SCHWAB:
Stapediální reflex je automatické stažení svalů středního ucha při vystavení nadměrně hlasitému zvuku. Hranice nadměrnosti je sice individuální, ale najdeme ji někde mezi 75 a 85 dB.
Zmiňovanými svaly jsou tensor tympani a musculus stapedius. Prvně jmenovaný sníží prostupnost zvuku skrze bubínek až na polovinu, druhý jmenovaný ztuží soustavu kůstek středního ucha (kladívko, kovadlinka, třmínek). Tento systém samozřejmě není dokonalý, některé frekvence se šíří i vibrací tkání (pod 150 Hz), a jiné se šíří i přímo vibracemi kostí (ty vysoké - od 1 kHz výše, a čím vyšší, tím větší podíl v daném pásmu je přenášen přímo kostmi). Ale v pásmu mezi 150 Hz a 1 kHz dokáže stapediální reflex utlumit nadměrně hlasitý zvuk až o 14 dB (tedy snížit citlivost ucha cca na čtvrtinu).
...což teda, dovolím si podotknout, není úplně zásadní snížení. Připomeňme, že mozek je schopen vyhodnotit rozmezí až 60 dB - tedy nejhlasitější slyšený zvuk milionkrát hlasitější než nejtišší slyšený zvuk. A ucho jako takové za ideálních podmínek dokáže přenést ještě větší rozmezí hlasitosti - patrně až 75 dB, ale co je o více než 60 dB tišší než nejhlasitější slyšený zvuk, to už mozek zanedbá jako nedůležité. Nad 75 dB, když začne zabírat stapediální reflex, se citlivost ucha snižuje, a stejně tak i schopnost mozku rozlišovat jemnější zvuky.
V situacích, kde se pracuje se zesíleným zvukem (kino, koncerty, atp.) a kde tudíž počítáme s hladinou zvuku ve špičkách převyšující 85 dB (-> tedy předpokládáme, že u publika stapediální reflex nastane), zpravidla stačí počítat se slyšitelným dynamickým rozsahem pouhých 40 dB (tj. nejtišší zpracovatelný zvuk jen 10^4 = 10 000krát slabší než nejhlasitější znějící zvuk).
...což teda, musím dodat, má minimálně dva důsledky.
Zaprvé, v některých případech na koncertech nastává situace, kdy s ucpanýma ušima uslyšíme hudbu subjektivně lépe než bez ucpaných uší. To se stává tehdy, když se ucpáním uší dostaneme pod hranici stapediálního reflexu, ten tudíž povolí, a nám se otevře širší dynamické rozmezí.
A za druhé, to, že některé bigbítové skladby "musí být nahlas, jinak to nezní" je také dáno částečně tím, že silně zkomprimovaný zvuk zkreslené elektrické kytary je sám o sobě relativně málo zajímavý, protože postrádá jemné nuance - které nám přestanou chybět až tehdy, když je naše ucho fyzicky přestane být schopné vnímat. (A jako bonus se pak lépe pojí se zvukem bicích.)
Spokojen?