě point and klik adventury jak z devadesátek. pokud ho posloucháte a nebo se vám líbily třeba jeho filmy, tak tady budete jako doma. se staršíma hrama od něj nemám zkušenosti, ale určitě to bude taky pěkná parádička, měl bych to dohnat. tady hrajete za vožralýho exekutora poslední den v práci před důchodem a, ehm, trošku se to zvrhne. už úvodní sekvence hledání brýlí v rozmazaných obrazovkách, aby je hráč následně vylovil z hajzlu plnýho hoven, krvavejch tamponů a chcanek vám prozradí, jestli to je hra pro vás. za mě 10 z 10, say no more. některé "hádanky" jsou teda ultra random, takže jsem se asi v pěti momentech neštítil sáhnout po návodu

btw po dohrání na konci titulků dávejte pozor, je tam nápověda ke skrytýmu konci, tak dávejte pozor ;)


+ humor, příběh, lore, prostě lahoda pro duši (ano toto je snad jedno z nejvíc subjektivních hodnocení, které jsou u her možné)
+ herní doba akorát, delší by to nudilo, kratší by mě to sralo
+ artstajl
+ oba konce jsou paráda:)


- v ideálním vesmíru by byly i všechny popisky předmětů atd. dabované, ale chápu, že to by stálo raketu
- pixelhunting - jasně, určitě tam je naschvál, aby tě nasrali, ale stejně:)) come on

LEGO Batman: The Videogame (2008) / Steam Deck + Dock / 50 hodin / #dohrano

TL;DR Ufff, to jsem si dal!

Batman je můj nejoblíbenější vnitřně rozervaný maskovaný miliardář, snažím si zahrát každou jeho hru (Arkham Asylum, City, Knight, Origins, Stories od Telltale mám v merku a The Adventures of Batman and Robin na Megadrivu byl ve svý době vizuálně naprosto kulervoucí), vidět každý film (ten zatím poslední je snad skoro horší než ten úplně první...) a přečíst každý komiks (to je ovšem prakticky nemožný). LEGO implementace mi ale doteď kupodivu unikaly.

Když jsem zjistil, že právě vyšla nová hra LEGO Batman: Legacy of the Dark Knight, rozhodl jsem dohnat dluh a nejdřív si zahrát všechny tři předchozí hry v sérii. Na PS3 a X360 se zrovna tyhle hry se docela špatně a draze shání, na Steamu je oproti tomu celá trilogie k sehnání asi za kilo, takže volba byla jasná. Jediná nevýhoda Steam verzí je, že achievementy má jen trojka (konzolové verze mají trofeje všechny). Hry si ale interně trackují progress, takže jsem si řekl: když to teda nemá trofeje, tak to aspoň dohraju na 100 %. A to jsem neměl dělat...

Pokud tyhle LEGO hry znáte, tak už se pravděpodobně popadáte za břicho. Všechny jsou technicky tak nějak víceméně stejné, mají spoustu levelů v několika kapitolách, spoustu postav, které postupně odemykáte, postupně získáváte různá vylepšení, která vám trochu usnadňují další průchody a tak. Ve slušně nadesignovaných levelech rozbíjíte všechno, co se rozbít dá, sbíráte takto získané kostičky (keré jsou zároveň herní měnou), občas z nich máte možnost postavit něco, co vás v levelu posune dál. Bojujete s protivníky. Řešíte nepříliš těžké hádanky. A tak.

To všechno je vždycky přísluště tematizováno, můžete si tedy zahrát LEGO Star Wars, Indiana Jonese, Jurský park, Harryho Pottera, Piráty z Karibiku, Pána prstenů... Dokonce i LEGO hru podle filmu LEGO Movie, což je film podle LEGO her :-) Prostě je toho neuvěřitelná hromada a jsou to všechno hodně zábavné hry - pokud vám sedne téma. Což mi sedlo, protože jsem Batman fanda a už při úvodní cutscéně, podbarvené nezaměnitelnou filmovou melodií z devadesátkových Burtonových adaptací, jsem se skoro rozněžnil. ALE!

Ale je tu jedno VELKÉ ALE :-) Ty hry nejsou nijak extra dlouhé, každou z nich se prokoušete za nějakých 10-15, maximálně 20 hodin... Pokud je ovšem hrajete normálně, tzn. projdete si jednotlivé kapitoly, uvidíte konec a nazdar, jdete hrát zase něco jiného. Jenomže já, když jsem to přesně takhle udělal, jsem po nějakých těch dvaceti hodinách uviděl na konci progress cca 47 %. Po dalších deseti hodinách to bylo 75 %. Dostat se na stovku pak trvalo ještě dalších dvacet zkurvených hodin plných grindu!

