GHOST: No empatický přítel je ideální na ulevení si, vypovídání se. Což jeden ze základních principů, které v terapii, nebo i v krizové intervenci máš. Moudrý a zkušený člověk pak umí naservírovat vhodnou radu tak, aby byla slyšet. Ovšem nutno naznat, že takových je málo, většina udělených rad je nanic -buď jsou blbé (viz všechny ty rubriky milá sally) a nebo je příjemce stejně neslyší. A to i když příjde přímo do poradny, tak je potřeba s tím razením zacházet velmi opatrně, pokud se nejdená o nějaké holé informace typu na co má nárok na sociálce.

Ale v běžných vztazích si nejde nacvičit to, co nefunguje. Protože to jsou oboustrané vztahy, s tím, kde každý očekává od toho druhého, že mu bude něco sytit (to není míněno nijak pejorativně.) Pokud ti běžné vztahy fungují, jak mají, tak nepotřebuješ psychoterapii. Pokud je ovšem někde něco polámaného, tak se to při běžných vztahích nezahojí a neopraví. Bohužel mediální obraz psychoterapie je takový jaký je - ale byť to jde použít jen jako seberozvoj, primárně to je léčebná procedura. Pro ne-mocné.

Proto celá ta šaškárna okolo psychoterapie - mnoho hodin sebezkušenosti, omezený čas na klienta, pravidla, ritualizace a tak umožňují z toho udělat vztah, kde je prostor pro tvoje potřeby a terapeut těch svých vzdává (a je za to zaplacen, aby z toho taky něco měl) a zároveň se ti pokusí nabídnout co největší přijetí tvé osoby, byť v běžném životě byste se nepotkali a nebo byste neměli společná témata k běžnému přátelství.

takže úlevu a vypovídání se by měli dopřávat přátelé a blízcí lidé. Rady jsou buď v knížkách, nebo u moudrých lidí. Cvičné vztahy, sloužící k "opravě" těch vlastních, polámaných tuším zatím rozvíjí hlavně psychoterapie. Případně tedy spirituální směry, kde funguje žák a učitel mění vztahy a vztahovost. Jenže tam žák přijímá cizí systém, zatímco v psychoterapii hledá optimalizaci toho vlastního.

KATIA: ano, záleží na výzkumném designu - jak operacionalizujeme změnu, postupy terapeuta atd. V KBT se to samozřejmě dělá lépe. Jinak na základě těch metaanalýz vychází asi následující poměr toho, co je odpovědné za změnu v terapii:

15% efekt očekávaní (placebo)
30%„všeobecné faktory“ hlavně terapeutický vztah
40% extraterapeutická zmena

a specifické techniky terapie "jen" - 10 -15%
(Norcross 2002)

tyhle procenta jsou častým argumentem, že nezáleží tolik na terapeutické škole, jako spíš na vztahu mezi terapeutem a klientem.

GHOST: "Existuje nejaka moznost, jak ohodnotit kvalitu vlastni terapie v jejim prubehu a osobnost terapeuta z pozice klienta?"

Jasně. Zeptáš se toho klienta: Co ti to dává, přináší? Jaký je tvůj terapeut?

Hele, a "mluvící terapie" je parádní sousloví. Nahoď víc takových.

GHOST: no ale z většiny výzkumů vyplývá, že to je jedno, jakou školu dotyčný terapeut praktikuje. To je osobnostní záležitost, jestli zvládáš tam být pro klienta a nebo jestli využíváš klienty k tomu, aby ses na nich nějak systil.

A platí gaussova křivka - většina terapetuů je normálních, průměrných, část je skvělá a část je strašná.