SKOLD: Embryo ale přece neříká nic o tom, že by se dospělý výtvarník měl vrátit do stavu 'neumětelství' a zapomenout techniku; jen to, že kdo chce něco tvořit, měl by si uchovat svěží vidění světa (tj. hledat nové přístupy, nesklouznout do stereotypu). Dětem to jde snadno, protože je pro ně nové všechno - a naopak dospělý už dobře ví, že některé rutinní postupy dobře fungují, a tak je ve velkém pokušení (pokud se třeba tvorbou živí) najet na velkovýrobu a sekat jeden obrázek/dílo/výplod za druhým podle osvědčeného mustru. Sama výtvarničím jen hodně rekreačně, ale zato píšu sci-fi - a taky pozoruju, jak svůdné a pohodlné je pokračovat v tom, co už jsem vyzkoušela a co třeba fungovalo, a jak riskantní vlastně je na to všechno se vykašlat a začít úplně nově a jinak... Ale dokud si to člověk aspoň UVĚDOMUJE, má (snad) ještě naději :)

Pokud jde o dětské kreslení: co jsem pozorovala na našich třech exemplářích, děti samy v té 'dětskosti' žádnou hodnotu nevidí. Nechtějí kreslit 'jako děti'. Nejstarší dcera (14 let) na to moc velké nadání nemá, ale je cílevědomá; sama si sehnala příručky, učila se podle nich, a teď kreslí toporné, pedantické, ale anatomicky správné postavičky. Prostřední (12 let) talent má, jeden čas kreslila snové, tak trochu vílím způsobem rozevláté obrázky, ale pak se zhlédla v komixech a teď jsou (i bez edukativních příruček) její kresby totálními zprůměrovanými klony spotřební mangy. A nejmladší (7 let) kreslila fakt přenádherně (jako že už mám srovnání!), ale někdy před rokem prohlásila, že se jí samotné nelíbí, jak kreslí, že je to nevypadá jako doopravdy a to že ji na tom rozčiluje - a od té doby není možné ji přimět, aby nakreslila vůbec cokoliv. Každopádně (abych se tu dohrabala k nějakému zobecnění): děti v obrázcích hledají REALISMUS (musí to být jako doopravdy) nebo apoň NORMU (takhle se to dělá, je to vidět všude a líbí se to všem - manga). Naopak onu NOVOST a FANTAZII (která se dětem přičítá, ale které se dopouštějí spíš mimoděk a nedopatřením - vlastně proti své vůli, protože to prostě neumějí udělat tak, jak by chtěly, totiž realisticky a jako všichni ostatní) ocení teprve dospělí.

ALDEMIK: rozhodne souhlasim .
dite by se melo nechat co nejdelsi dobu kreslit uplne svobodne, jakekoliv ucene principy pak uz jen deformuji to krasne cerstve videni veci, ktere deti maji. bohate staci samotny akt kresleni a cim vetsi a expresivnejsi halucinace dite kresli, tim lepe, v tom bych je rozhodne podporoval.

kresleni a tvoreni by predevsim melo byt radost sama pro sebe, ten prijemny pocit by mel byt uz ze samotneho procesu a ne z vysledku, coz takovehle navody sugeruji, tedy uci te nakreslit neco, co bude nejak vypadat a kreslic bude spokojeny z vysledku. V tradicni analogii to ale cloveku dava rybu ale neuci ho rybarit.

ve vysledku clovek, co se nauci kreslit (a nauci se kreslit kazdy, to neni zadne umeni, je to ciste remeslo ktere jako cokoliv jine chce svuj cas), se pak v dospelosti bude snazit do toho detskeho a cisteho videni zpatky dostat, coz byva opravdu velky problem.

opravdove uceni kresleni podle pravidel ma smysl az v ranne puberte. a tam uz je mozne postupovat dospelymi metodami, tak jak by to melo byt cize teorii barev, perspektivou a tak dale.