Každý z celkem 30 levelů totiž musíte projít minimálně dvakrát, pokaždé s jinou kombinací postav (hrajete buďto ve dvou a nebo sám se dvěma postavami, mezi kterými přepínáte). Každá postava má totiž jiné superschopnosti, které v tom daném levelu musíte použít, abyste se dostali na místo, kam to při prvním průchodu nešlo. V každém levelu přitom musíte zachránit jedno rukojmí, najít deset speciálních LEGO kostiček, jeden ještě víc speciální Red Brick a k tomu všemu dosáhnout nějakého daného skóre.

Při prvním průchodu se mi někdy nepodařilo objevit třeba vůbec nic z toho všeho! Při druhém jsem zjistil, že postavu, která by například uměla double jump, ještě vůbec nemám (protože ji získám až v určité fázi hry, případně jak odměnu za něco, co jsem ještě nenašel). Nebo jsem objevil nějakou překážku, za kterou se určitě něco pěkného skrývalo, ale já jsem vůbec netušil, kterou postavu k jejímu odstranění vlastně potřebuju. A ještě ke všemu mi neustále házelo klacky pod nohy AI druhé postavy, které je prostě naprosto tupé.

Ovšem když já si něco usmyslím, tak toho taky dosáhnu (nejen ve hrách). Zatnul jsem tedy čerstvě opískované zuby, obklopil se Monsterem a zmrzlinou, načechral zbrusu nový Beanbag a nezapomínal si každé dvě hodiny kapat do očí Hylo Gel (a vy na to taky nezapomínejte!). Nakonec jsem měl ve všech levelech objevené úplně všechno, nakoupené úplně všechny upgrady, dokumenty, postavy a tak dále, herní měna se zasekla na čtyřech miliardách (!) a dál už nepřibývala... Ale hra pořád tvrdošíjně ukazovala 98.8 %!

Po poradě s internetem jsem zjistil, že na mě v téhle fázi čekají ještě dva bonusové levely, o jejichž existenci jsem neměl ani tušení. Ten první byl ještě tak nějak v pohodě, ale ten druhý, ten byl fakt na zabití - trvalo mi čistou hodinu, než jsem se skrz něj dostal! Něco jako takové ty nejhnusnější levely v Astro Botovi. Považuju to docela za podraz od vývojářů, protože ten poslední level určitě spousta lidí prostě vzdá. Ale víte co? Ono nakonec vlastně ani není o co stát.

Jakmile totiž odehrajete tyhle poslední dva levely, dostanete možnost koupit si úplně poslední dokument v Batmanově databázi, který stojí - jaká náhoda - čtyři miliardy kostiček. Ještě, že jsem je zrovna měl po ruce :-) Obsahem toho dokumentu je to, co vidíte na prvním screenshotu níže. A to je všechno. Nic, žádné extra titulky (ty totiž vidíte na konci každé z šesti kapitol), žádné poděkování, ani žádné nějaké takové to uspokojující "cink!", které by vás odměnilo za tu opravdu strašlivou práci. Prostě vůbec nic. Jen to číslo 100.0 %...

Takže jsem si ho screenshotnul pro jistotu hned dvakrát a teď jdu hrát Phonopolis. Když jsem na něj čekal deset let, tak to další Batman bude muset taky chvíli vydržet :-)

Sniper Elite / PC / 11 hodin / #dohrano

Výsadek do roku 2005, kdy byl položen základ mý oblíbený série. Upřímně bych hádal mnohem dřívější vydání, jak to po herní i grafický stránce nehezky zestárlo. Přeskočte rovnou na reboot v podobě V2.

Forza Horizon 5/PS5Pro/44hodin/ #dohrano
Forgive me father for I have sinned. A nedá se svítit, ony to jsou opravdu dobrý závody. Po dlouhé době hra, která mě donutila zaujmout ten správnej gamerskej posez v předklonu s čumákem pár centimetrů od telky. Původní plán byl platina, ale obsahuje až moc online achievmentů, na který nemám chuť a sílu.

Tedy dojel jsem všechny závody, u každýho zatrackoval čas bez jedinýho ťukance (a zavzpomínal na milovaný Test Drive Unlimited, kde jsem úkoly na odvoz káry z jednoho místa na druhý bez škrábance miloval) a dal si i pár online závodů.

Připravte letenky do Japonska.

The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom (TOTK) / Nintendo Switch 2 / 50 hodin / #dohrano

Hru jsem koupil hned v den vydani a rozehral, takze jsem cekal, ze spis pujde do vedlejsiho klubu "akorat ze vubec". Probehlo samozrejme nekolik pauz a ta nejvetsi byla pres rok po cca 200 hodinach. Stydim se za to, ale vicemene jsem byl prezeldovanej a bal jsem se zbyvajiciho obsahu, ktery v prubehu neustale narustal. Vratil jsem se k tomu letos v dubnu a odehral dalsich 50 hodin, tak proto jsem uvedl tuto hodnotu, at je to fer.

