| popis | "Koncept resilience se od roku 1973, kdy C.S. Holling zveřejnil svůj stěžejní článek, výrazně rozvinul. I přesto však různorodé interpretace toho, co resilience znamená, působí zmatek. Resilience systému musí být chápána v rámci vlastností, které vládnou systémové dynamice. Tři sounáležité vlastnosti společensko-přírodních systémů (SESs) determinují jejich budoucí trajektorie. Jsou to: resilience (nezdolnost), adaptabilita (přizpůsobivost) a transformabilita (tvárnost). Resilience (schopnost systému přestát disturbance a v průběhu proměn se přeskupovat tak, že původní funkce, struktura, identita a zpětné vazby zůstávají zachovány) sestává ze čtyř částí – pružnosti, resistence, vratkosti a panarchie –, které se nejsnáze zobrazují pomocí metafory krajinné stability. Adaptabilita je schopnost aktérů daného systému ovlivnit resilienci (ve společensko-přírodních systémech to znamená především resilienci spravovat.) Toho je možné dosáhnout čtyřmi hlavními způsoby, které odpovídají čtyřem aspektům resilience. Transformabilita označuje schopnost vytvořit od základu nový systém v čase, kdy ekologické, ekonomické či sociální struktury zapříčinily neudržitelnost stávajícího systému. Důsledky, které z této interpretace dynamiky společensko-přírodních systémů vyplývají pro vědeckou disciplínu, která se zabývá udržitelností, mimo jiné znamenají, že zájem se od hledání optimálních stavů a determinantů maximálně udržitelných výnosů (tzv. MSY paradigma) přesunul k analýzám resilience, adaptivní správě zdrojů a adaptivnímu řízení."
- Brain Walker, C. S. Holling, Stephen R. Carpenter a Ann Kinzig, Resilience, adaptabilita a transformabilita ve společenskopřírodních systémech |