JANOCKA: Mne se ted (je mi 38, podle tabulky mnohem min ;), diagnozu mam asi 3 roky) osvedcilo hlidat si spanek, planovat a hlidat si co jim. A doplnky stravy, abych mela hodne omega 3, je to poznat. Neverila jsem, ale pomohlo mi to. Jako decko i jako teenager bych urcite ocenila, kdybych mela jasny pravidla (mama neni a nebyla dusledna a ja a pravidla jaksi moc nejdeme dohromady) a kdyby me nekdo naucil planovat. Rozumne, prakticky.

Duslednost se mi osvedcuje i u deti ve skole, blby je, ze me casto neco rozptyli a decka toho rychle zneuzijou. A ja sama to mam doted - jakmile je autorita nejista nebo fejkova, hned na me prestane platit.

A k te duslednosti bych pridala i chvaleni. Dodneska mam problem s tim, kdyz me nekdo pochvali. Neverim tomu a hledam, co za tim je. Ty chyby jsou fakt silene videt a tech negativnich komentaru je a bylo tolik... A co mi pomohlo snad nejvic bylo, kdyz mi doslo, ze i kdyz se snazim sebevic, nemusi se to, o co se snazim, povest. Protoze to jednoduse nedokazu. A ze to neznamena, ze jsem spatna. To je jako s detma. Dvoulety dite taky (pokud neni genius) nenaucis neco, co bezne zvladaj sestileti.

No a pokud je kreativni, nechat tomu pruchod, podporit to.

A cas - mam fakt podivny pojeti casu. Nasi me v tomhle hodne vycepovali, takze nechodim pozde, jen kdyz byl syn miminko. A to je teda casto lifesaver.

JANOCKA: jo a překvapivě dobře funguje skaut. Oni jedou dost těžce inkluzi, mají na to speciální školení i centrálně zpracovávané materiály, jak zacházet s jakým druhem dětí se specifickými požadavky (krom ADHD mají materiály třeba pro diabetiky, nebo děti ze sociálně slabšího prostředí - prostě jak udělat skauting přístupný pro opravdu všechny děti bez výjimky).

V tomhle věku extrémně pomáhá, aby ta "osobní židle" měla co nejvíc nohou - pokud je problém v jednom prostředí (škol(k)a), potřebuje dítě dostat šanci i jinde. A skauting je takový dobrý mix sportovního vyžití (bez tlaku na výkonnost) a klidnější zábavy, plus se tam lépe navazují přátelství než v běžném kroužku, kde je to jednou za týden a šlus.

"Náš" skautský oddíl je pro děti od pěti let, třeba je u vás něco podobného, není to úplně standard, ale jsou. Ale volila bych spíš počkat na místní oddíl (kvůli místním vazbám) než to nutně tlačit hned od těch pěti.

JANOCKA: vás to teprve čeká, ale jako matce ádéháděte se mi osvědčilo hned od začátku velmi otevřeně komunikovat se školou, a celou dobu to podávat jako "naši společnou výzvu".

Mít v pořádku papíry - vyběhat lejstro na asistenta pedagoga trvalo bez tří týdnů rok (i když je pravda, že jsme mezičasem měnili spádovou poradnu, takže část věcí se dělala nadvakrát) - kdybych to začala řešit teprve ve chvíli, kdy ve škole začaly problémy, tak by to celé bylo o něčem jiném, takhle to celou dobu bylo o tom, že ano, víme, řešíme, čekáme na to a to, což i z pohledu školy působilo jinak.

Ve finále i naše malá vesnická spádová škola byla schopná vyštrachat v rozpočtu peníze na asistenta pedagoga navíc (standardně je mají v prvních třídách, ale v naší byli do začátku dva) a nějakou dobu ho platili "ze svého", než jsme ho dostali přiklepnutého. Pravidelně jsem s třídní i s oběma asistentkami řešila, co jim funguje, kde jsou problémy, a jak "jet jednotnou frontu", abychom si ani na jedné straně nesabotovali úsilí.

Začátky byl drsné a náročné, ovšem už nějakou dobu "sklízíme, co jsme zaseli" v podobě dítěte, které se zklidňuje, patří k nejlepším studentům a už se lépe zapojuje do kolektivu.

JANOCKA: Mě dost udělala jasno tahle tabulka v tom, co od sebe můžu očekávat a kdy. Třeba to neplatí úplně přesně, ale pravda je, že jsme s některýma vecma trochu pozadu. https://pin.it/1pE9nau
Nicméně, to fakt neplatí pro intelekt, nápady, tvořivost a tak.

Moc Vam děkuju za odpovědi. Úplně me to dojalo. :)
Me osobně diagnostikovani syna hrozně pomohlo. Nepřipadám si už tolik jako neschopná matka a u něj zas už vím, co od něj nemůžu chtít a očekávat a ze to nedělá naschvál nebo ze by byl nevychovany.
Kdyby Vas cokoli ještě napadlo, co poradit rodiči adhd dítěte, budu vděčná.

KOLLUCHA: Už se připravuje prekopany MKN-11, který bude více podobný DSM-V a úplně se překonávají diagnózy...

MAJKA: Nevím, čerpám z toho, že ADHD a Asperger jsou můj autistický special interest :-) V USA se používá diagnostický manuál DSM-V, který obsahuje ADHD. V Evropě a asi zbytku světa se používá ICD-10 (česky MKN-10), který dělá WHO. Ten obsahuje hyperkinetickou poruchu. Problém je, že ten americký manuál nás vysvětluje výrazně líp než ten náš. Takže se vžilo používání ADHD. Skoro vůbec ICD-10 neznám, ale DSM-V mi přijde v lepší i v jiných věcech (ale nejsem žádný odborník ani na DSM-V).

