Psal se 24. leden 1975 a klavírista Keith Jarrett už měl všeho dost. Ten den absolvoval vyčerpávající cestu z Curychu do německého Kolína nad Rýnem, trápily ho vážné bolesti zad. A když dorazil na místo, kde měl večer koncertovat, čekalo ho další nepříjemné překvapení: Místo špičkového křídla, které si na koncert vyžádal, stál na pódiu úplně jiný klavír.
Nejen, že byl nástroj menší; také byl i starý, rozladěný a nefungoval mu pedál. Naladit se ho sice nakonec podařilo, ve vysokých tónech ovšem stále zněl tence a plechově, a v těch nízkých zase poněkud tupě. Klavír byl v tak bídném stavu, že jazzový muzikant vážně uvažoval, že koncert zruší.
Nakonec večer přece jen vystoupil. Omezení nástroje jej však donutila pojmout svou jazzovou improvizaci jinak než býval zvyklý. Melodii udržoval jednoduchou, důraz kladl spíše na rytmiku. A skoro celý koncert odehrál záměrně jen ve střední části klaviatury – jelikož klávesy na její vrchní i spodní části zněly prostě příšerně.
Kolínský koncert se stal Jarrettovým nejúspěšnějším vystoupením vůbec. Publikum ho přijalo s nadšením, následnou nahrávku ocenili i kritici. Jeho komerčně nejoblíbenější nahrávkou zůstává dodnes – je o ni zájem i po více než pětatřiceti letech od prvního vydání a stala se nejprodávanějším sólovým albem v historii jazzu.