„ Každej nemůže bejt chytrej, pane
obrlajtnant, “ řekl přesvědčivě Švejk, „ ti
hloupí musejí dělat výjimku, poněvadž
kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na
světě tolik rozumu, že by z toho byl
každej druhej člověk úplně blbej. Kdyby
například, poslušně hlásím, pane
obrlajtnant, znal každej zákony přírodní
a doved by si vypočítat vzdálenosti
nebeský, tak by jenom vobtěžoval svoje
okolí, jako ňákej pan Čapek, kterej chodil
ke ,Kalichu’ do hospody a v noci vždycky
vyšel z výčepu na ulici, rozhlížel se po
hvězdnatej vobloze, a když se vrátil,
chodil vod jednoho k druhýmu a
říkal: ,Dneska krásně svítí Jupiter, ty
nevíš, pacholku, ani, co máš nad hlavou.
To jsou vzdálenosti, kdyby tě, lumpe,
vystřelili z děla, tak bys tam rychlostí
dělový kule letěl miliony a miliony let.’
Bejval přitom tak sprostej, že potom
vobyčejně vyletěl z hospody sám,
vobyčejnou rychlostí elektrický tramvaje,
asi tak, pane obrlajtnant, deset kilometrů
za hodinu.
Nebo máme například, pane obrlajtnant,
brabence... “