NJAL: ja to mel slozitejsi, babicka mela v rakousku tetu, sestru tatinka, jenze nikdy ji komunisti nepovolili vyjet s celou rodinou, protoze deda, jeji manzel byl vojak. takze jezdila hlavne s moji matkou, coby dcerou, a taky mela pristup k uctu tety, ktery zdedila po jeji smrti v rakousky bance. takze nejak legalne v prisernym kurzu prez zivnobanku vzdycky menila silinky na bony.
utkvel mi pameti pribeh, kdy jela do rakouska nekdy v roce 51 nebo 52 druhy a ve vagone prej byla sama a tri panove v dlouhejch kabatech. nepocitaje pry dlouhy pohovor s organy, nez ji povolili samotny vyjet. jo a vezla sebou mouku a cukr, ktery si rodina udtrhavala z davek, protoze byla prej zblbla propagandou tak, ze si myslela, ze v rakousku je hrozna bida a nedostatek. :)

VYHULENY_UFO: Dost me prekvapuje, ze lidi z normalizacni doby nevzpominaji na Bodieho a Doyla. Jakej Zeman? Pitaval? Meh.

BONGI: posledni odstavec, posledni vety, tesat. dodneska nechapu, kolik lidi na normalizaci vzpomina jako na nejkrasnejsi leta svyho zivota. vzdycky me zvedne ze zidle, kdyz kolega v praci zacne vzpominat na detektivky ze sedumdesatych, kdy napriklad major zeman je ukazka kvalitni detektivky bez krve, strelby, drog a narocnych prestrelek....

Navic moji matku s otcem v 74 pridelili na malomesto, respektive otec dostal umistenku k praci a matka musela opustit stredni cechy, milovanou prahu a odejit do priserny sedi ani ne mesta, ani venkova.... nejhorsi co mohlo asi bejt byla normalizace na malomeste...

bohuzel je krutym faktem, ze bolsevici normalizaci zkurvili nekolik generaci dopredu a je otazka jestli se ty skody podari nekdy napravit, soude podle toho jak nekteri jedinci nejen na nyxech oslavuji putina, horli proti fasistum z bruselu a vrahum z wolstrytu a ti nejbystrejsi zacnou basnit o nepodminenym zakladnim prijmu a o tom, ze je 21. stoleti, ze nikdo uz nemusi makat a na vsechno mame roboty. (ja si v duchu vzdycky reknu, ze se jim rika Cinani a nebejt cinskych robotu nemaji tyhle IDecka internety, mobily a tablety).

O rok pozdeji - uz v rezii nasich vlastnich:
U Muzea na Vaclavaku kordon vydesenych zakladaku, ktere sem nahnali rozkazem a bez ostrych (zaplatpanbu). Na ocich ji bylo videt, ze by tisickrat radeji vzali tydenni rajony, strach a zmatek.
Zato milicionarum nechybely ostre naboje ani kuraz tem protestujicim ukazat zeleznou pest delnicke tridy. Spousta z nich byla i ozrala.
Misto deje - narychlo vystavena barikada na Tylove namesti. Padlo na ni narychlo rozebrane leseni, popelnice a kus tanku na burty. Proti civilistum ( ale bojove naladenym ) stala fromace rozkuraznenych milicionaru, na samopalech vzor 58 nasazene bodaky. Nejaky kluk vylezl na sloup a pripojil magnetak k reproduktoru mestkeho rozhlasu. Obranci se branili spojkami z leseni, dlazebnimi kostkami. Prvni atake byl odrazen a milicionarum hral z reproduktoru Petr Spaleny: "Na balalajku te naucim hrat..."
Jenze pak prisly vystrely do vzduch a zacalo0 byt horko. Najenou zezadu z Tylaku prijely tri antony, z nich vyskakali zeleni policajti a vetsinu z nas nahazeli do nich. "Bude zle! " Nebylo, Auta zahla do Rumunske ulice, z dohledu milicionaru, otevrely se dvere a policajti : "Koukejte vypadnout a zmizet domu, ti blaznivi amateri chteji videt krev!"
A tak me poprve a naposled zachranili prislusnici SNB pred pomstou rezimu. Tenkrat snad jeste pod vedomim predchoziho roku. Riskovali dost, bylo velmi pravdepodobne, ze mezi nami mohli byt i estebaci.

