ZOEL: Ještě se chci vrátit k tomu citátu od Junga. Je to hodně zajímavý text a upevnil mě v mém podezření, že nevyřešené záležitosti opravdu mají silnou tendenci se cyklit, inscenovat se znovu a znovu... dokud se cosi nestane jinak,
správně.
To, o čem píše Jung, není ale vědomě aplikovaný "role playing". Jung popisuje spíš zkušenost, kdy terapeut a klient slepě zapadnou do nevědomého dramatu klienta a přehrávají jeho obsah naživo, mezi sebou, ale v mírnější formě a s mnohem vědomější reflexí v závěru, s omluvou, lidskostí atd. Není to ale něco, k čemu by se terapeut na začátku vědomě rozhodl a zacházel s tím jako s terapeutickou technikou.
Role playing jako takový má naopak dost jasně daný a s klientem domluvený rámec - co se bude dělat, za jakým účelem.
Z toho, co tu píšeš, mi přijde, že se vám v terapii spíš stalo to slepé přehrávání naživo. Nepřijde mi ale, že by tam pro tebe zatím byla dostatečná i ta podstatná a léčivá část, která dokáže z "nezvládnutého" udělat zvládnuté - to, že terapeut plně přijme svou odpovědnost, omluví se, vysvětlí svou reakci atd. Možná to půjde tímto směrem, kdo ví...
Pokud tu ale píšeš o tom, že tě tvůj terapeut nechce pustit z terapie, protože on je závislý na tobě, budí to ve mě v tomto ohledu spíš pochyby.
Z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké odejít ze situace, v které se začalo rozehrávat - nebo spíš znovu sehrávat - nějaké vlastní silné bolavé drama. Všichni radí: Jdi od toho. Málokdo chápe, jakou nevědomou sílu to má, která tam člověka drží a nutí ho hrát drama do konce.
Jenže nikde není záruka, že na konci bude zvládnutá terapie, skrz kterou se terapeut i klient probojovali ke světlu a vědomí. Terapeut něčeho takového nemusí být schopen. Nemusí mít potřebnou vůli, zralost, zkušenosti. Nebo se téma klienta může dotýkat jeho slepého místa.
A pak je to pro klienta velice složitá situace.