FIONOR: Já si vždy myslela, že tyhle moje projevy jsou normální... Nejsou no :)

Jo, psal jsem večer a dostal jsem se k tomu až teď (nečekaně!) takže postupně:
BOD: Článek je docela zkratkovitý, nicméně všichni víme, že mít ADHD je výhoda, díky tomu přežily opice jménem Homo Sapiens Sapiens (i Homo Sapiens Neandrtalesnsis). Příklad - když je nějaký problém, většina lidí řeší ten problém, třeba že nejde zapnout zip. Já se svým AD(H)D vyhodnotím, že zip nejde zapnout, ale příčina memusí být mechanická a podívám se na zbytek bundy, prostě z jiného pohledu než normíci. Příklad se zipem je velmi zjednodušený, v reálu to byla třeba návinová skříň, podloží domu atd.). To stavění na nohy po neúspěchu ovšem trvá dýl než u normíků - obzvláště třeba ve vztazích, zaměstnáních atp.
ALONSY: jo!
KROPUCHA: Negativní selftalk je nějak prioritní nastavení (já to mám díky výchově manipulativní matky), nicméně sem si vyrobil pomůcku - bydleli jsme ve věžáku kde byly dva výtahy, malý a velký. Když mne čekalo něco důležitého nebo vlastně i nedůležitého, "věštil" jsem pomocí přivolání výtahů. Fungovalo to pouze jednou denně při cestě do školy, takže pokud byla písemka, dotaz mohl být, zda-li to poseru či písemka bude alespoň na trojku - malý výtah "ne" velký výtah "ano". Díky tomu jsem i trochu naučil formulovat otázky a fakt to většinou vycházelo (mačkal jsem tlačítko naráz). Díky změně formulace otázek jsem se mohl poučit i sám zda něco nedělám či dělám špatně. Pak už jsem se hlavně ptal jestli stihnu přijít včas (časová slepota) nebo jestli se mnou někdo půjde či nepůjde po škole ven (syndrom odmítnutí) - a tak jsem se na to i mohl podvědomně lépe připravit. Čili jak píšeš, vše je o úhlu pohledu. Ale pořád tam převládá ta negativita. U mne ještě v kombinaci s výchovou - mám nějaký koučink, ale pořád si neumím nacenit práci, pořád dělám za míň, protože víc mne uspokojuje ten proces a výsledek, než ta odměna za to. Pořád se to učím, ale když má člověk v hlavě od dětství to, že je vlastně nechtěnej hajzl a hovno z boty, sebevědomí to nepřidá a i přes veškerou šikovnost a chválu je to s rodinou málo.
ACKO: Tak nějak přesně! Jednou to formuloval můj spolužák z VŠ: "nad dobrým srdíčkem si prostě nevyhoníš"
BOD: ještě pro mé pochopení textu - co je NT? Normíci? Nemomogamnost je mimochodem veliká úleva, a to jak pro roztříštěnost hlavy, tak i vlastní pohodu, každý kdo najde protějšek podobně nastavený má výrazně lepší náladu, tím i pohled na svět a přístup k životu.
1KA: Bez dětí caik, jedno dítě sem tam nějaká neshoda, ale s každým dalším dítětem jsou ty třecí plochy čím dál větší a lidi ve vztahu jsou na sebe nasranější a nasraější a přitom je to fakt nepochopením. Téměř denně mám na talíři, že jsem neudělal dost (ať už jde o fungování domácnosti, kolem dětí, zařizování, práce atd. Čas na budování a udržení vztahu není), ale přitom si vnitřně neuvědomuju, že by to bylo málo. Vážně dělám vše nejlépe a na 100 a mnohem více procent, ale výsledek je jako bych tomu dal jen 30%. Kdo to nezažil to nikdy nepochopí, pak jsme označováni za lemply, flákače ale mě to vyčerpává. Jak ta energie co do toho dávám (bez ohledu na to, jestli efektivně či nikoli) a poté i to zklamání ostatních. Prokrastinace na nyxu nebo bezcílné ježdění naprosto chápu a není to nic neobvyklého. Posílám objetí, nejsi v tom sama!
VON_GILOTINE: také objímám!
VON_GILOTINE: Nejlépe funguju pod stresem, jak to vlastě funguje s tou hypervinou?
1KA: Ano, první hodina dne poté co jsou děti předány do institucí, je věnována právě komunikačním kanálům, sockám, lightpornu, zprávám, mezitím snídaně a čaj, a pak teprve začínám něco dělat. V tomto pořadí :D Nikdy jsem nepochopil, že někdo dostane úkol (třeba sundej mi kufr, potřebuju si zabalit na víkend) a tak jde a ten úkol udělá. Já v hlavě tlačím před sebou dalších XY úkolů takže se třeba k sundání kufru dostanu ve stejný moment, kdy žadateli dojde trpělivost a jde to udělat sám (aniž bych to byla reakce na to, že si tahá schůdky). Co mám medikaci tak už jsem se naučil rozlišovat důležitost úkolů, a ten kufr třeba sundám do chvilky, protože to není až takové zdržení jako dodržení pořadníku prací. No a pak někdo zavolá a potřebuje radu a hodina v hajzlu. Nebo když má někdo přijít na návštěvu, tak mne to paralyzuje dokud nepřijde a když nakonec nepřijde, vracím se na začátek - odmítnutí a vnitřní nejistota (ale nehroutím se, nepociťuji úzkost, jen výčitky, že za to můžu já, proč nepřišel).
FIONOR: U mne se ADHD projevovalo právě hyperfocusem a to do takové míry, že ikdyž jsem nedělal danou činnost, má mysl jí byla plně oddána a aktuální okolí jsem vnímal pouze okrajově bez možnosti soustředění. Což je hodně naprd třeba ve studiu když má předmět který mít musíš po tom, který tě ukrutně baví....
MARKYSHA: Tys neudělal tohle, tamto, ty ses na to zase vysral, už máme hotové tohle? No a když na to zapomenu nebo zapomenu, kam jsem si to napsal, tak to prostě není a místo reakce ve smyslu "vím, že zapomínáš ale zkus se trochu soustředit" přijde většinou reakce "až budou děti maturovat bude jim to k hovnu" což mne srazí (a uzavře) ještě víc.
Ad nákupy - co nemám napsané, to nemám. Jdu do krámu pro mouku, protože došla během pečení, během cesty si pořád říkám "moku XY hrubosti, mouku XY hrubosti", no co, projdu dveřema a vrátím se s plnou taškou.....
....bez mouky!
Dveře jsou portál myšlenek, co zapomenu, musím se vrátit a někdy ani tohle není jistota, že si vzpomenu.
POZITRON: ♥ do druhého trpaslíka u nás velmi podobné!
KROPUCHA: svalová paměť, stačí když někdo posune sklínku na lince o pár cm blíž kraji a už ji chytám v letu. Když s ní nehne, nic se ji nestane. To samé naučené cestičky v bytě, když je tam něco navíc (třeba sundaný kufr), hned je uražený prst na noze - ale tohle si myslím, že má většina lidí bez ohledu na diagnozu.
TRISSIE: velmi pravděpodobně ano. Je dost podstatné, jak se ten lék napíše, v ADHD skupině na Fb na to bylo vlákno. Já měl první atomoxetin za pár stovek a ty další už v rámci tisícovek, snad nezapomenu to dohledat.
COCOBRYCE: kolikátku? já za krabičku desítky asi 230Kč
SHARKIE: Já se v první třídě do školní jídelny uvedl, že jsem šel obvyklým tempem a v plné rychlosti se mi postavil do cesty sloup a vypl mne. Probudil jsem se před ním tak, jak jsem spadl. Jak dlouho jsem tam ležel nevím.
TRISSIE: to by vysvětlovalo odpověď výše. Tam by se mu vyplatila nějaká kapitace, ale to u psychologů a psychiatrů není stabilní, takže do toho (logicky) nejdou....

