ACKO: Přesně k tomu jsem taky před pár lety už došla.

NEI: Já už mám vše vnitřně vyřešené, nicméně byla strašná úleva, když jsem pochopila, že moje máma je vlastně pořád dítě a nejde s tím nic dělat, ne se zlobit, ne na ní křičet, ne vysvětlovat, prostě nic. Fakt bylo to velmi osvobozující prozření, když jsem pochopila, že ji musím brát takovou jaká je, protože nelze ji změnit.

Jenom bych chtěla poprosit chvilku ostatní posečkat s úplně novými životními příběhy, ať trochu více stihneme prodiskutovat tyhle všechny již napsané.

Nečekala jsem tolik příspěvků, tak ať v tom nemáme hokej.

Ale vaše aktivita mě moc baví a těší! 🤍🤍🤍

ACKO: Doporučuji tuto knihu

NEI: No mě stejně vychovávala babička, takže vliv rodičů jsem nepocítila až do nástupu do školy, do jejich busy pracovního života jsem se nevešla, takže mě nechali na venkově s prarodiči. Jinak moje máma byla nedospělá celej život, vpodstatě dítě, o které se stará její matka, když babička umřela, očekávala, že se o ní budu starat já, že ji nahradím, syndrom Petra Pana se tomu říká, moje máma naprosto ukázkový exemplář. Kdyby se mi nevěnoval táta, tak nevím, nevím, jak by to dopadlo. Dospělost není vázána na věk, dcera a její partner měli malého v 27 a oba jsou velmi dospělí a zodpovědní rodiče. Jinak problém starých rodičů s výchovou je asi ten, že se k dítěti chovají jako k dospělému, neakceptují, že si potřebuje hrát, běhat, vybít energii, to jsem právě velmi postrádala, když jsem náš rodinný program porovnávala s dětmi, které měly mladší rodiče.

NEI: heh, no právě... ty neustále nervy a stres podle mě pro děti taky nejsou to nejlepší. Ale zase rychlost některých reakcí... dělám jen příležitostného strejdu, a skutečně asi nestíhám. Jako podle mě oboje má výhody a nevýhody, asi záleží na konkrétních rodičích, konkrétních dětech, konkrétní situaci.. průměrná doba dožití je dnes vyšší, ale naopak tlaky společnosti na mladé podle mě daleko vyšší, než historicky...

VERUSHKA098: To mi trochu zní, že by se to potenciální dítě mělo fakt dobře.
Ale ať se rozhodneš jakkoliv, bude to správně.

ACKO: slyšel jsem to, ale fakticky mě naopak přišli moje rodiče, kterým bylo oběma pod třicet, v podstatě docela nedospělí, když jsem byl mladej. Trochu dospělý začali bejt až po tý padesátce...

Ale slyšel jsem, že u rodičů po 50ce se prý zvyšuje riziko autismu, ale nevím, jestli je to nějaký biologicky determinovaný mechanismus.

ACKO: Mojí mamce bylo 20 když mě porodila a většinu svého dětství jsem si přála být adoptována vyspělými rodičemi, kteří by mě milovali.

