Ono je to fakt težký o tom psát, ale zkusím to. Když jsem byl tak cca o deset let mladší (tak 20 plus mínus), měl jsem pocit, že všechno o sobě vím, všemu rozumím, že uvnitř mě není nic tajemnýho, skrytýho - nebo ještě jinak, ani by mě tenkrát nenapadlo, že tam něco takovýho je.... Nějak jsem vnímal svět, něco mě naučili, něco jsem objevil sám, ale bral jsem to, že to jsem JÁ a dál jsem o tom nepřemýšlel.
Postupně se tahle moje představa začala dost nabourávat, udělal jsem pár věcí, o kterých jsem si myslel, že bych je nikdy neudělal - např. ve vztahu - a nerozuměl jsem tomu, proč se tak chovám.
Bylo toho víc, ale takovej určitej vrchol přišel v období, kdy jsem hodně bral LSD (snad to zní blbě, ale já to vážně dělal proto, abych se poznal, nikdy by mě nenapadlo třeba vzít si piko). Objevil jsem v sobě při různých příležitostech naprosto odlišný bytosti - třeba já celkem racionalisticky a ateisticky vychovávanej jsem se jednou doma modlil a brečel štěstím, že mi bylo dáno pocítit boží přítomnost - děsně silný. Ne že bych od tý chvíle věřil v boha, spíš jsem zažil, že v mojí bytosti, jen pod povrchem je spousta "vlastností", který nemám navenek, ale jsou tam jaksi skrytý a za určitých okolností by třeba mohly převládnout. Že moje Já je jakýsi výsleedk střetů všech možností a celkem i křehká rovnováha....
A že racionalita sama o sobě bez poznání všech dalších možností je slepá - tedy alespoň ta moje původní taková byla, i když jsem tenkrát dokázal plodit jednu vědeckou teorii za druhou. Jenže najednou to už nebylo to všemocné Já všemu rozumějící a vše analyzující, ale jen "rozvlněná skvrnka oleje plovoucí na hladině hluboký studny nevědomí". To je asi moje poznání Junga....