A mrkněte, jestli vaše zdravotní pojišťovna nepřispívá na vyšetření u podiatra. ZP ministerstva vnitra proplácí dospělým 500,- Žádná sláva, ale lepší než drátem do oka.

Čímž se taky vysvětluje, proč podologové nejsou na pojišťovnu - je to evidentně lepší pedikér

Aha aha, tak on existuje rozdíl mezi podologií a podiatrií, najs. Škoda že sem už nechodí Cornela, mohla jsem se to dozvědět dřív, byť méně příjemně. To co potřebujeme je evidentně podiatr, ne podolog

Na chození nedám dopustit na pořádně odpruzeny boty Ascics nebo Mizuno. Jsou sice na běhání a drahé jako svina, ale chodí se jak na obláčku. Plus bývají lehoucke a je to při delších trasách znát. V dobrých specialkach mají i měření nohy a doslapu a podle toho doporučí vhodný model. Ja a moje narty máme teda utrum, zasnerovala jsem dvoje boty z celyho krámu a ty min pestrobarevné jsem si vzala, no. Ale miluju je a při dlouhým chození městem nebo celým dnu v zoo jsem jim fakt vděčná.

I pro neobézní osoby je dobrá obuv, od určitého věku, naprostá nutnost. Pokud ta osoba aktivně nachodí 7000 až 10000 kroků denně a má už pár let neco s kyčlí. Problémy s pohybovým aparátem můžou dohnat i osoby, co se cítí býti sportovcem, jak se psalo níže. Myslím si, že přestat chodit je rychlá cesta k horší kvalitě života, tak chodím aj přes bolest. V hnusobotách. :-)

Já mám třeba tendence (byť ne tolik s hubnutím, ale třeba s tou nespavosti) při různých regresech začít vysilovat, co se děje, to je v prdeli, už se vezu, panebože, to zase bude hrůza, už je to tady, zase v tom budu plavat jako v ty nejhorší době ... A pomáhá mi si opakovat, že nic tady není, nic není v prdeli, jen holt zádrhel, co přišel a zase odejde.

ARGANNAH: Na tohle mi moc pomohlo vysvětlení nejakyho trenéra/doktora, už zaboha nevím, kdo to byl.

Ale říkal, že zdravě zhubnout z obezity nebo velký nadvahy je práce na roky. A že během těch několika let ne možná, ale nevyhnutelne přijde fyzický nebo psychický úraz. A že s tím je potřeba počítat a brát to jako součást plánu nebo spíš procesu. Budou blbý časy a je fajn mít třeba promyšlený nějaký "nouzový plán" a vědět, že to holt jednou nastane.

Plus jeden dobrý psycholog klade lidem vždycky na srdce, ze žádné hrabání z čehokoliv (ani nemoci, ani psychických obtíží, odvykání čemukoliv, ani cesta k jakýmkoli cíli) není lineární. Nikdy. Je to sinusoda, bude to kolísat a budou kroky zpátky. Ne kvůli ničí lenosti a neschopnosti, ale prostě protoze život.

A podle mě je fajn na to myslet. Naselhala jsem, přišly komplikace.