Hans Christian Andersen byval vyjimecny nejen svymi pohadkami, ale i svou osobnosti. Uz v detstvi projevoval nezvykle chovani – mival prudke zachvaty vzteku, mel potize navazovat blizke vztahy a jeho touhy casto smerovaly k lidem, kterych se nemohl nikdy doopravdy dotknout. V jeho dile se to odrazilo v podivnych, nepochopitelnych a casto nestastnych postavach, ktere jako by nesly kus jeho vlastniho vnitriho zmatku.
Trpel take mnoha fobiemi a obsesemi. Byl bacilofob – pil jen prevarenou vodu, kliky otviral kapesnikem a do cestovniho kufru si vzdy pribalil lano, aby mohl v pripade pozaru uniknout z hoteloveho pokoje oknem. Desila ho i predstava, ze by mohl byt omylem pochovan zaziva. Proto usinal s cedulkou na prsou, na niz mel napsano: "jen vypadam, ze jsem mrtvy". Nikdy nejedl veprove maso. Vetsinu techto zvlastnosti zakryval, protoze zil sam, ale neco z jeho chovani popsal jeho pritel Charles Dickens.
Andersen Dickense velmi obdivoval. Setkali se poprve v roce 1847 na vecirku u hrabenky z Blessingtonu a brzy objevili, ze je spojuje nejen vzajemny respekt, ale i podobny pohled na spolecnost. Oba zobrazovali bídu a utrpeni obycejnych lidi, ktere s sebou prinesla prumyslova revoluce a chudoba.
Pri druhe ceste do Anglie byl Andersen pozvan, aby stravil nejaky cas primo v Dickensove dome. Nadsene to prijal, ale pobyt skoncil rozcarovanim. Andersen proslul svymi zvlastnimi navyky – prestavoval nabytek v pokoji, mival vybuchy hnevu a pri nich vybehl do zahrady, kde zaboil oblicej do hliny. Kdyz uplynula doba, na kterou byl pozvan, odmitl odjet a tri dny se zabarikadoval ve svem pokoji. Nakonec dum opustil nastvany a zmatene. Dickens pak s trpkym humorem poznamenal: „Byl tu jen pet tydnu, ale me rodine to pripadalo jako cele veky.“ Tato epizoda jejich pratelstvi ukoncila – Andersen se citil hluboce dotcen a nikdy pry nepochopil, proc se k nemu Dickens odvratil.
Hans Christian Andersen – Wikipediehttps://cs.wikipedia.org/wiki/Hans_Christian_Andersen