Tak zase něco z říše pohádek...
Velmi zajímavá (a na internetu dosud k sehnání) je sbírka Nizozemských pohádek jménem Bludný bruslař. Pohádky nesou jasné znaky upadající lidové slovesnosti. Většina z nich je skoupých na podrobnosti a řídkých dějově - a není se co divit. Během dvacátého století byla holandská lidová ("národní") kultura poškozena hned ze dvou stran: napřed německými okupanty, kteří zdůrazňovali to, co v ní bylo německé a potírali vše, co německé nebylo, a potom zase poválečnou vládou, která ve strachu z návratu nacismu potírala pro jistotu vše, co bylo národní. Celá holandská lidová kultura tak dostala na frak podobně, jako česká lidová hudba (ostatně kolik českých lidových písní - ne moravských a ne koled - umíte zpaměti zazpívat?).
Přesto se v té sbírce najdou i zajímavé příběhy, které překladem do češtiny (a s ním souvisejícím zjemněním) neztratily původní ostří. Velmi zábavná je Ďáblova snoubenka, která se z čertových osidel vykroutí (doslova) tak, že jej chytne za ocas. Ano, přesně za ten. A pohádka "O posledním knoflíku" zase formou jinde nevídanou vysvětluje, proč se poslední knoflík u saka nezapíná.
Nechybí několik přisprostlých přístavních povídaček i lokálních pověstí o strašidlech, podobných jiným evropským pohádkám, ale lišících se kromě kulis občas i rozuzlením - smrt utopením není podávána jako špatný konec, ale jako něco, co se prostě stává.
Pro moderního čtenáře je ale asi nejzajímavější holandské podání pidimužíků. Jsou to totiž asi dvacet centimetrů vysocí chlapi, co se rádi perou, rádi napijí (opilcům chodívají upíjet kořalku), tu a tam něco ukradnou, a rádi se kouknou na nahaté ženské - i proto, že mezi sebou skoro žádné nemají.
A, inu - jednoho až napadne, jestli si je z Holandska nevypůjčil Terry Pratchett, neoblékl je do kiltů a neudělal z nich Nac Mac Fígly.