Po rozehrani jsem si opet uvedomil, jakej je to skvost. Verze pro Switch 2 je vynikajici, protoze dostala chybejici vykon. Jinde bych se asi zasmal, kdyz bych vedel, ze nekdo vzal komplet predchozi titul, ktery jen vylepsil, ale tu mi to prijde dokonaly. BOTW uz samo na vzdy bude pro me hra, ktera mela nejvetsi wau efekt. Tohle uz nepujde asi nicim prekonat. Nebudu to zbytecne prodluzovat. Je to to nejlepsi, co si clovek aktualne muze na Switch 2 zahrat a jedna z nejelepsich her, co jsem kdy hral, kdyz nepocitam Hades 2, ktery je taky dokonaly. Rozhodne davam 10/10 a tesim se na dalsi pokracovani.

F.E.A.R. First Encounter Assault Recon / 10 hodin / PC #dohrano

Dalsi z mych osobnich hernich restu splnen. Ne, ze bych to nezvladnul dohrat v dobe vydani, ale tehdy jsem nemel dost vykonny HW, na kterem bych si tento hype dostatecne vychutnal.

Gunplay je na dnesni pomery porad vyborny. Efekty zvireneho prachu po vybuchlem granatu, stopy po kulkach v omitce, clen komanda zadonici o posily. Tohle vsechno dohromady funguje na jednicku. Jenze krome bojovych scen je zbytek hry pouze tupy presun z bodu A do bodu B v prazdnych tmavych chodbach. Obcas se nekde povaluje medkit nebo brneni. Parkrat (max na prstech jedne ruky) moje srdce zaplesalo, kdyz z nicehonic koridor skoncil zdi bez dveri a ja musel hledat alternativni cestu. Bullet time jsem vubec nepouzival, na druhou nejvyssi obtiznost ani nebylo potreba. Chapu, ze ve sve dobe to byl mozna prvni superrealisticky shooter, ale mozna prave diky tomu to uz tehdy slo mimo me. Pribeh dava smysl az po navsteve wiki, resp doporucuju poradi wiki > game, jinak je to jak gulas v nadrazce.

Prvni DLC rozhrano, tunelovitost na max, s horkou pachuti smazano.

Oxenfree 2: Lost Signals / 7h / Netflix / #dohrano
První díl Oxenfree je hra, kterou považuji za možná vůbec nejlepší hororovou adventuru. Dohrál jsem ji třikrát, nejen proto, abych vysbíral ajchy na Xboxu, ale protože ve hře je dost zásadních rozhodnutí a já chtěl prozkoumat jejich váhu.
Nějak mě napadlo se podívat jestli Night Studio chystá další hru a zjistil jsem, že je koupil Netflix a Oxenfree 2 se dá hrát přes... Netflix. V praxi to vypadá tak, že se hra normálně nainstaluje na Android, v mém případě telefon. Není to ideální, ale dalo se to zvládnout.
Druhý díl sleduje Riley, ženu která je najata, aby rozmistila po pobřeží směrem na Edwardsův ostrov z první hry vysílače, které odruší působení těch děsivých portálů.
Samozřejmě, že práce se zkomplikuje, takže hra je o něco delší a rozsáhlejší než první díl. Hlavně teď má hráč od začátku jasný úkol, což hru činí přístupnější. Přestože dialogy a interakce s ostatními postavami jsem považoval za silnou stránku první hry, tak dvojka mi byla bližší i v tomhle. Je to tím, že moje mladí už je dávno pryč a dospělejší postavy jsou mi bližší, než parta mlaďasů, co si vyrazí na ostrově vypít přes zákaz pár piv na pláži.
Netflix dokonce má i vlastní systém achievementů, takže už jich mám 13 (z dvaceti sedmi možných). Taky si to zkusím zahrát ještě alespoň jednou, ale zkusím asi na něčem jiném než na mobilu.

Star Wars Episode I: Racer / 7h / xbox / #dohrano
Nebo lépe řečeno ten remaster od Aspyr. Před třiceti lety bych na té hře asi nejvíc ocenil grafiku, dneska spíše hratelnost a herní mechaniky nákupu vylepšení a oprav, přičemž je nutné trochu taktizovat, protože hra se nedá vyhrát jen bezchybným ježděním, je třeba taky nakupovat správné upgrady z vrakoviště a rozdělit práci droidům.
A samozřejmě nostalgie funguje.