YMLADRIS: Osobně vnímám jako největší problém vztah k emocím. Tlak na to, aby muž byl emočně nejen stabilní, ale taky aby emoce spíš neprojevoval, nemluvil o nich, neřešil je - a s tím související fakt, že je z hlediska image mnohdy přijatelnější chlastat nebo třeba běhat až do padnutí než s emocemi nějak rozumně pracovat. Připadá mi, že tenhle požadavek často produkuje lidi, kteří, když dojde na opravdu špatné situace, vlastně nevědí, co dělat s tím tlakem, který jim vevnitř bublá.
Taky s tím souvisí určité omezení "přijatelných" emocí pro muže, zdá se mi. Je asi přijatelnější se rozzuřit než být smutný, neřkuli brečet.
Oblast, u které nemám názor moc utříděný, je (z nedodstatku lepších slov) schopnost fyzické agrese. Ve školním prostředí vnímám, že žáci, kteří cvičí bojové sporty, jsou leckdy vnímáni jako potenciální sígři, i když s nimi žádný problém nikdy nebyl. Jako kdyby ta samotná schopnost říkala, že to nemají pod kontrolou, nebo že jsou v běžných situacích agresivnější než ostatní (což se nepotvrzuje). Je to bráno jako divná záliba. Ale to může souviset s tím, že školní personál bývá převážně ženský a za jejich mládí se tohle moc neprovozovalo, takže učitelky nerozlišují "cvičí karate" a "rve se po ulicích". Já přitom vnímám, že ta schopnost agree v nezbytných případech k mužské roli patří - ne ve smyslu, že kdo se neumí porvat, není chlap, ale že by to měla být přijímaná součást toho, co genetika mužům často nadělí a dokud je to ovládané, tak je to OK.