Píšete o dominanci a submisivitě...chybí mi tu prvek rozhodnutí, ale je možné, že jsem nečetla dost pozorně. Pokud se někde vyskytne víc lidí, než jeden a dělají něco společně, nutně nastane moment rozhodnutí o tom, jak to, či ono má vypadat a rozdělení úkolů. Často dochází k situaci, kdy je před týmem (pár, rodina, parta) úkol, tým pozorně vyslechne zadání, a pak se rozprskne. Každý jde dělat něco, co považuje za to své, cítí se velmi důležitý, velmi součástí týmu, při tom ale dříči makají jako blázni a na některé nezbude nic. V konečném důsledku tým úkol dotáhne, ale všichni jsou latentně naštvaní, protože si nedokážou užít výsledků společné práce. Navíc - dříči se tak snažili, ostatní se ulejvali, všichni jsou ale utahaní, práce je udělaná, ale radost nikde. Celá tahle patálie by možná mohla nenastat ve chvíli, kdy by před započetím úkolu někdo dokázal svolat tým, vyslechnout si názory jeho členů, poptat se, kdo chce co udělat, dobrovolně neuchvácené práce rozdělit mezi nedobrovolníky a říct "jde se na to, sejdeme se za takovou a makovou dobu, abychom si odpočinuli, řekli, kde jsme", a.t.d.
Proto bych ráda dala ke zvážení pojem "rozhodování"...ono rozhodnout za víc lidí není vůbec snadné, je tu zodpovědnost, a to je břímě přetěžké. Myslím, že ve fungujících rodinách (firmách) konečná rozhodnutí činí muž, přičemž zbytek rodiny má prostor brblat a remcat před učiněním takového rozhodnutí. Pak by měli všichni jít zvoleným směrem. Co je tady dominance a co submisivita?
Zodpovědnost je vůbec zajímavá. A myslím, že strach z ní může být kořenem spousty manipulací.
A k těm manipulacím...někde jsem četla, že člověk manipuluje, když se bojí. A bojí se nepoznaného. Pokud toto platí, bude holka, která se zamilovala manipulovat a asi bude manipulovat i kluk, bude-li zamilován. Pro spoustu lidí je blízkost, skutečná blízkost, nepoznaná, a tak se jí bojí, na tento strach nějak reagují, většinou zase manipulacemi, čímž se od blízkosti vzdalují...pak dostanou strach z přílišné vzdálenosti, a tak se manipulacemi snaží zas přiblížit. Překonat ten strach jde podle mě postupně, spolu, jako když se kolem sebe ovíjejí dvě spirály, které se čas od času propojí, aby se ujistily, že žebřík, co takhle spolu vytvářejí, jde do ráje/nebe.