SH_PANDA: Lékař přece léčí tím, že tě vyleká a ty k němu už pak raděj nevlezeš :-)

TMA: To ani dnes neni. Kolik procent populace dokaze vysvetlit mechanismus fungovani mRNA? A to jeste nedavno toho bylo vsude plno.

TMA: no ani u číňanů, jak vidíme častěji než by bylo zdrávo.

SH_PANDA: Ta souvislost tam bude. Lékař v ruštině je "vrač" zatímco "vrač" v srbochorvatštině je čaroděj. Zdá se, že původně ty dva koncepty (magie a medicína) nebyly odděleny, alespoň tedy u Slovanů.

SPIELMANN:

názorně tak učí sv. Petra lekovat, tj. zaříkávat.

Takže lékař = zaříkavač?

MEANKITTY11: krecak ?

SPIELMANN:
SPIELMANN: Na jednu stranu rozhodně zajímavý. Na druhou mi ale přijde, že je to zaříkání "X k X, Y ku Y, Z k Z" takový jako obecný, nebo jak to popsat. Protože když to hodně zjednodušíme, co je zranění? Že něco není tam, kde má bejt, třeba ten vymknutej kloub, nebo co má bejt spojitý, to není - řezná nebo tržná rána, zlomená kost atd. Rozkázat tak tkáním v nějakým léčebným zaříkání, aby zaujaly svoji původní a patřičnou polohu, nebo aby se zase spojily je pak něco, co se podle mě přímo nabízí.
Nechci přímo říct, že mezi Wotanem a knihou pana Berky není přímá kontinuita, ale že bych byl strašně vopatrnej s tvrzením, že tam ta kontinuita je.
Ale kdo ví, ta návaznost v předávání takovýho zaříkadla může bejt klidně daleko delší a sahat desítky tisíc let zpátky do doby, kdy sme všichni mluvili protoindoevropsky, co já vim.

No, nedalo mi to googlil jsem dál a narazil na tuhle (mimochodem zdá se že fakt zajímavou) disertačku
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/16610/140020658.pdf
ve které autor cituje rukopis z 14. století:

Proti koňské nemoci (vajtka v noze aneb v plecí) je v rukopise zapsána historiola líčící rozhovor mezi Pannou Marií a sv. Petrem:

Svatý Petr šel na svém plesnivém koni, potkala jej milá matka boží, an kulhá.
Svatý Petře, co jest koni tvému plesnivému, že kulhá?
Milá Marie, matko božie, vajtku má v noze aneb v pleci.
Svatý Petře lekuj mu ať nekulhá.
Neumiem.
Lekuj mu kost k kosti, aud k audu, maso k masu, žíla k žíle, kuože k kúži.
A to ve jmie Boha žehnám vajtku ven, i ve jmie Syna i Ducha svatého, i všeho jednoho Hospodina, vystup ven s dnešním sluncem za horu.
Amen.

Panna Maria se v tomto narativu skrze zaklínání obrací na příčinu kulhání a vyhání ji ven,
názorně tak učí sv. Petra lekovat, tj. zaříkávat.

A u toho poznámka pod čarou:

KNM, sign. I F 10, s. 434-35. Heslo vajtka či možné varianty dostupné slovníky neobsahují,
pozn. autor.

MEANKITTY11: Takže je to jasný, natažená žíla je nejspíš vajtka! Co je vajtka se mě ale už neptej :-D

Tak vám náhodou narazím na článeček v časopise Český lid z r. 1930:

Jan Berka, osmdesátiletý výměnkář v Borovech, okresu Přeštického, má ve svých písemných památkách list, psaný as před 60 lety, na němž jest poznamenáno, jak se zaříkávají nemoci. Výměnkář Berka z Vřeskovic, ze statku »U Votíků', vypráví, že za jeho mládí měli doma velikou psanou knihu, ve které byla většinou samá zaříkadla nemocí lidí a zvířat, a že z ní ukázky, dále otištěné, opsal, když se měl do Borov přiženiti.

Na nataženou žílu: »Pán Bůh jede na koníčku, svatý Petr na oslíčku. Petře, stůj, zaříkej mu žílu. Pane, neumím! Žíla k žíle, maso k masu, krev ke krvi. Amen!«

Takže tu máme na jedné straně opis cca z roku 1870 ze sbírky zaříkadel z kdo ví kdy...

A na druhé straně porovnejte s druhým z tzv. Merseburských zaklínadel zapsaných někdy v 10 století:

Phol a Wodan jeli do lesa. Tu se stalo Baldrovu koni, že si vymknul nohu v kotníku. Tu ho zařekla Sinthgunt a Sunna, její sestra. Tu ho zařekla Frija a Volla, její sestra, tu ho zařekl Wodan, který uměl uzdravovat, jak vymknutí nohy, tak výron krve, tak vykloubení údu: kost ke kosti, krev ke krvi, úd k údu, jako by byly slepené!

Takže si troufám tvrdit, že tu máme starogermánské zaklínadlo převlečené do křesťanského kabátku používané v rustikálních čechách v 19. století. No není ta síla tradice úžasná? :-)

src:
Casopis cesky lid XXX.
https://www.nulk.cz/ek-obsah/ceskylid/html/knihy/ceskylid30/texty/0029-0058.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mersebursk%C3%A1_zakl%C3%ADnadla

ERRTU: https://www.lego.com/en-us/service/brickseparator/classic/

Není pro to lepší místo
hezká rabínská odpověď na otázku, proč Bůh stvořil ateisty. (Martin Buber, Tales of the Hasidim 2, strana 89)

prvni sudicka: nikdy se neskrabnes.
druha sudicka: nebudes utracet za lak na nehty
treti sudicka: ...ale az ti bude osmnact, bude po tobe nekdo chtit oddelit dve kostky lega!

tady kluci to dycky pěkně vysvětlí, jen teda nemají díl o ska, ale tady je třeba reggae https://www.youtube.com/watch?v=m_ro6vx5Qws&t=365s

Na Borneu našli kostru člověka, který přežil odborně zvládnutou amputaci před 31000 lety
Surgical amputation of a limb 31,000 years ago in Borneo | Nature
https://www.nature.com/articles/s41586-022-05160-8

With regard to TB1, we infer that the Late Pleistocene ‘surgeon(s)’ who amputated this individual’s lower left leg must have possessed detailed knowledge of limb anatomy and muscular and vascular systems to prevent fatal blood loss and infection. They must also have understood the necessity to remove the limb for survival29. Finally, during surgery, the surrounding tissue including veins, vessels and nerves, were exposed and negotiated in such a way that allowed this individual to not only survive but also continue living with altered mobility. Intensive post-operative nursing and care would have been vital, such as temperature regulation, regular feeding, bathing, and movement to prevent bed sores while the individual was immobile29. The wound would have been regularly cleaned, dressed, and disinfected, perhaps using locally available botanical resources with medicinal properties to prevent infection and provide anaesthetics for pain relief 30,31. Although it is not possible to determine whether infection occurred after the surgery, this individual evidently did not suffer from an infection severe enough to leave permanent skeletal markers and/or cause death. Furthermore, it is inferred that life without a lower limb (combined with other traumas; Extended Data Figs. 7–9 and Supplementary Information) in a rugged and mountainous karst terrain presented a series of practical challenges—several of which can be assumed to have been overcome by a high degree of community care32,33.

Takže Skalaman a Skalvatore nemají rádi skáčko, hmm, hmmm.