A pokud jde o praktičnost - tento přístup je právě poměrně značně praktický. Například vím, že nelze prosazovat (násilím...) něco, co se mi jeví jako objektivní pravda. Pozbývají pak smyslu veškeré rozbroje, což je velmi dobrý praktický důsledek pro život.
tohle je ovsem velmi komicke. jako kdyby nasili potrebovalo nejakou objektivni pravdu (& jako kdyby se vetsina nasili v lidske historii neodehravala prave presne z opacneho duvodu). & co kdyz je potreba se nasili branit? pujdes si sednout nebo na sobe nechat spachat krevni mstu za cin, ktery jsi nespachal? nebo nechas sadistickeho vraha, ktery znasilnil & rozctvrtil tvoji dceru proste jit po svem, i presto, ze jsi to videl na vlastni oci?
& jaky zivot vlastne vubec? ten virtualni neb zadny jiny neni?
kdyz se postmodernista octne v horicim dome, zacne utikat, nebo zacne rozebirat diskurs atomu kysliku & ionizovaneho plazmatu?
ten nihilismus je zcela namiste. opravdu nevidim, kde by mela byt objektivni & neprekrocitelna hranice, za kterou uz se neda do postmoderni singularity spadnout. & jestli takova je, tak s ni pada i cely postmodernismus.
myslim, ze poctivejsi je rict, ze postmodernisticky pristup je velice sikovny politicky nastroj, jak tvrdit vpodstate cokoliv (& pachat nasili!!). jen by me zajimalo, jaky je rozdil mezi cokoliv rikat & cokoliv delat :-)