21. srpen 1968 z pohledu pamětníka (to jako mě.:))
21.8.1968 bylo drsné procitnutí z krátkého snu o relativní svobodě projevu, cestování, neexistenci cenzury a naději na normální kulturní svobodný život. Ještě horší pak byla následná dvacetiletá plíživá normalizace a lámání charakterů. "Pragmatici" opět měli navrch.
Bylo mi 16 a bydel jsem v Praze na Vinohradech. 21.8. jsem měl odjíždět na chmelovou brigádu. Brzy ráno mě probudila letadla. Nejdřív jsem si myslel, že to krouží jen jedno a že má třeba potíže s přistáním. Pohled na oblohu vše vysvětlil. Divné šedé Antonovy létaly jeden za druhým. Pustili jsme rádio a tam probíhalo vysílání, jak ho známe z dnešních připomínek této události. Všichni jsme se báli, že bude válka. Neúspěšné pokusy o nákup potravin, střelba a výbuchy od Československého Rozhlasu, bylo to dost napjaté, ale vše se seběhlo tak rychle, že jsme se ani pořádně nestačili bát. Byl jsem tenkrát jen s matkou, a tak jsem ji několik dní doprovázel pěšky přes Prahu do práce, protože tramvaje nejezdily. Cestou jsme viděli i pár výstřelů zmatených ruských vojáků, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Po celé Praze se objevily tisíce letáků a nápisů s jediným tématem - "Okupanti, jděte domů!". Na chmel se jelo asi za týden, v Kněžěvsi jsme se neúspěšně pokoušeli diskutovat s místními rudoarmějci o okupaci.
Bylo hezké, jak se většina národa dokázala sjednotit proti okupantům. Méně hezké už bylo, jak se během několika měsíců většina z těchto lidí dala zmanipulovat a znormalizovat do podoby souhlasící většiny. Dvacetileté lámání charakterů bylo pak mnohem depresívnější, než samotná okupace. Konec tohoto stavu se zdál být v nedohlednu a já se musel pomalu rozloučit s tím, že uvidím naživo Jimiho Hendrixe, Rolling Stones, Beatles, Cream, Jethro Tull - což se naštěstí tak docela nepotvrdilo.