Jinak DSM vytváří koncil klinických psychologů. Kdo ve WHO vyrábí ICD nevím, ale ICD obsahuje nejen psychiatrické záležitosti, ale všechny nemoce a podobně. Ten článek od tebe jsem letmo proskákala a přijde mi dobrý, i když bohužel teď nemám čas ho číst. Ale i tak jsem si všimla, že tam autoři nadávají na to, jak jsme tady zaostalí :-)))

JANOCKA: ze vseho nejvíc bych zpetne ocenila, kdyby ve mne rodice dokazali vyvolat pocit, ze me maj radi, at jsem jakakoliv. Ze nejsem kvuli svejm chybam spatna, jen je proste mam a budu se s nima muset poprat. Ze kazdej ma neco, i kdyz to treba neni u jinejch videt. Nebo aspon kdyby se jim povedlo vyhnout se tomu, abych mela pocit, ze jsem jim vlastne strasne na obtiz a byli by radsi, kdyby me nemeli. Kombinace neustaly kritiky a nulovyho chvaleni proste neni to pravy. Nastavovani hranic je hrozne dulezity, ale da se imho delat i docela laskave, s moznosti pro dite nekdy taky "vyhrat" a hlavne musi bejt dusledny. Nejmensi mezirka v ty hranici a vsad se, ze ji do tejdne rozsirim na eurotunel.

A vlastně celý web http://www.nepozornidospeli.cz/ může být pro spoustu lidí bezva odrazový můstek :)

Jinak doporučuju knihy Fast Minds (dostal jsem ji při vyšetření a diagnostice na ADHD) a pro nejbližší okolí je super tahle příručka http://nepozornidospeli.cz/images/ADHD_prowebFIN.pdf :)

JANOCKA: a jinak díky moc, že se ptáš.

JANOCKA: Kromě toho, co napsala Majka, se prosim zeptej na to samé jeho. Otázka, Co potřebuješ? je za mě úplně nejvíc. A pak taky respekt k tomu, co ti řekne. Mám dodnes problém věřit realitě. Pokud řekne že se snaží, tak i když to není vidět, tak se fakt snaží a potřebuje někoho, kdo mu to bude věřit. Přijmout ho s tím, co je. Jede si svůj vlastní závod, ale velmi pravděpodobně zvládne všechno to, co ostatní, ale treba mu to bude trvat dýl a občas to nevyjde napoprvé a nestihne se to v termínu. To dávám čisté za sebe. .

JANOCKA: pochopení, a později podporu, když se s tím člověk snaží poprat.
(možná i pomoc se získáváním informací a chápáním toho, co a proč se mi děje, ale to je tak daleko od mojí reality, že nevím jestli je to možné.)

MAJKA: jo, to jo, dyt tehdy toto vsechno bylo ve skatulce LMD. ja teda mela primo jeste cerne na bilem poruchu soustredeni a dyslexii a vim, ze rodice uz od detstvi pouzivali i slovo hyperaktivita, nekdo jim to musel rict. zkusim nekde u rodicu vyhrabat ten papir z poradny pro zakladku, tata si delal vzdy od vseho kopie a vim, ze to nekde doma budou mit.

JANOCKA: tak především - posílám ti velkého srdcosmajlíka za to, že se takhle ptáš. Už to svědčí o tom, že se svému dítěti snažíš rozumět a to je skvělý. Já budu mluvit čistě za sebe. Jako ADHD člověk mám a i jako malá jsem měla extrémní denodenní pocit failu. V kombinaci s extrémně kritickými rodiči je to pro sebevědomí totální smrt. Zpětně bych si přála především více pochopení a méně kritiky. Rozhodně ne nějaké omlouvání a úlevy, jsem zpětně dost pyšná, co jsem dokázala. Ale chtěla bych méně toho pocitu, že jim nikdy nic ode mě nebude dost dobré, že jsem svéprávná bytost jejíž názor má váhu a je vnímán.


POZITRON: Hele já to nechápu, máti prostě muselo bajt jasný, že nejsem úplně cajk. Doted se spolužačky navěj vzpomínkami na telefonáty od máti, co bylo dneska za úkoly, mejma projevama roztržitosti, atp. Kdysi jim akorát psycholožka řekla, že mám LMD, tak jim to asi stačilo. Nevím.

PAKOBYLKA_: KOLLUCHA: Holky, chapu vas argument. U nas je to dedicne, projevy ma babi a tata. babi je pres 80, tak leda s nim. Mamu do toho tahat nechci, to bych opravdu byla nakonec jen ja frustrovana, ta tyhle veci ignoruje s pristupem "musis se vic snazit".

Já jsem zažila zvláštní efekt tohohle neříkání u sebe v práci. O ADHD jsem řekla akorát na našem malém oddělení šéfovi a kolegovi. Ani jeden o tom neřekl nikomu dalšímu. O rok později mi diagnostikovali ještě Aspergera. To jsem řekla jen šéfovi. Ten vážně pokýval hlavou a mlčí jako hrob. Žádné efekty to v podstatě nemělo, oba se ke mně chovají naprosto stejně jako předtím :-))

KOIRA: Tak zas já si říkám, že to od někoho máš. Třeba by to rodičům pomohlo. Navíc to můžou nediagnostikované různé děti, strýčci, neteře, dědečci a podobně... :-)