PREVIT: pokracovani jineho pametnika
Bylo mi o par mesicu vic, bydlel jsem v Jecne ulici a zacatek jsem prozival uplne stejne jako Previt. Jen jsem hned chtel vyrazit do ulic, tak jak jsem byl obleceny na chmel. Nastesti me mama jeste v predsini chytla a stahla ze me uniformu nasi prvorepublikove armady ( z Kotcu), jinak bych byl jasny priklad kontrarevolucni armady.
Kupodivu zpocatku jsem se vubec nebal, jen citil strasny vztek. Strach prisel az kdyz mi u rozhlasu pres sklo tramvaje (, kterou jsme houpali, aby nemohli vedle projet tanky) jeden tankista zastrelil vedle stojiciho kamarada. Odnesli ho na zakrvacene vlajce a tank projel pres pokacene akaty po chodniku. Vratil jsem se domu v osm vecer a ve dverich dostal facku od taty, protoze mama silela strachy ( mobily nebyly). Tata se sice vratil jen o pul hodiny driv, spinavy jak padal k zemi kdyz roznasel letaky a zacli strilet, ale predpokladal, ze ja uz davno budu doma uklidnovat mamu.
Po trech dnech hodne vojaku vystridala namorni pechota a ta se s tim nesrala - za trikoloru s cernou paskou mlatila samopalem do hlavy nebo rovnou strilela.
Za tyden stejne jako Previt jsem odjizdel do Knezevsi na chmel. Vedle knezevsi byl rozmisteny v lese prapor ruskych osvoboditelu a tak byl zakaz vychazeni mimo vesnici ... ale oni chodili zebrat pivo i dovnitr vesnice, meli to zakazane a hrozne se bali svych dustojniku.
Vsichni jsme doufali, ze tlakem Zapadu to bude jen na chvili - ze to bude vic jak dvace let a ze ze "socialismu s lidskou tvari" se stane normalizacni socialismus bez tvare a bez patere, nevedel nikdo. A hlavne bych tenkrat neveril, kolika lidme to v podstate nebude vadit!

21. srpen 1968 z pohledu pamětníka (to jako mě.:))

21.8.1968 bylo drsné procitnutí z krátkého snu o relativní svobodě projevu, cestování, neexistenci cenzury a naději na normální kulturní svobodný život. Ještě horší pak byla následná dvacetiletá plíživá normalizace a lámání charakterů. "Pragmatici" opět měli navrch.

Bylo mi 16 a bydel jsem v Praze na Vinohradech. 21.8. jsem měl odjíždět na chmelovou brigádu. Brzy ráno mě probudila letadla. Nejdřív jsem si myslel, že to krouží jen jedno a že má třeba potíže s přistáním. Pohled na oblohu vše vysvětlil. Divné šedé Antonovy létaly jeden za druhým. Pustili jsme rádio a tam probíhalo vysílání, jak ho známe z dnešních připomínek této události. Všichni jsme se báli, že bude válka. Neúspěšné pokusy o nákup potravin, střelba a výbuchy od Československého Rozhlasu, bylo to dost napjaté, ale vše se seběhlo tak rychle, že jsme se ani pořádně nestačili bát. Byl jsem tenkrát jen s matkou, a tak jsem ji několik dní doprovázel pěšky přes Prahu do práce, protože tramvaje nejezdily. Cestou jsme viděli i pár výstřelů zmatených ruských vojáků, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Po celé Praze se objevily tisíce letáků a nápisů s jediným tématem - "Okupanti, jděte domů!". Na chmel se jelo asi za týden, v Kněžěvsi jsme se neúspěšně pokoušeli diskutovat s místními rudoarmějci o okupaci.

Bylo hezké, jak se většina národa dokázala sjednotit proti okupantům. Méně hezké už bylo, jak se během několika měsíců většina z těchto lidí dala zmanipulovat a znormalizovat do podoby souhlasící většiny. Dvacetileté lámání charakterů bylo pak mnohem depresívnější, než samotná okupace. Konec tohoto stavu se zdál být v nedohlednu a já se musel pomalu rozloučit s tím, že uvidím naživo Jimiho Hendrixe, Rolling Stones, Beatles, Cream, Jethro Tull - což se naštěstí tak docela nepotvrdilo.