BALDA_CHYN: To asi úplně ne, když Josefov má necelých 45km chodeb, pevnost Terezín jich má kolem 30km. Pokud zůstaneme v XVIII. století, pak do chodeb patří nejen spojovací chodby, ale též střelecké galerie, kufry, sklady, kasamata a mnoho dalšího. To, o čem byla řeč, tzv. podkopy - dle dobové pevnostní terminilogie se jedná o minové větve. Ty tvoří největší vzdálenost postaveného podzemí, avšak ne více než 3/4. Minové větve jsou z pravidla pod glacisem, tedy většinou umělým terénem před nejvnějšejším obranným prstencem pevnosti, tedy kudy by nepřítel vedl obléhání, nejspíše pomocí sappy (přibližovacího zákopu). Minové větve dělíme na podporchové a hluboké. Minové větve podpovrchové jsou kratší (do cca 17m), tedy blíže pevnosti, hluboké jsou kopány do větší vzdálenosti od pevnosti (cca 35m), jelikož se počítalo s tím, že tam bude instalována větší nálož. Mezi minovými větvemi byl běžný rozestup 13 metrů (takže když si vezmete obvod Josefova nebo Terezína, můžete pomyslně zapíchat větvičky jako u smrčku tak, aby se hlavní chodby opakovaly po cca 13 metrech). Souběžně s minovými větvemi jsou také tzv. odposlouchávací chodby. Náslechové chodby byly ve třech "patrech" a chodilo se do nich většinou z hlavní galerie (envelopy, ta terezínská má 1690m v hlavní pevnosti, v malé pevnosti pak přes 500m). Ženijní činnost (podkopy nepřítele) byly tenkrát slyšet do 40m takže ty chodby nebyly příliš vzdáleny od minových větví. Lidem, kteří měli službu v náslechových chodbách se říkalo krtci, jelikož jejich služba trvala min. 3 dny a orientace v pevnostním systému probíhala bez ohňů (aby se neudusili splodinami). Až budete v nějakém pevnostním podzemí, všimněte si, že u kufrů bývají v úrovni pasu vyryté značky v pískovci, to slouží právě orientaci krtkům. Několikrát jsem zmínil kufr - je to místo, každých zhruba 25 - 35m, kde se člověk může postavit, protože ty náslechové chodby mají cca 70x70cm. V kufrech se skladoval mj. i materiál jako pytle, zednické lžíce, cihle a trámy (povíme si později).
A protože jsme v centrále pro distribuci mírně zajímavých faktů, konec čísel, jdeme do praxe. Představte si, že jste útočníkem takové pevnosti. Dostřel děl je zhruba do 6km od pevnosti, takže jediná cesta, jak se přiblížit k pevnosti je pomocí sappy a také stavbou zesílených redut. Tyhle věci se dělají především v noci, kdy děla nejsou příliš aktivní a činnost útočníka není tolik vidět, čímž si šetříte životy. Když už jste schopni se přiblížit k pevnost na řekněme 100m za cenu přijatelných ztrát, máte v druhé polovině XVIII. století dvě možnosti. Buď tam dotáhnete děla a mrdáte jednu ránu za druhou na jedno místo proti cihlové zdi, čímž chcete vytvořit otvor. Ale protože v téhle době nebyla letadla ani balony, nevíte, jak je ta stěna tlustá, jestli 3 nebo 16 metrů. Ve výsledku jsou fortifikační prvky pevnosti děleny příkopy (šancemi), kam ústí střelecká galerie, takže když se vám náhodou podaří prorazit cihlovou stěnu, zákonitě je za ní další a když tam pošlete pěchotu, tak ji obránci smáznou střílnami z galerie bez jediného padlého. Takže druhá možnost je se do pevnosti podkopat. Nechcete na sebe upozorňovat explozí, takže máte v plánu kopat tak hluboko, abyste se dostali pod spodní minové větve. V případě Josefova to lze, v případě Terezína vás zastaví spodní voda. V ideálním případě se dokopáte do jedné z minových větví ještě před tím, než tam natahá obránce nálože a minovou chodbou můžete posílat vojáky vstříc neznámému smrtelnému nebezpečí. Pokud to však nestihete a obránce vaši činnost zaznamená, ze skladů začne tahat pytle se střelným prachem (nejsou tam pořád, aby nezvhly, jsou po celou dobu ve skladech a vydávají se na rozkaz velitele obrany daného úseku po svolení velitele pevnosti), které se na konci minové chodby zazdí (proto to náčiní věci v kufrech). Ve vhodný okamžik, ktřeba když už pochodují setiny oblehatelů vstříc odhalenému cihloví minové chodby se celá větev odpálí. Jsou dovové tabulky, kolik tun prachu vytvoří jak vysoký a široký sloupec hořící zeminy v horní a totéž i pro spodní, případně i odpal dvou větví zároveň, ale to si nepamatuju.
Takže nějak takhle to fungovalo.
Třešnička na závěr - Obléhání pevnosti Svídnice získalo přízvisko "minová válka". No a z obléhání Svídnice máme několik pamětí, kde se v jedné části podařilo prorazit minovou chodbou a začaly boje o hlavní galerii. Vyprávějící důstojník se rozhodl, že se útoku zúčastní a po necelé hodině vylezl celý bílý jako stěna a zvracel. Když se ho ptali, co se mu stalo, tak odvětil, že se dole právě otevřelo peklo, smrdí tam síra (splondiny střelného prachu), chodí po vnitřnostech a nikdo neví, kam má pálit, a tak raději umře na povrchu. Pro srovnání, na povrchu obránci stříleli kartáčovými střelami, kde každou minutu pod přívalem olova padlo zhruba 60 vojáků (daný boj probíhal několik hodin).