PS: jsem rád, že jsem to mohl všem napsat, díky za trpělivost se čtením, i když to bude třeba zmatečné....

MARKYSHA: hyperaktivita = neklidné sezení, rozebrání propisek, hraní si s křečím na stole, náhodně rozbité věci a občas, když má člověk štěstí, hyperfocus, který nestojí moc peněz

MARKYSHA: ADD neexistuje. :-)

Je to spektrum.

Můžeš být ADHD s převládající hyperaktivitou, pozorností, nebo kombinovanou.

Hele a je tady někdo taky jenom ADD? Protože s částí se tady ztotožňuju, ale s hyperaktivitou vůbec ne.

XARGH: HiHi, to mě vede k myšlence, kterou jsem si lámala hlavu vždycky. Kolegyně přijde do práce, sedne si, otevře počítač a maká. HNED. Tohle jsem nikdy nedokázala pochopit, kdy já přijdu, jdu rovnou do kuchyňky, mezitím se zakecám a potom nestáhám přípravu na meetingy a doháním to v noci. Nehledě na to, že vydržím v klidu sedět tak 30 minut. Disciplína hadr. Ale už končím a jdu...vytvářet pivot table, která mi to určitě :D usnadní. Bože. Díky, že jste tady.

1KA: "kdyz nemůžu, tak nemusim!"

Kopytem sem, Kopytem tam

1KA: ne, znas to, zitra se ukaze, ze to nejak omylem pujde, nebo se celej ukol zrusi. je to tak vetsinu zivota. moc tomu nerozumim. jen vim, ze z toho sedivim od dvaceti a skoro nic me nerozhodi. protoze od detstvi takle sedam pod parni valec vlastni hyperviny v domneni ze me to donuti s necim hnout.

