TRISSIE: Zlatá šedesátá. Možná si pamatovala, jak se nepozornost nevyplácí. Například taková první antibiotika. Ta mají vůbec nádhernou historii: vědci v Bayeru zjistili, že červené barvivo může mít antibakteriální oučinky. Tak vznikl Prontosil. Posléze vědci ve Francii objevili, že - překvapení - léčivý oučinek nemá ta červená (see under: růžové pilulky účinkují "lépe" než bílé), ale bezbarvá část. Každopádně s červenou, nebo bez, v USA nic takového nechtěli, páč si ještě dobře pamatovali, co dělali "Hunové" za války v Evropě. Zvrat přinesla Eleanor Rooseveltová, jejíž syn hodlal umřít na streptokokovou infekci, pročež někoho donutila dovézt to z Evropy a synek byl zachráněn.
A teď ten druhý zvrat: jistý šibal, Samuel Evans Massengil, hodlal lék prodávat tak, aby se dal pít a byl sladký, nějak mu přišlo, že se to tak - zvlášť na Jihu - lépe chytí. Ale ono to nebylo rozpustné. I povolal svého chemika a chemik dodal řešení. Jaké, to opomněl veřejnosti vyjevit (jinak by se to mimo jiné nemohlo nazývat Elixir, což bylo také záhodno, protože tradice "elixírů" byla v USA dlouhá, ačkoliv nic moc neléčily, lidi to rádi kupovali). A tak zahubil přes sto lidí:
https://en.wikipedia.org/wiki/Elixir_sulfanilamideVeselou součástí příběhu je, že celý trest spočíval v pokutě za "mislabeling".
(Načerpáno jako vedlejší efekt četby
https://www.amazon.com/Black-Angels-Untold-Nurses-Tuberculosis/dp/0593544927 - kteroužto tímto vřele doporučuji, obsahuje řadu podobných příhod od "bílé sestry nechtějí umírat na tuberu, tak dovezeme z Jihu černé, segregujeme je a zaplatíme jim méně peněz" přes léky působící občas šílenství (isoniazid) až po "pracujeme s bakteriemi nechráněni" a "dávkujeme od oka". Byli to stateční lidé - čemuž se ovšem nelze příliš divit, protože druhá varianta léčby tubery byla, jak si všichni pamatujeme z Betty MacDonaldové, ležet na posteli, denně vypít pintu mléka a něco oleje z tresčích jater, což se dělalo, aby to vypadalo, že se něco děje, a aby se doktoři nenudili, tak občas odštípnout pár žeber.)