Aha aha, tak on existuje rozdíl mezi podologií a podiatrií, najs. Škoda že sem už nechodí Cornela, mohla jsem se to dozvědět dřív, byť méně příjemně. To co potřebujeme je evidentně podiatr, ne podolog

Na chození nedám dopustit na pořádně odpruzeny boty Ascics nebo Mizuno. Jsou sice na běhání a drahé jako svina, ale chodí se jak na obláčku. Plus bývají lehoucke a je to při delších trasách znát. V dobrých specialkach mají i měření nohy a doslapu a podle toho doporučí vhodný model. Ja a moje narty máme teda utrum, zasnerovala jsem dvoje boty z celyho krámu a ty min pestrobarevné jsem si vzala, no. Ale miluju je a při dlouhým chození městem nebo celým dnu v zoo jsem jim fakt vděčná.

I pro neobézní osoby je dobrá obuv, od určitého věku, naprostá nutnost. Pokud ta osoba aktivně nachodí 7000 až 10000 kroků denně a má už pár let neco s kyčlí. Problémy s pohybovým aparátem můžou dohnat i osoby, co se cítí býti sportovcem, jak se psalo níže. Myslím si, že přestat chodit je rychlá cesta k horší kvalitě života, tak chodím aj přes bolest. V hnusobotách. :-)

Já mám třeba tendence (byť ne tolik s hubnutím, ale třeba s tou nespavosti) při různých regresech začít vysilovat, co se děje, to je v prdeli, už se vezu, panebože, to zase bude hrůza, už je to tady, zase v tom budu plavat jako v ty nejhorší době ... A pomáhá mi si opakovat, že nic tady není, nic není v prdeli, jen holt zádrhel, co přišel a zase odejde.

ARGANNAH: Na tohle mi moc pomohlo vysvětlení nejakyho trenéra/doktora, už zaboha nevím, kdo to byl.

Ale říkal, že zdravě zhubnout z obezity nebo velký nadvahy je práce na roky. A že během těch několika let ne možná, ale nevyhnutelne přijde fyzický nebo psychický úraz. A že s tím je potřeba počítat a brát to jako součást plánu nebo spíš procesu. Budou blbý časy a je fajn mít třeba promyšlený nějaký "nouzový plán" a vědět, že to holt jednou nastane.

Plus jeden dobrý psycholog klade lidem vždycky na srdce, ze žádné hrabání z čehokoliv (ani nemoci, ani psychických obtíží, odvykání čemukoliv, ani cesta k jakýmkoli cíli) není lineární. Nikdy. Je to sinusoda, bude to kolísat a budou kroky zpátky. Ne kvůli ničí lenosti a neschopnosti, ale prostě protoze život.

A podle mě je fajn na to myslet. Naselhala jsem, přišly komplikace.

ARGANNAH: to si můžeš uvědomit, je to sice užitečné, na druhé straně to uvědomění tě nezhubne.

Kéž bych si pamatovala podrobnosti, dost mi to z hlavy vyvanulo. Mj. se chlubil, jak týral svoji podřízenou a dělal to údajně pro její dobro.

ELIZHANNAH: Samozřejmě je to na pěst, ale jedna věc mi v tom přijde zajímavá: zeptat se sám sebe, jaké výhody mi ta tloušťka (popřípadě nějaký životní styl) nabízí. Ne proto, že by tloušťka byla berlička nebo vlastní volba, ale spíš proto, že když člověk porozumí sám sobě i v tomhle, může pro něj bejt snazší najít cesty, jak to změnit. Protože to, co mu to dává, lze možná získat i jinak a líp.

Napadá mě teď třeba tenhle příklad: když jsem kdysi sériově sledovala Chrise Powella (já vím, no, ale je to tak, sledovala), tak spousta z těch hubnoucích superobézních žen (a i někteří muži) v té šou přiznali, že začali přibírat poté, co je někdo znásilnil. Že ta obezita vlastně vznikla jako kombinace prášku na úzkost a brnění proti dalším útočníkům. Tohle si vyjasnit může člověku změnit život. Nebo míň dramatický příklad, někdo může mít třeba problém vydržet zdravě jíst, protože je gurmán, má rád sofistikovanou kuchyni a jíst dokola kuře a zeleninu je pro něj utrpení. Takový člověk může napřít síly k tomu, aby se naučil dobře vařit, a pomůže mu to. A tak.

Akorát tahle sebereflexe má podle mě často velmi bolestivou podobu a patří do rukou soucitného terapeuta. Ne nějakého debžotního charismatického vůdce hubnoucí sektičky, kterému stojí péro z týrání svých následovnic.

ELIZHANNAH: Uf. :-/