VON_GILOTINE: a zejtra se zhroutím :D

1KA:
A co že to dnes dělám? Místo, abych postupně začala krájet velmi nepříjemný pracovní úkol, jezdím autem po městě, čtu každou bulvární zprávu a hledám obezličky, proč to nejde.

20yrs nonstop

Já teda ve vztazích dost trpím a osoby v mé blízkosti taky. Musí to být vcelku fraška, sledovat moje chování a reakce okolí. Někdy mi je i do breku, když vidím to nepochopení, já se strašně snažím, ale není to občas moc "dost". Každopádně, přijetí toho, že ADHD mám jak z praku, že s tím snažím na terapii pracovat mi přináší úlevu, že to snad bude lepší.

A co že to dnes dělám? Místo, abych postupně začala krájet velmi nepříjemný pracovní úkol, jezdím autem po městě, čtu každou bulvární zprávu a hledám obezličky, proč to nejde.

Zítra budu brečet, protože nestíhám, jenomže, deadline je až ve středu, žejo:D. Proč já krává nevyužiju jedinej volnej den, kdy mají Němci prázdniny a nikdo neotravuje, klasika. DPC.

Protože si jdu dát kafe :D.

BOD: Pardon, ale z těchto sluníčkářských keců je mně osobně na bli*í. Připomíná mi to mého osmdesátiletého kamaráda, jehož syn má diagnostikované ADHD (je jedním z nejúspěšnějších oftalmologů v Kanadě) a tatínek si ho tak nějak diagnostikoval sám též a běhá po světě a všem tvrdí, jak báječné je ADHD mít. Cokoliv negativního o ADHD odmítá, protože podívejte se na jeho syna! ADHD je dar, jak mi neustále tvrdí, za který bych měla být vděčná. Hm. Já bych tento danajský dar ve vteřině vyměnila za běžný, normální a “nudný” život.

BOD: Hele já jako člověk bez ADHD tyhle články vnímám pro vás jako dost užitečné, protože jsou v nich akcentovány některé silné stránky které můžete rozvíjet, nicméně jsem moc alergická na tu křečovitou pozitivitu titulku, asi všichni víme, že takhle to není.

A zpětně mi došlo že to mínus jsem neřešil racionálně jen kvůli tomu že chci vědět jestli to daný*á četli a co na to říkají, ale že mám RSD, což se s ADHD často pojí a člověk prostě špatně dává minuska. (kdyby jen je)

Moje první reakce na ten text distributora byla čirá frustrace, ale poslala mi to matka, se kterou opravujeme zbytky vztahu, tak jsem chtěl reagovat citlivě a asi mi to vymejšlení co napsat změnilo perspektivu na to.
Na mě mají vliv primárně ty negativní věci a dle mnoha měřítek jsem podprůměrný/mimo tabulky, takže těžké přežít v NT společnosti. Ale taky vnímám nějaký pozitiva, třeba kreativitu, schopnost si uvědomovat a přepínat perspektivy, to neustálé selhávání znamená že mám schopnost i neustále znovu vstávat, vyšší odolnost vůči velkém sračkám typu válka a hyperfocusy co si už umím i nějak sám spouštět. Ty negativní věci to ZDALEKA nepřechčije a například zmíněnou maturitu do značné míry i kvůli ADHD nemám, ale jsem pro se na to nedívat černobíle ať je ta moje praxe jakákoliv a vnímám že je to o NT optimalizovaném kontextu ve kterém žiju.

Ad blízké/partnerské vztahy výrazně lepší zkušenost s lidmi co mají sami nějakou míru ADHD a tím pádem chápu na základě zkušenosti a ne že přečetli knížku, ale ve vzteku zase switchnou do toho NT "proč se prostě víc nesnažíš". Mám i autismus a tam to kupodivu vůbec neplatí, s autisty mám až na vyjímky v nějaké bližší rovině problémy, nesoulad potřeb nebo tak něco. A pak mi hodně pomohlo 15 let zpět přepnout na nemonogamní věrné vztahy, nebýt potenciálě ten jediný kdo musí splnit všechna očekávání a nějaká volnost a dobrovolnost v tom vztahu mi dává možnost být s lidma blíž. Děti jsou trochu hořké téma ve vztahu, protože nemám pocit že bych to zvládl bez zásadních selhání a nechci nikomu dalšímu posrat život. Ale vztahy jsou přes mnohé průsery a selhání čím dál víc fajn jak zjišťuju co mi funguje

COCOBRYCE: tolerance je obousměrný vztah, pokud je asymetrický tak to nefunguje