Moje zkušenost k tématu je vlastně ješte docela čerstvá. Nakonec jsem se po hodně dlouhé a náročné úvaze rozhodla nemít vlastní děti relativně nedávno.
Ne proto, že by to nešlo z nějakých objektivních příčin, možná ani ne tolik pro vlastní pohodlí. Jen pro své vlastní chyby.
Měla jsem dlouholetý vztah s extrémně nevhodným partnerem (velmi diplomaticky řečeno). V průběhu let se měnila dynamika ve smyslu on děti chtěl ale později, on nechtěl a já chtěla a když už chtěl i on byli jsme uprostřed rozchodu a snažil se mě tím udržet. Asi jsem někde podvědomě věděla, že to není správný partner pro založení rodiny, rozchod byl velmi krušný a jsem zpětně vlastně ráda, že jsme děti neměli, protože takhle zmizel z mého života a nemusím s ním už nikdy komunikovat. Možná se to zdá být takhle řečeno povrchní, ale ten vztah byl dost problematický a nechci zabíhat do detailů, které sem úplně nepatří.
Když jsme se rozešli bylo mi 38, všichni mě tlačili, že jestli chci děti tak musím hned, pořád se mě ptali jak jsem na tom a i lidi které sotva znám. Tlak okolí byl nesnesitelný, paralyzující, odsuzující, neustále vyvolával pocit viny, potkávat maminky v mém věku bylo bolestné, nechtěla jsem se pořád obhajovat nebo někomu něco vysvětlovat.
Našla jsem si nového partnera, který má dvě odrostlejší děti a stala jsem se tak trochu náhradní mámou jim. Partner je starší než já a byl i pro abychom měli ještě dítě spolu, ale když, tak hned, protože nechce být tátou, který pak na svoje dospívající dítě už nebude mít žádnou energii, tak jak to tu někteří už zmínili. Pochopila jsem, že ne/mít dítě je moje volba, do které okolí nic není a mít děti není povinnost. Po pár konfrontacích i tlak okolí povolil. A taky jsem pochopila, že nepotřebuju mít vlastní děti na to, abych mohla být rodič, když tady jsou děti, kterým můžu hodně dát (a ony to přijímají), byť nejsou už malé. Vztahy s dětmi partnera fungují a to i s absolutním respektem, že nejsem jejich maminka a že tu mají jen jednu.
Ano, může se stát, že až vylétnou z hnízda, tak jednou zůstanu sama a že o mě třeba v dospělosti nebudou stát. Počítám i s touhle variantou. Mám kolem ale dost případů, kdy se tohle stalo i s vlastními dětmi. Takže ani tohle nebyl argument proč ano.

Já si přihřeju zase svoje téma, za mě jsou děti starších rodičů chudáci, jestli jsem si něco celé dětství přála, bylo to to, jak by bylo skvělý, kdyby moji rodiče byli o 10 let mladší.

No, možná ještě jeden pohled. Mí rodiče mě měli v pozdním věku. Mámě bylo tuším 38 a tátovi 43 nebo tak. Odnesl jsem to asi nejspíš jen lehkým ADHD. x) Ale co je horší, táta na mě neměl skoro vůbec čas. S bratry, kteří jsou o dost starší (minimálně o 10 let) strávil hodně času. Cestovali po horách apod. Když já se dostal do věku kdy by to bylo možné, táta na to už prostě neměl energii. Vychovávala mě tedy máma. Jezdili jsme na dovči k moři, což bylo fajn. Ale nikdo mě nenaučil být chlapem. Takže sem se to potom postupně učil sám když mi bylo víc jak 30 a mě došlo že se sebou musím něco udělat. A to mám štěstí, že tátovi slouží zdraví i teď kdy mu táhne na 90. Proto říkám, že být otcem po 50tce je sobecké v tom ohledu, že jakmile prcek dospěje do puberty a potřebuje v tátovi oporu a kamaráda, má doma důchodce který je rád, že zvládá obstarat rodinu a jen pindá jak to bylo za jeho mládí všechno lepší. x) Nedejbože pokud se mu začne sypat zdraví a z dítěte je najednou předčasně dospělý co se musí starat o rodinu. Možná alespoň zvážit své dlouhodobé zdraví a ochotu investovat do své kondice. Jde to, ale kolik chlapů to po 60tce dělá. Mnozí chodí po operacích a cpou se prášky. Taková je realita života mnohých po 60tce.

NEI: Na terapii jsme chodili. On ten vztah není úplně špatný. Spíš není tak blízký jako by mohl být a to žádná terapie moc nenapraví. To je prostě fakt, když žiješ s někým koho máš sice ráda, ale není tam ta správná emoční dynamika.